Merlinovo rozžehnání

Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk …
Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho půjdu vyprovodit – až přijdu ke dveřím! – nikdy už se nevrátím …

Zavrzaly dveře. Co víc – otevřely se! Avšak … nikdo nevstoupil. Nikdo za dveřmi nestál, leč … přesto jsem Nikoho vyzval, ať jde dál.

PŘEKVAUJEŠ MĚ, MÁGU. KAŽDÝ JINÝ SE MĚ BOJÍ. ALE TY … JAKO BYS NA MĚ I ČEKAL. ČEMU VDĚČÍM ZA TAK PĚKNÉ PŘIVÍTÁNÍ?

Byl to ten, koho jsem očekával. Smrť. S velkou, ostrou a bezpochyby nabroušenou kosou vstoupil dovnitř. Ti, kdož umírali, mi ho popisovali stejně, jako jsem ho dnes viděl i já. Velký muž tvořený pouze z kostí oděný do dlouhého černého hábitu s kápí stejné barvy. A když promluvil, nepohyboval ústy. Jeho hlas mi zněl přímo uvnitř hlavy!

„Jsem čaroděj. Vím, kdy život končí a kdy začíná,“ odvětil jsem s hořkým úsměvem.

HM, ZAJÍMAVÉ. MOHU SI SEDNOUT? JSEM UNAVEN PO TAK DLOUHÉ CESTĚ.
Smrť ukázal na mé rozviklané, nepohodlné křeslo. Ostuda, já vím. Naprosto nevhodné pro přijímání návštěv. Nic jiného jsem ale neměl.

„Stojí vám to vůbec za to?“ zeptal jsem se jej a čekal při tom, až mě jednou, čistou ranou zbaví toho utrpení, kterému bláhoví říkají život.

STOJÍ. VÍŠ, MÁM DNESKA VCELKU VOLNO A BEZTAK SI CHCI S TEBOU PROMLUVIT.

„Promluvit? A o čem?“ Nechápal jsem, co na mě může Smrtě zajímat.

MOHU SE POSADIT?

„Prosím.“

TAK TEDY … Smrť odněkud vytáhl malý černý zápisník a začal v něm listovat. JE TU NAPSÁNO, ŽE JSI PRVNÍ POŘÁDNÝ KOUZELNÍK, CO KDY ŽIL.

Podivil jsem se tomu označení. A co miliony lidí přede mnou? Přece tam musel být někdo mnohem, MNOHEM mocnější než jsem kdy byl já!

Smrť se zasmál. VEŘ MI, ŽE NE. NEŘEKL BYCH, ŽE PŘED TEBOU BYLI SAMÍ BŘÍDILOVÉ, ALE PŘECE JEN … MERLIN. TO BUDE ZA PÁR SET LET ZNAČKA.

On ovládá Nitrozpyt? No ano, jsem já přece hlupák. Je to Smrť!

JSEM RÁD, ŽE SIS TO UVĚDOMIL.

„O čem se mnou chcete mluvit?“ zeptal jsem se jej a dával si od té chvíle pozor na své myšlenky.

O DĚJINÁCH ANGLIE, TÉ KRÁSNÉ ZEMĚ, KDE SYN ZRADÍ VLASTNÍHO OTCE, ŽENA SVÉHO MUŽE A SESTRA SVŮJ LID.

Trpce jsem se usmál. „Není co vyprávět,“ odvětil jsem. Nechtěl jsem se k tomu vracet. Za žádnou cenu.

KDYŽ DOVOLÍŠ, JÁ MYSLÍM, ŽE JE. CELÝ TVŮJ ŽIVOT JE PODIVUHODNÝ A PROTKANÝ ZÁZRAKY. BYLA BY ŠKODA, KDYBY SIS JEJ VZAL DO HROBU. LIDÉ TĚ ZBOŽŇUJÍ.

„Zbožňují, ano?! Tak proč mě nechali žít tímto způsobem? Proč mě teď nechají zemřít? Ani pes po mě neštěkne! A ty mi tu povídáte takové pohádky?!“

OMLOUVÁM SE, ASI JSEM NEPOUŽIL SPRÁVNÝ ČAS. LIDÉ TĚ BUDOU ZBOŽŇOVAT.

„Kdy?“

TO JÁ NEVÍM.

„Hm,“ řekl jsem hořce. Věděl jsem své.

NICMÉNĚ, BYL BYCH RÁD, KDYBYS MI ŘEKL PŘÍČINU TOHO, PROČ JSI DNES TADY. TŘEBA BYCH PAK MOHL …

„Co?! Co byste mohl?!“

VYPRÁVĚJ.

„NESYLŠÍTE? NEBUDU VYPRÁVĚT O ČASECH MINULÝCH! JSOU PRYČ! PRYČ! MRTVÉ! NEVRÁTÍ SE!“ Křičel jsem jak smyslů zbavený. Vzpomínky … bolí. Jako když se z rány strhne strup.

ANO, UMŘELI. TO NEPOPÍRÁM. I TY DNES UMŘEŠ. JÁ ALE MOHU ZAŘÍDIT, ABYSTE VŠICHNI ŽILI DÁL.

„Dál? A kde? V ráji snad? V nebi? V pekle?!“

NE.

„A kde tedy?!“

V KNIZE.

„V knize?“ Nechápal jsem, kam tím míří. V jaké knize?

VÍŠ, DNES MÁM JEŠTĚ NA SEZNAMU JEDNOHO SPISOVATELE. NAPADÁ MĚ, ŽE BYCH MOHL UDĚLAT JEDNU … NE ZROVNA LEGÁLNÍ VĚC. NECHAL BYCH JEJ NAPSAT TVŮJ PŘÍBĚH. DAL BYCH MU TOLIK ČASU, KOLIK BY POTŘEBOVAL. TOBĚ TAKÉ. NAPŘED ALE MUSÍM VĚDĚT, JESTLI JE VŮBEC CO PSÁT.

Zůstal jsem na něj oněměle zírat. Můj příběh by někdo měl sepsat? Aby si jej věky budoucí … Měl jsem na vybranou. Buď zemřu teď a tady nebo zemřu, ale budu žít dál.

„Ano.“ Najednou jsem nepoznal svůj vlastní hlas. Snad … Snad jej z hrdla hnala zoufalá touha oživit Artuše alespoň touto zrádnou cestou, ale … Byl to můj král, a já … jen starý zlomený kouzelník.

VĚŘÍM, ŽE NEBUDEME LITOVAT. TEĎ MĚ OMLUV, ZA CHVÍLI JSEM ZPĚT.

Čekal jsem vskutku jen chvilku. Za chvíli Smrť vpadnul do dveří a za ním nejistými kroky vstoupil malý nervózní muž s pergamenem a brkem. Jak mě uviděl, zastavil se a ohromeně na mě zíral.

„O Bože! Vždyť to je …“

JÁ VÍM, KDO TO JE. ZAVŘI PUSU A PIŠ. NEBO SI TO ROZMYSLÍM.

Smrť zaujal své předchozí místo a spisovateli pokynul, aby se usadil na kraj mé postele. Bylo mi to vcelku jedno. Vše, o co mi šlo, byla myšlenka pochybného života uprostřed příběhu.
TAK ZAČNI, MERLINE. vyzval mě Smrť a opřel si kosu o zeď mého obydlí.

Najednou mi vyschlo v ústech. Mám jim říci všechno?

VŠECHNO, PROSÍM.

Natáhl jsem se pro kalich s vodou. Když jsem se napil, podíval jsem se po přítomných a začal vyprávět.

„Povídá se toho o mě tolik, že už ani sám vlastně nevím, kdo jsem. Prý jsem synem ďábla, který svedl mou matku. Ten prý pak zmizel, aniž řekl kam. Mou matku chtěli zabít, a tak jsem prý zasáhl, abych ji jako malé děcko promyšlenou řečí zachránil a sebe i ji tak osvobodil. Sedm let jsem tedy žil s matkou a přitom prý prokazoval značné magické schopnosti, jako například nitrozpyt a metamorfomagii. Trochu přitažené za vlasy, že? Ne, já vím, co si myslíte, pane spisovateli! Lidé si to vymysleli, aby nějak odtajnili můj původ. Prosím, nemám jim to za zlé, alespoň už ničeho nemusím sám vymýšlet.

Ale když mi bylo oněch sedm let, vojsko anglického krále mě vyrvalo z náručí mé matky. Prý jsem měl pomoci svými schopnostmi vyhrát válku proti Sasům. Chápete něco tak absurdního? Ale co jsem mohl dělat. Pomohl jsem mu jak nejlépe jsem uměl. Doufal jsem, že mě pak nechá vrátit se k mé matce. A on? Udělal ze mě svého rádce!

Pokud jste si mysleli, že tady je válkám konec, zklamu vás. Ten proradný král, Vortiger se jmenoval, měl nepřátele kam jen oko dohlédlo. Nástupníci trůnu krále Constantina jej upálili ve věži. A já? Pro mě zase nic neskončilo. Jen jsem radil jinému králi. Chvíli Aureliovi, který ale za nedlouho zemřel a po té Utherovi. A tehdy jsem nabyl dojmu, že Anglie potřebuje úplně jiného krále než Vortigera, Aurelia nebo Uthera. Potřebuje někoho znalého poměrů mezi prostým lidem. Krále spravedlivého a čestného. Věděl jsem, že Uther tajně miluje Gorloisovu ženu Ygraine. A proto jsem na Utherovu žádost vymyslel lest. Po dobu jedné noci jsem mu propůjčil podobu Gorloise, který byl v té době ve válce. Té noci byl zplozen budoucí král Anglie.

Nemohl jsem ale dovolit, aby jej vychovávali ti dva. Protože to by opět k ničemu nebylo. Proto jsem si jedné noci přišel pro právě narozené nemluvně. Pojmenoval jsem jej Artuš.
Když bylo Artušovi patnáct, Sasové znovu napadli Anglii. Uther při jedné z mnoha bitev padl. Anglie se ocitla bez krále. Mnoho šlechticů se v tom čase bilo o trůn. Však nikdo z nich by nebyl dobrým králem. A proto jsem vymyslel další plán. Pomocí kouzel jsem zarazil meč hluboko do kamene. Kdo jej vytáhne, má právo stát se králem. Ptáte se, kdo jej nakonec vytáhl? Ano, Artuš. Prokázal neobyčejnou sílu. Proto se stal králem Anglie a Vivienne, má krásná jezerní víla, mu darovala Excalibur. Ten, pokud Artuš neztratí pochvu, mu měl zaručit neporazitelnost.“

VIVIENNE, PRÝ JSI S NÍ MĚL MÍT DCERU. TA PRÝ PAK MĚLA MÍT TŘI DĚTI, MIMO JINÉ I ARTUŠE. MATEŠ MĚ, MÁGU.

„No ano, jak už jsem povídal, říká se o mě ledascos. Přeber si to jak chceš, ani já sám už ani nevím, jak to bylo.“

„A tak jsem radil dalšímu králi, Artušovi. Učil jsem jej mnoha věcem, ale tomu, že ženy bývají lstivé a nevěrné, tomu ne. Ani sám sebe jsem tomu neučil …“ Odmlčel jsem se a pomyslel na Vivienne, proč mi to udělala? Proč?!

„Artuš panoval tak, jak jsem předpokládal, moudře a spravedlivě. Vyprávěl bych tu o rytířích kulatého stolu a svatém grálu, ale bohužel už mi paměť natolik neslouží, abych řekl dost. Podstatné je to, že si Artuš vzal za manželku Guinevru. Ta jej ale po několika letech zradila s rytířem Lancelotem. Zrdcený Artuš odjel bojovat svou poslední bitvu …“

POČKEJ, MÁGU, MÁM POCIT, ŽE JSI NĚCO VYNECHAL.

„Ano? A co?“

MORGANU. A MORDREDA.

„Morgana … Morgana. Zatracená to žena. Ano, to byla Artušova sestra. Byla zlá, velice zlá. Zplodili spolu syna. Mordreda. A ten … Vyhlásil svému otci válku kvůli Giunevře. V té Artuš padl.“

TO ALE NEBYLA PRVNÍ VÁLKA KVŮLI GIUNEVŘE, ŽE?

„Ne, to nebyla. Artuš předtím vedl válku s Lancelotem, který se do Giunevry zamiloval.“

A KDE JSI V TĚCH ČASECH BYL TY?

„V lesích. Něco jsem tam zařizoval.

NEŘEKNEŠ NÁM, CO?

Hodil jsem po něm temným pohledem. „To je moje věc.“

Už se dál neptal. Jen se natáhl v křesle k dalšímu poslouchání. Jenže já už neměl co říct. Respektive, nevěděl jsem, jak mám pokračovat.

TO ALE NENÍ VŠECHNO, MERLINE.

„Já … myslím, že je.“

TY LŽEŠ, MÁGU. JEŠTĚ JE TU VIVIENNE.

Přikryl jsem si oči dlaněmi a otočil se směrem zády k posluchačům. Nic jiného mě nebolelo víc než tohle. Já jsem ji miloval, tak proč?

Ztěžka jsem začal vyprávět. Spíš zdi než těm dvěma.

„Ona … jezerní víla … já jsem … využila mě, zradila mě. Vážně jsem se do ní zamiloval. Jenže ona … naučila se moje kouzla. A s jejich pomocí … jsem teď tady.“

JAKÁ KOUZLA VLASTNĚ MÁŠ NA MYSLI?

„Všechno, všechno co jsem uměl. Kromě nitrozpytu, metamorfomagie, jasnozřivosti a snad kouzla osobnosti. I když silně pochybuji, že jsem kdy něco takového měl. A pak to, co jsem sám vymyslel a vyčetl z hlav jiných … Promiňte, ale už o tom nemohu dál mluvit.“

JE TO TEDY VŠECHNO?

Polkl jsem. „Ano.“

TY, Smrť se otočil ke spisovateli. MÁŠ TO NAPSANÉ?

„No, já … tedy … to … a-ano,“ vykoktal spisovatel a předal Smrťi hustě popsané pergameny.
Smrť vstal, pokrčil rameny a vzal do ruky kosu, dosud opřenou o zeď mé prokleté věže.

PAK SI MYSLÍM, ŽE SE ČAS NACHÝLIL. Smrť několikrát cvičně máchl kosou a uznale pokýval hlavou. Pak přistoupil k mé posteli.

BYLO MI POTĚŠENÍM SE S TEBOU SETKAT, MERLINE.

Čelo mi zrosily kapičky potu. „Mě také,“ pokusil jsem se o ironii. Pokud mě oči neklamaly, na Smrťově tváři se objevilo něco jako úsměv. Ačkoliv, kdo to mohl poznat z holé lebky?

MOHU? Zeptal se Smrť a zastavil se přímo u mé hlavy.

„Prosím,“ pokynul jsem mu a zavřel jsem oči. Když se ale nic nedělo, znovu jsem je otevřel. Smrť upíjel z mého kalichu s vínem.

OMLOUVÁM SE, NORMÁLNĚ V PRÁCI NEPIJI, ALE TOHLE JE VYJÍMEČNÁ PŘÍLEŽITOST. CHCETE TAKÉ?

S díky jsem přijal mé vlastní víno. Bylo neobyčejně dobré. Asi nějaké kouzlo. Spisovatel po našem vzoru hltavě pil. Nakonec si utřel ústa do rukávu svého hábitu. „Dobrota, po tomhle se mi bude umírat jedna báseň.“

Sdílel jsem jeho pocity. Smrť si od spisovatele vzal kalich a postavil jej zpátky na stůl. Pak si znovu vzal do ruky kosu. Než se ale stačil rozmáchnout, spisovatel dlouze vykřikl. Podíval jsem se na něj. Ležel na mé posteli a ze srdce mu trčel brk. Vedle něj se usadila jeho duše a omluvně se na nás zadívala. Byl bezpochyby mrtvý. Smrť zavrtěl hlavou.

TIHLE LIDÉ, STÁLE NĚKAM SPĚCHAJÍ … NASHLEDANOU, MERLINE. A VĚZ, LIDÉ NA TEBE NEZAPOMENOU.

„V to doufám,“ odvětil jsem. Pak už jsem jen slyšel rajský svištivý zvuk kosy a cítil, jak její ostří oddělilo mou hlavu od těla. Po vzoru mého společníka spisovatele jsem se usadil vedle mého těla.

„Pojďme,“ zavelel Smrť. Zvláštní, náhle se mi zdálo, že mluví docela normálně …