Pád masky

Co ukrývá maska? Čtěte a hned to zjistíte.

„Neee!“ její hlas přehlušil šeptající dav a vznesl se vysoko nad něj. Naplněn děsem a beznadějí zapudil jakýkoli jiný zvuk a hluboce se zaryl do srdcí přítomných.

„Zadržte,“ pokynul mladý šlechtic na kata, který beztak při tom žalostném zvolání zadržel svou ruku na táhlu šibenice.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ ušklíbl se šlechtic. Dívka mu věnovala krátký, zato však nenávisti plný pohled. Takový, po kterém by většina lidí jen velmi špatně usínala, jemu to však bylo jedno, jen jeho úšklebek nabyl na intenzitě.

„Mám pro tebe jistou nabídku, ó krásná Enedith,“ řekl po notné chvíli tónem, při kterém se jí obrátil žaludek. Znechuceně na něj stočila pohled, nečekajíc nic dobrého. Schválně si dával na čas a vychutnával si svou převahu.

„Vezmi si mě a já ušetřím jeho odporný život.“

Zasyčela.

„Nebo…“ naznačil škrtící sílu oprátky a vysmál se jí do obličeje. Slzy vzteku a bezmoci jí na okamžik zchladily rozpálenou tvář. Druhou polovinu obličeje ukrývala maska, ta, kterou dříve nosil on, její Marcus. Bezděčně přejela prsty po studeném kovu. Před oči jí to znovu předhodilo nechutnou scénu u soudu. Odehrálo se to již před dvěma měsíci, ponížení však nezná zapomnění. To hlodá v duši pěkně dlouho. Daleko rychleji vybledne vzpomínka na jarní vyjížďku rozkvetlou loukou, na svěží vůni květin a nespoutaný let odměřovaný koňskými kopyty. Namísto toho, hnilobou nasáklá, potemnělá tlející kobka soudní síně s úzkostí nasyceným vzduchem jí na mysl přicházela téměř nepřetržitě.

„Okamžitě žádám o klid!“ dřevěné kladívko několikrát rázně udeřilo o podložku.

„Nebudu potichu, přece někdo nemůže být souzen za svou tvář!“

„Okamžitě se posaďte, nebo Vás dám vyvést ze soudní síně!“ soudce se již opravdu rozčílil. Bylo známo, že přímo spadá pod šlechticovy rozkazy a také značné milodary. Pěkný to soudce. A spravedlivý.

„Ovšem, že může,“ usmívající se šlechtic povstal a meduplným hlasem plnil vzduch, až se samou sladkostí málem zalkla. Pomalu přešel až k ní a přejel jí po tváři. Stiskla čelisti zadržujíc pěsti toužící rozbít té osobě nos. „Bylo by přeci navýsost odporné, aby ta ohavnost směla chodit po světě a bůhví jakými čáry blouznit mysl krásným dívkám. Tomu rozhodně musím zabránit!“

„Nebylo by vhodnější říci, když jsem Vás odmítla, odstraníte toho, komu patří mé srdce?“ Znechuceně napodobila jeho úsměv. Ten mu ihned zmizel z tváře vystřídán zuřivostí. V jeho případě šlo o chladnou sadistickou rozvážnost.

„Sundejte mu masku,“ pronesl znuděně jako by mimochodem, s úšklebkem pozorujíce Enedith. Znechuceně na něj pohlížela.

„Jste odporný.“ Sykla. Otočila se k trestaneckému stolci. Marcus byl k podlaze připoután kovovými řetězy. Chřestily, jak bojoval s dozorcem, co se mu snažil sundat masku. Ač v nevýhodě a značně v pohybu omezen, bránil se skvěle. Dozorci muselo přispěchat na pomoc ještě několik jeho kolegů. Společně se jim konečně podařilo rozkaz splnit. Nastalo ticho. Několik neskutečně dlouhých okamžiků se zastavilo. Kovové zařinčení oznámilo střet masky s kamennou podlahou. Spolu s ním se místnost ponořila do šepotu mnoha hlasů.

„Cožpak by někdo mohl milovat něco takového?“ zahřměl šlechticův vítězoslavný hlas.

„A navíc zrovna nejkrásnější dívka z celého širého okolí? Ha!“
Diváci se odhodlali ke svým zadržovaným projevům. A jak už to u lidského plemene bývá, začali provolávat ta nejkrutější a především nejbolestnější slova.

„Fůj!“

„Je to zrůda!“

„Do vězení s tím!“
Šlechtici málem ani nestačila hlava pro tak mohutný úsměv. Spokojeně přehlížel bouřící dav. Enedith se také otočila jeho směrem. Její tvář hrála vztekem. Náhle se v ní však objevil výsměch.

„No že to říkáš zrovna ty,“ ukázala na jednoho křiklouna. „Mít tvé zuby, bojím se, že si mě spletou s pilou, podle smradu navíc s hnijící rukojetí.“ Měšťanovi poklesla brada. Už se nesmál.

„A ty? To si na hlavu necháváš kálet holuby? No a vy madam, s takovým nosem, jistě nepotřebujete bidýlko pro papouška. A vy si, pane, dávejte pozor, aby na dvorku snad si Vás s vepřem nespletli, již nyní je podoba dokonalá! A Vám zase nějak ujíždí oči k sobě, není-liž pravda?“ S další a další jmenovanou osobou lidé ztráceli klidu. Enedith postupovala po řadě. Komentovala jednoho vedle druhého, až se začali ošívat. Nikdo se nesmál. Jen ona. Její veselí bylo hrané, o to však děsivější. Smích postupně přeskakoval, až nabyl hysterického tónu.
Zvuk dřevěného kladiva projel místností.

„Vinen!“ to jediné slovo jí vzalo pevnou půdu pod nohama. Svezla se na lavici, přesto ji to neumlčelo.

„Pak jsou vini všichni v této místnosti!“

Do toho se vložil šlechtic.

„Původně jsem chtěl být milostiv a jen ho vsadit do vězení.“ Promluvil. „Nyní žádám trest smrti!“

Zděšeně se rozhlédla. Zastavila se pohledem na Marcusovi. Pousmál se na ni. Nebylo v tom za mák veselí, jen smutný úsměv. Ač bez známek naděje, čerpali sílu jeden z druhého.

„Vyhovuji rozsudku, ode dneška za dva měsíce proběhne poprava oběšením.“ Kladivo dopadlo.

„Odveďte tu zrůdu!“ zatrylkoval zvesela soudce. Dozorci odjistili řetěz a odtáhli Marcuse ze soudní síně. Pokus o útěk by byl marný. Přesto se snažil vyprostit. Enedith také chytili, jinak by jí nikdo nezabránil běžet za ním. Byla to dojemná scéna, jak k sobě vztahovali ruce neschopni vyprostit se z mocných nepřejících mocností pozemského zla. Ta dvě jména všem přítomným zůstanou zaryta hluboko v mozku. Tak úpěnlivé bylo jejich volání.

Posledních několik okamžiků a zmizel jí z dohledu. Přestala se vzpínat. Všechen ten život, neuvěřitelná síla, se v okamžení vytratil bůhví kam. Kdyby ji nedrželi, bezvládně by upadla na zem. Přesto ji ještě chvíli hlídali, kdyby se náhodou přeci jen pokusila dostihnout vězeňské stráže. Pak ji jeden ze strážců usadil na lavici a odešel. Stejně tak publikum opouštělo sál. Přišli na skvělé představení, teď se v nich ale mísily pocity a oni sami nevěděli, co že se to vlastně stalo.

Uvědomila si, že sedí na lavici v soudní síni. Už tu nebyl nikdo, jen soudce a šlechtic. Zrovna se bavili o finanční stránce celé věci. Pohlédla k zemi a spatřila, co hledala. Pomalu vstala a zamířila tím směrem. Poklekla na pravé koleno a vztáhla k tomu ruku. Jakmile se její prsty dotkly chladivého kovu, vlila se do ní nová síla.

„A teď jsi má, křepeličko,“ zasmál se šlechtic.

„To se teprve uvidí.“ Zasyčela. „Co je jisté, že ty už nikdy nespatříš mou tvář.“ Pozvedla masku. Levá část její tváře zmizela pod kovovým leskem.

„Vezmu si tě.“ Její hlas byl bezbarvý. Marcus se vzepřel ve svých poutech.

„Nedělej to! Raději zemřu!“ Zavřela oči při zvuku jeho hlasu a nechala skanout další slaný potůček.

„Ha!“ Šlechtic se na ni vítězoslavně zašklebil. „Odveďte ho, dejte do žaláře v Dračích horách a dopřejte mu tam vhodnou péči.“ Jeho tón byl opět, jako když ukrajuje másla.

„Vždyť jsi řekl, že ho ušetříš!“ rozkřikla se Enedith.

„Však to jsem také udělal.“ Ušklíbl se. „O propuštění nebyla ovšem řeč.“ Blahosklonně se usmál.

„Abys náhodou neměla dojem, že jsem snad nějaký nelida, můžeš se s ním rozloučit.“
Chvíli se naň nedůvěřivě dívala, pak se ale rozběhla k šibenici. Kat zatím povolil oprátku a uvolnil vězni ruce. Enedith vyběhla několik schůdků, strhla si masku a vrhla se Marcusovi do náruče. Pevně ji objal. Pod návalem emocí klesli na kolena. Mírně se od sebe odtáhli, jen natolik, aby si mohli pohlédnout do tváří. Pozvedla ruku a dlaní přejela po jeho levé tváři poseté bezpočtem malých jizev, viditelné připomínce dávného ohně.

„Jestli ho políbíš, tak ho zabiju!“ šlechtic byl očividně nadmíru rozčílen.

„Ukončete už tu nechutnost, nebo se můj dnešní oběd dostane na světlo světa dříve, než bylo plánováno.“ Poručil strážným a vrhal na dvojici znechucené pohledy.

„Budu mít tvé dítě.“ Podařilo se jí zašeptat, než je stráže od sebe odtáhli. Jejich ruce se ještě stačily na okamžik zachytit.

„Je to jisté?“ zazubil se na ni.

„Absolutně,“ odvětila také s nadšením. Šlechtic doufaje, že spatří dvě zničené lidské trosky, nevěřícně sledoval jejich veselí. V očích jim, ač s hořkou příměsí, hrálo štěstí.

„Tak to je skvělé!“ Marcusův hlas se ozýval z nitra vozu, kterým ho odváželi do určeného vězení, dokud nezmizel daleko za městem.

„To je,“ pousmála se pro sebe Enedith. Zvedla masku a opět skryla svou tvář před světem. Tvář, která způsobila všechny tyto potíže.

„Okamžitě tu masku sundej!“ rozlítil se na ni šlechtic.

„Dokud nejsi mým mužem, nemáš právo mi takto poroučet.“ Hrdě se napřímila a opustila dějiště. Šlechtic tam zesměšněn zůstal stát před zrakem prostého lidu.

„Pane, nesu zprávu z Dračích hor. Vězeň, o kterém jste chtěl být informován, včera zemřel.“ Zařinčení se sneslo na místnost. Váza, co stála ve výklenku na chodbě nejblíže dveřím, se rozletěla na stovky malých kousků. Někdo ji musel shodit, když odtud spěšně odcházel.

„Okamžitě ji najděte a hlídejte v jejím pokoji, pokusí se utéct!“ Vyštěkl rozkaz a sám se rozběhl chodbou.

Byla to její jediná možnost k útěku. Jakmile rozbila tu vázu, bylo jasné, že si bude vědom, že to slyšela, tudíž ji zde už žádné výhrůžky nezadrží. Bylo to však marné. Šel po ní celý palác. Uniknout bylo nemožné. Běžela chodbami, ukrývala se ve stínech před strážnými a ztrácela nervy. Několikrát už ji téměř zahlédli a jednou dokonce jen šťastnou náhodou přelstila jednoho ze strážných.

„Rychle, můžeš se schovat zde!“ Starý kněz za ní zabouchl těžké křídlo dveří kaple.
„Můžeš zde zůstat, nežli to pronásledování skončí.“

„Děkuji Vám, otče, sám bych to nevymyslel lépe.“ Šlechtic se blížil jejím směrem s taseným kordem.

„Ale…,“ kněz byl očividně zděšen vývinem nezdařené záchranné akce, která se proměnila v past.

„Chtěl jste snad něco namítnout?“ dotkl se špičkou zbraně jeho krku.

„Já..“ zajíkl se kněz.

„To je v pořádku,“ odvětila Enedith. Nechala se vyvést z chrámu a uvěznit ve své komnatě. Nebylo kudy utéct. Šlechtic ještě okamžik zůstal a chytil ji za bradu.

„Zítra je den naší svatby, tak by ses měla pěkně prospat, poupátko, ať tvé tváře nekazí temná kola.“ Když jí chtěl sundat masku, cukla sebou a vyprostila se z jeho spárů. Pořádně ho to naštvalo.

„Jen si ji nech, však zítra ji dám roztavit.“ Ponejprv se neovládl a v jeho hlase byla znát zloba. Otočil se k odchodu.

„A třeba tě přijde strašit duch toho otrapy, ošklivej na to byl dost!“ Šlechtic se dal do hurónského smíchu. Slyšela ho ještě dlouho poté, co odešel.

„Však počkej, kdo se bude smát jako poslední. Chceš mou tvář? Máš ji mít!“ Strhla si masku a rozbila skleněnou karafu. Do kousku látky zabalila jeden ze střepů a přešla k zrcadlu. Shlížel na ni obraz jí samotné. Dokonalý obraz. V očích jí hrálo šílenství. Hysterický smích se zaryl do ticha, stejně jako sklo do jemné kůže.

Sálem proletělo tiché užasnutí. Její dokonalost kazila jen maska halící levou tvář. I tak její krása všem na chvíli vzala dech. V bílých šatech vypadala jako anděl. To uznal i kněz. Rád by jí pomohl, ten padouch měl však ohromnou moc. Stál kousek od něj a bezbožně na ni zíral. Možná by, bože odpusť, ho mohl probodnout svícnem… Šla zcela klidně, bez známek jakýchkoliv emocí. Zkoumavě si ji prohlížel. Zřejmě se smířila se svým osudem.

„Okamžitě sundej tu masku!“ Šlechtic byl pořádně rozzuřený.

„Ale ovšem, jak můj pán poroučí,“ odpověděla s pokorou v hlase. Šlechtic měl dojem, že ho obelstil sluch, stejně tak všichni přítomní.

Kovové zařinčení oznámilo střet masky s kamennou podlahou.

„Cos to provedla?“ Stála naproti němu a vysmívala se mu do očí. Levou část obličeje jí křižoval bezpočet úzkých linek. Celou tvář měla nateklou a zarudlou. „Vyveďte ji!“

Stráže ji doprovodily k okraji města, kde ji zanechali u hlavní brány. Zůstala stát a hlavu vztyčila k slunečním paprskům. Vlahý vzduch jí konejšivě přejel po rozpálené bolestí pulzující tváři. Některé z řezných ranek začaly mírně krvácet a protáhly tak šrámy až k bradě. Bílé šaty vsakovaly červeň a ta se po nich neustále rozpínala.

Slunce jí zastínil stín. Jezdec na koni na ni upíral pohled.

„Mám pro Vás vzkaz.“ Podle hlasu poznala šlechticova posla.

V místnosti plál oheň. Vzduch dýchal pečeným masem. Tvář ji neskutečně pálila. Místní doktor jí krvácení zastavil solí. Solí! Také to měla být desinfekce. Namísto toho se z toho vyklubalo mučení. Seděla u nízkého stolu v Marcusově pevném objetí. Ještě stále nemohla uvěřit několika posledním hodinám. Jejich setkání bylo vlastně komické. Když vešla do místnosti, všechny pohledy se na ni upřely. Marcusovi poklesla čelist. Rychle si levou rukou zakryla tvář. To už se k ní přihnal doktor.

„Proboha, okamžitě tu špinavou ruku dej pryč!“ to už ji zasypal solí. Načež to s ní málem praštilo o zem. Marcus ji zachytil. Odvrátila se od něj levou částí obličeje.

„I tak vypadáš kouzelně.“ Usmál se na ni. Uvěřila mu a šťastně ho objala.

Posel, jak se ukázalo, se jmenoval Sanhael. Velel menší odbojné jednotce v severních lesích nedaleko Dračích hor.

Šlechtic sebou trhl. Probudil ho křik a zmatek vycházející zpoza celého města. Zašilhal do tmy. Neviděl nic, než temnotu. A pak to zaslechl. Kovové zařinčení oznámilo střet masky s kamennou podlahou.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.