Beroig – Cesta k nesmrtelnosti 1.

Příběh vypráví o trpaslíkovi který se stane upírem a chce si založit vlastní říši upírů.

Sakra a upíři prý nejsou nebezpeční. V našich trpasličích bájích se to upíry jen hemžilo, ale žádný nebyl tak nebezpečný jako ten, co přišel do naší pevnosti. Bestie vletěla do našeho království a začala zabíjet s takovou rychlostí, že jsme žasli. Bohužel na pozorování jejího boje nebyl čas. Nikdo nevěděl, kdy se stane terčem jejího útoku. Nikdo nevěděl, jestli se po smrti odebere do posmrtných hor nebo ho upírka promění v další bestii. Temná elfka, co přišla s tou bestií, se někde ztratila. Upírka se vybrala za cíl i mě, skočila a já ztratil vědomí, ani nevím proč. Pomalu jsem vstal, rána od upírky musela být velká. Točila se mi hlava. Pomalu jsem si osahal bolavý krk. Na pravé straně krku jsem našel dvě stopy po kousnutí. Upírka ze mě udělala to, co jsme se snažili vyhubit. V hlavě se mi honila jen jedna věc, utéct z mého města. Byl jsem trpaslíkem v největší říši trpaslíků v celé Aganty. Okamžitě jsem vstal a vylezl na střechu jednoho domu. Cítil jsem se podivně lehce a prázdně.

Ze střechy jsem viděl, jak upírka, co mě kousla, utíká k bráně do paláce královské rodiny. Představa, co se mi prohnala hlavou, se mi vůbec nelíbila, ale byla ta správná, musím pomáhat upírce, která mě nakazila. Bez rozmyslu jsem skočil ze střechy, dole jsem se lekl. Skok jsem přežil. Rozběhl jsem se na nejbližšího strážného. Moje tesáky se zabořily do strážného, sál jsem jeho teplou krev. Naskočila mi husí kůže, ne z toho, že piji krev, ale z toho, že mi krev zachutnala. Mrtvý strážný se skácel na zem. Rozběhl jsem se směrem k hradbám. Schody jsem zdolal rychle, ani jsem se nezadýchal. Na hradě jsem si vzpomněl na jednu věc, upíři nesmí na slunce, vzpomněl jsem si ale pozdě, moje kůže se začala škvařit. Rychle jsem seběhl zpět na schody. Ze schodů jsem viděl své město, všude se hemžili upíři, bezpečně jsem poznal, kdo je a kdo není upír. Najednou se v mé hlavě rozhořela touha jít do královského paláce. Zvedl jsem se a opět se dal do rychlého běhu, cestou jsem sekerou zabil jednoho strážného. U paláce se tísnila tisícovka upírů, všichni pomalu kráčeli do paláce. S houfem upírů jsem se protáhl až k cíli. Všichni upíři se dívali na dvě postavičky uprostřed kruhového sálu. Jedna s postav byla upírka, ta druhá byl kouzelník. Kouzelník právě vytvořil nějaké zaklínadlo. Upírka se v bezvědomí vznášela v oblaku fialového světla. Potom kouzelník mávl rukou a upírka spadla na zem. Potom obě postavy zahalilo červené světlo, ozval se výbuch. Kouzelník i upírka zmizeli. Všichni jsme ohromeně stáli a čekali, co se bude dít. Potom jsem vkročil do místnosti a otočil se k upírům.

„Jsem váš nový vůdce,“ pronesl jsem dunivým hlasem. Upíři se uklonili. Mávl jsem rukou, celý průvod pomalu vycházel z paláce. Mojí hlavou se honily představy budoucnosti o nové říši upírů. Pomalu začaly práce na opravě trpasličí říše. Mnohá tajemství, která trpaslíci tajili, nám pomohla při stavbě nové temné říše. Vlkodlaci, kteří do té doby žili skrytě v jeskyních, nyní vylezli a pustošili okolní vesnice. Smečku vlkodlaků, kterou jsme uvěznili při jednom přepadu, jsme si nechali na mučení. Dnes jsme se začali připravovat na první velký útok. Nejdřív jsme ale chtěli propátrat i poslední úsek trpasličí říše. Staré doly, kde už 300 let nikdo nebyl. Velitelem skupiny se stal Brodin. Brodin patřil k nejlepším bojovníkům v mém království. Druhý den se Brodin i se skupinkou vojáků pustil do starých dolů. Šli dlouho, až v jedné chodbě našli žlutou louži. Jeden upír do ní sáhl, okamžitě se začal rozkládat. Zbytek skupinky se rozeběhl dál do dolu. Po půl hodině běhu se zastavili. Před sebou uslyšeli vrčení. Z temnoty se vynořil velký vlkodlak. Velké oči mu žhnuly červeným světlem. Jeden z upírů skočil po vlkodlakovi. Vlkodlak jenom mávl packou. Upír se rozložil v záplavě zeleného světla. Upíři se rychle rozběhli k vlkodlakovi, ten se rozběhl přímo proti upírům. Skočil a rozpáral břicho jednomu vojákovi. Upíři se rozeběhli do útoku. Vlkodlak zmizel ve změti seker, poté se začal jeden upír za druhým rozkládat, každý upír, který byl poraněn od vlkodlaka, se rozložil kvůli účinkům jedu. Nakonec zůstal jen Brodin. Vlkodlak se rozeběhl přímo na něj a pak skočil, Brodina napadla jen jedna věc. Sekerou hodil po vlkodlakovi, ten sice chtěl uskočit, ale místo, aby ho sekera minula, se mu zabořila do boku. Vlkodlak spadl mrtvý na zem. Brodin se potom rozeběhl zpátky ke svému králi.

Cestou se díval zpátky do tunelu, pořád čekal, kdy na něj vyběhne nějaké nové nebezpečí. Když se jednou otočil, viděl záblesk světla. Tunelem se hnaly plameny. Rychle se rozeběhl do ulic města. U východu ho ale plameny dostihli. Cítil hroznou bolest, díky upíří krvi plameny přežil. Vousy měl spálené na uhel, vlasy chyběly úplně. Kůži měl spálenou. Pomalu sáhl po signálním rohu, ale u svého opasku uviděl jen cosi černého a spáleného. Když se začal zvedat, skočilo na jeho záda něco těžkého. Pomalu otočil hlavu, na jeho zádech stálo velké stvoření, které připomínalo štíhlého člověka, až na beraní rohy a jasně červenou barvu. Kůže tvora byla jasně červená s tmavě rudými skvrnami. V rukou to drželo dvě sekery. Brodin chtěl aspoň zakřičet, ale stvoření se sehnulo a prokouslo upírovi hrdlo.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.