Tři sestry

Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění?

Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na Nenávisti rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Jen Věčnost věděla, že ve skutečnosti její sestra vypadá jinak.

„Vypadněte!“ zavrčel Osud na Déšť a Slunce. Ti se po sobě nechápavě podívali a následně se s otázkou v očích otočili k Věčnosti. Koneckonců, měli ještě mnoho co na práci.

„Tak honem!“ zařval na ně a zahrozil Dešti svou holí.

Ten neochotně přestal pršet a zavřel okno. Slunce si rychle dosušilo paprsky a oba s rozezlenými výrazy opustili příbytek. Venku se opřeli o mlžnou stěnu a s našpicovanýma ušima hltali každé slovo.

Věčnost odložila džbán s odvarem z lučního kvítí a ledovým hlasem se zeptala příchozích, jak se opovažují sem takhle vpadnout.

Nenávist se medově usmála. „Ty víš moc dobře, proč za tebou jdeme.“ Probodla Věčnost pohledem a plácla přes ruku nešťastníka, který se snažil vymanit ze spárů provazu.

„Chceme od tebe lektvar z lidí samých. Lektvar, po kterém by má drahá měla také trochu respektu.“ Upřesnil Osud. Dočkal se za to od Nenávisti posměšného pohledu.

Věčnost rezolutně zavrtěla hlavou. „Do lidských věcí se nepletu a revolucí se neúčastním. Je mi líto. A myslím, že už jsem tě s tím vyhodila nejméně jednou, sestřičko.“

Nenávist se znovu usmála a vycenila přitom své zkažené zuby od vesmírné čokolády.
„Možná bys měla, sestřičko.“ To slovo řekla s maximálním opovržením. Osud si ale ničeho nevšiml. Sluch už mu léta nesloužil tak, jak by si přál.

„Nedivím důvod.“ Věčnost si dál stála na svém. Nepřesvědčili ji už tolikrát. Jenže dnes měli pádný argument. A byli si jisti úspěchem.

„Lidé jsou jiní, má milá. Nic není takové, jak si pamatuješ. Z lidí se vytratila všechna naděje, víš? Ničí sami sebe navzájem. Jen ne tak, jak bychom si představovali.“

Věčnost se v mžiku napřímila. V obličeji byla bílá jako zbytek jejího hávu. „Co jste s ní udělali?!“

Nenávist se zlomyslně ušklíbla. „Klid, má se dobře. Hraje karty s myšmi, povídá si z havrany … Akorát už jí asi nepoznáš. Změnila se. Tma jí nedělá dobře.“

„Moje dcera!“ Vykřikla zoufale. Zlomeně se usadila na nejbližší oblačnou židli. „Pusťte ji ven …“ zaprosila tiše.

„Pustíme. Když půjdeš s námi a uděláš, co ti řekneme.“

Jako ve snách vyšla Věčnost z mlžného domu a nasedla spolu s Nenávistí a Osudem do temného kočáru. Úskok práskl do koní a kočár se dal do pohybu. Déšť a Slunce, schovaní za velkým těžkým mrakem na scénu koukali neschopni slova. Pak, když už kočár dávno spolkla Dálka, vydali se co nejrychleji na cestu za Bohem.

Slzy. Jen tupý pohled před sebe. Slunce, proč jsi nešlo se mnou? Kde jsi, má mála, milá dcero? Tolik dní nás dělí … Nikdy jsem tě neměla nechat samotnou.

Těžké, černé, kované dveře se se zaskřípěním pomalu otevřely. Pokud dům zvenku vypadal neutěšeně, ve vnitř to bylo ještě horší. Byl hrozivý. Děsuplný. Tak, že se Věčnost, která za svůj dlouhý život viděla již mnoho hrůz, mimoděk otřásla. Postrkována Nenávistí došla až do velké tmavé kuchyně. Necítila se tu dobře. Tapety utkané z lidských nářků … A pod nimi černá linka a přichystané potřeby. Vše, co je na takový lektvar potřeba. Kotlík, vařečka, časoměřič, přísady … věčný plamen. Jen Pud sebezáchovy tu nebyl. Toho nepotřebovali … Prohlédla si přísady pečlivěji. Drcená Marnost, krev Nenávisti, nehty špatných náhod, střepy špatných dní, bouřkové mraky (jistě ukradené z Dešťovy počasové skříně), kapky Vítězství, střípky lidských srdcí – vyrovnané jeden vedle druhého. Ach Bože!

Odvrátila se od té smutné sbírky a pohlédla Osudu do očí. Nechtěla věřit tomu, že se usmívá. Jenže to tak bylo. Zalovil v kapse a podal jí pečlivým písmem napsaný recept.

„Vař!“ přikázal.

Sklonila se nad věčným plamenem a přesně podle receptu, jak ji to učili kdysi dávno na čarodějné škole, začala přidávat přísady do kotlíku. Měla jiný cíl než její mladší sestra. Na rozdíl od zkázy světa chtěla život své dcery. A cíl je při výrobě lektvaru taktéž velice důležitý.
Dlouhé hodiny, které postupně začaly přecházet ve dny, míchala tam a zase zpět, přidávala nejrůznější věci. Občas ji do kotlíku spadla nějaká ta slza, jindy si zase o směs spálila pramen svých hnědých vlasů. Pak, když už ji s ustaraným výrazem objala sama Nekonečnost, lektvar konečně nabyl správné vůně, barvy a konzistence. Chuť neměla odvahu zkoušet.

Vyčerpaně odstoupila od díla a sesunula se na zem. Zvuk padajícího těla přiměl Nenávist otevřít oči a vyskočit radostí. „Hotovo! Konečně!“ Spokojeně se prohlížela v zrcadle. „Teď budu světu vládnout já!“ Rozřechtala se. Už to nebyla ta krásná dívka. Změnila se zpět do své pravé podoby. Na cosi odporného, jehož odpornost bylo odporné definovat a byť jen na ni pomyslet. Přitáhla si k sobě jednoho z nešťastníků na provázku a dala mu napít trochu ještě horkého lektvaru. Domem se rozlehl nervy drásající řev. Pak nešťastníkovi zasvítily oči a na tváři se mu objevil podlý úsměv. Sklonil se Nenávisti k nohám (na kolik mu to provázek dovoloval) a začal jí provolávat slávu.

Osud se taktéž probral z letargie a vyděšeně se díval na hrůzné divadlo. Pak se přece jen zmohl na několik slov.

„TY! Ty …“

„Ano, já.“ Odvětila škodolibě Nenávist a nevěnovala mu jediný pohled.

„Ale … proč? Jak jsi jen mohla!“ Zmohl se Osud na protest.

Nenávist obrátila oči v sloup a kopla do nešťastníka, aby vstal. „Jsem Nenávist. Mým úkolem je od pradávna nenávidět a rozdávat svůj dar.“

„Ty nemáš žádný dar, Nenávisti!“ To do místnosti náhle vstoupila Láska, nejstarší ze třech sester. A podobně jako sestra, nepřišla sama. Za ní důstojně vešel Bůh se zamračeným výrazem na tváři. A když už se zdálo, že nikdo další nevejde, vešli hekající Slunce a Déšť. A mezi sebou nesli osobu v otrhaných hadrech s mnoha šrámy v obličeji …

„Naděje!“ vykřikla Věčnost a po ztuhlých nohách se k ní rozběhla.

„Jak jste se sem dostali?! Tohle je můj dům! Nezvaní hosté zde nemají co dělat.“ Ve tváři Osudu se objevil zlý výraz.

„Ty nás nemáš co okřikovat. Ještě si to spolu vyřídíme. Teď běž.“ Řekl Bůh Osudu a přísně pohlédl na Nenávist. Ta se mile usmála.

„Otče!“

„Mlč! Jak si to představuješ nutit sestru k takové věci? A ty! Máš zůstat nestranná!“

Věčnost, na rozdíl od Nenávisti, na to nic neřekla. Láska se usadila někam do kouta a vyčkávavě se zadívala na otce.

„Už jich mám dost! Obou dvou! Pořád mi neustále někdo říká, co mám jak dělat! Ale jim ne! Ony jsou zkrátka lepší! Proto jsem to udělala! Proto!“

„Proto jsi svedla výběrčího daní, aby s tebou tuhle špinavost provedl?“

„Ano!“

„Uvědomuješ si, co jsi provedla?!“

„Ano! Ale za všechno může ona!“ Nenávist ukázala na Lásku.

„Já?“ podivila se Láska.

„Ano! Ty umíš být taky pěkně zlá, sestřičko!“

„To není pravda!“ ohradila se Láska dotčeně.

„TICHO!“ zahřměl Bůh a sjel Nenávist pohledem. Pak natáhl pokynul své holi a lektvar přistál v jeho ruce. Obrátil se čelem k Věčnosti, která v rukou držela zkřehlou Naději a hladila jí po vlasech.

„Kolikrát jsem ti říkal, abys přemýšlela o tom, co děláš. Abys do lektvaru nepřidávala nic, co ti tvé srdce neporadí. Abys nepracovala pod tlakem a v rozporu se svým přesvědčením. Abys nikdy nedělala lektvar s dvojím cílem. Ten pak může napáchat mnohé zlo, jehož svědkem tento svět byl, je a bude.“

„Já vím,“ řekla Věčnost tiše. „Nikdy jsem na nic z tvých slov nezapomněla,“ dodala a pohlédla otci do očí.

Ten pokračoval. „Nezlobím se na tebe, protože vím, že jsi byla donucena. Avšak pamatuj. Ne nadarmo jsi prostřední sestra. Nemáš stát ani na jedné straně, máš být něco jako můj pomocný soudce.“ Bůh se na chvíli odmlčel, aby nabral dech. Pak pokračoval. „Proto mi teď řekni, co mám s neustálými boji mezi Láskou a Nenávistí podle tebe udělat.“

Věčnost zavrtěla hlavou. „Nepovím ti to, protože tu odpověď sama už dlouhá staletí hledám. Bezúspěšně, jak vidíš.“

„Když ne ty, tak tedy kdo?“ otázal se Bůh a rozhlédl se po místnosti. Nikdo neodpovídal, až najednou …

„Já bych třeba mohlo …“ ozval se nesmělý hlas Slunce, který zvedlo paprsek.

„Ano?“ vyzval Slunce k řeči Bůh.

„Noo …“ začalo Slunce a rozmýšlelo formulaci svého návrhu. „kdyby se tady dámy sešly na zemi jako dvě obyčejné kouzelnice a vyříkaly si to pomocí hůlek, možná by se nám všem ulevilo.“ Déšť poplácal Slunce uznale po zádech a to se zardělo.

„Já souhlasím!“ vykřikla Nenávist a v ruce již držela svou hůlku.

Láska s odpovědí chvíli váhala, zdálo se, že vážně přemýšlí.

„Já také …“ řekla nakonec.

Bůh si povzdechl. „Dobrá, tedy. Půjdete obě na zem, budete vybaveny těmi nejobyčejnějšími magickými schopnostmi. Ta, která vzejde z tohoto boje jako vítěz, dostane ve světě větší slovo.“

Dvě proti sobě stojí. Stejné a přesto jiné. Jedna krev, dvě hlavy. Jeden soud … Otče, kéž bys nerozhodl tak špatně. Ale jaké řešení by bylo správné?

Medovláska střední postavy nevelkého vzrůstu zaujala bojové postavení. Pohled jejích očí naznačoval, že své sokyni nic nedaruje. Na to se spor táhnul až příliš dlouho. Druhá, stařena s nehezkým obličejem a pichlavýma očima, přemýšlela, jaká kouzla na nenáviděnou sestru použije.

Výběrčí daní jménem Osud, Věčnost s Nadějí a Bůh. To bylo celé obecenstvo toho podivného zápasu. A někde na obloze je pozorovali také Déšť se Sluncem.

Obě se zdály připravené. Dlouze se dívaly do očí té druhé. Láska oděná v ranní červánky a šál ze salonu Doufání, Nenávist ve vypůjčeném plášti paní Noci, opásaným páskem od kamarádky Příkoří. A provázek s nešťastníky, samozřejmě. Co se týkalo oblečení, nic je nemohlo vystihnout lépe.

Bůh si povzdechl. Jak moc nechtěl, aby k tomuhle někdy došlo …

„Připravené?“

Obě znatelně kývly.

„Boj!“

Po několik dní a několik nocí spolu ty dvě bojovaly. Bez přestávky po sobě metaly kouzla. Avšak ani obecenstvo nezamhouřilo oka. Sedmý den ale Bůh usoudil, že zápas nemůže dopadnout jinak než nerozhodně. Proto tedy vyhlásil konec. Po nekonečně dlouhé chvíli obě sklonily hůlky. Prudce oddychovaly a nesmiřitelně si hleděly do očí.

„Ještě jsem s tebou neskončila!“ vyhrkla Nenávist směrem k Lásce a zlobně se podívala na Boha.

„Já s tebou taky ne.“ Odtušila Láska.

„Takže remíza?“ odfrkla si Nenávist.

„Ano,“ souhlasil Bůh a poupravil si háv. Věčnost vedle něj mu věnovala smutný pohled.

„Pche!“

„To tedy nikdo nevyhrál?“ zeptalo se zvědavě Slunce.

„Ale vyhrál! Právě, že vyhrál!“ reagovala naštvaně Nenávist a přistoupila k Věčnosti.

„To ty vždycky vyhraješ!“ zabodla do ní prst.

Společenství na louce se s rozporuplnými pocity rozešlo na různé světové strany. Bůh do své pracovny, Osud, Déšť, Slunce a Věčnost za prací … A Láska s Nenávistí? Ty se daly ještě do řeči.

„Nerada to říkám, ale pro jednou se budeme muset spojit. Musíme zničit Věčnost. Jen tak může jedna z nás vyhrát.“ Přesvědčovala Nenávist Lásku.

Ta pokývala hlavou a plna vlastních myšlenek, modřin a škrábanců odletěla na růžovém obláčku. A Nenávist se vydala na svou pravidelnou procházku lidskými srdci …