Dopis zmáčený slzami

Seděla na lavičce zasypané padajícím listím, oči zvlhlé od slz, a v rukou složený dopis. Přemýšlela o životě, času, který jí ještě zbývá, a přemýšlela i o Michalovi, o klukovi, který jí tak strašně moc ublížil, ale kterého nadevše milovala. Byl už to dobrý půlrok zpět, co se spolu ruku v ruce procházeli podél stříbřitě zasněženého jezera, ale ona si tu chvíli pamatovala jako by se stala před pár okamžiky…

Bylo časně k jaru, na loukách a polích ještě ležel sníh a vítr hvízdal v holých korunách stromů. Byla sama doma, když náhle zazněl zvonek. Rozeběhla se ke dveřím a rychle je otevřela. Tušila správně. Za dveřmi stál Michal. Rychle se mu vrhla kolem krku a prudce políbila. On však její polibek s takovou vášní neopětoval. Jen ji lehce políbil a beze slov spolu vyšli do chladného odpoledne. Michal byl toho dne zamlklejší než kdykoli jindy, ale to nekomentovala. Vždyť se na něj tak strašně moc těšila! Nebude přece rušit tuhle krásnou chvíli svými otázkami nebo jen tázavými pohledy. Za okamžik však promluvil sám Michal. Hlas měl jiný, smutný.
„Andie, znamenáš pro mě všechno, a vím, že mi tohle nikdy neodpustíš…“ Pak ji jen lehce políbil na čelo a dodal: „Odpusť mi to, co teď udělám, Andie. Ale už spolu nemůžeme dál být. Bylo by to jen trápení pro nás oba.“ Po těchto slovech se otočil a rychle vykročil pryč..

Andie jakoby přestala dýchat. Neměla sílu cokoli říct nebo udělat. Klesla v kolenou a tvrdě dopadla na zmrzlý a sněhem pokrytý břeh jezera. Slzy se jí hrnuly z očí a v hlavě jí vířily myšlenky, které však nedokázala vnímat. Jen ve vzduchu visela ta slova: „Už spolu nemůžeme dál být!“ Sílu jít domů sebrala již notnou chvíli po západu slunce. Cítila se tak zesláblá a prázdná… Jak jí to mohl jen udělat?! A co se vlastně stalo, že ji opustil? Našel si snad někoho jiného, nebo ho jen přestala bavit? Co udělala špatně? Padla na postel a slzy vytryskly znovu..

Nejvíce se však bála případného setkání. Co když ho potká? Dokáže udržet slzy, nebo se zase rozbrečí jako malá holka?! Po celý den ve škole byla však jeho lavice prázdná. Možná i to Andie znepokojilo ještě víc. Stalo se mu snad něco, nebo je to jen náhoda?! Neměla se však koho zeptat. Třídní jí odmítala cokoli říci s tím, že prý si to rodina nepřeje a nikdo jiný nic nevěděl. Byla zoufalá. V Michalově domě byly zataženy závěsy a nikdo neotvíral. Toho se lekla ještě víc. Pomalu a smutně se loudala ulicemi posmutnělého města, když pohlédla na nemocnici, kolem které právě procházela.

„Co si přejete, slečno? Je dávno po návštěvních hodinách,“ zeptal se jí muž na vrátnici. Andie však přes svůj strach a špatné tušení nedokázala odpovědět. „Stalo se vám něco, slečno?! Vždyť pláčete!“ To už ji muž z vrátnice podepíral, aby se nesesunula k zemi. To už přiběhl i doktor, který přicházel na noční směnu. Jak ho Andie uviděla, sebrala veškerou sílu, co měla, a zeptala se:

„Michal Horáček… je tady?“ V doktorovi jakoby trhlo.

„C-co prosím? Říkala jste Michal Horáček?!“ Andie přikývla. „Byl.“ Odpověděl doktor a smutně odvrátil hlavu. „Slečno, nejste náhodou Anna Tomanová?!“ Andie jen nevěřícně pohlédla na doktora a přikývla. „V tom případě pojďte se mnou.“ V kanceláři a vůbec v celé nemocnici panovala smutná a skličující nálada. „Tohle je myslím pro vás.“ Řekl doktor, podávajíc Andie dopis a židli.

Andie třesoucími prsty roztrhla obálku a vyndala dopisní papír, který před dvěma roky sama darovala Michalovi. Na papíře však stálo jen: „Odpusť mi, Andie. Miluju tě!“ Zmateně pohlédla na doktora, který jen tiše zašeptal: „Rakovina..“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.