Z paláce Šalamounova: Krajina lesů

S restaurováním dalšího svitku pomáhala Gabriela Grodin.

Byla noc. Temnou postranní uličkou, jen slabě ozářenou svitem měsíce, se mihl stín. Tiché kroky se zastavily až u jedněch dveří. V téhle uličce jich bylo několik. V celé čtvrti pak spousta. Za takovými dveřmi v takovýhle uličkách žili lidé, jimž osud, štěstí nebo zkrátka někdo jiný v životě nepřál. Mnoho z nich žilo představou, že tohle je jen začátek. Věřili že se jednou budou mít lépe a vybřednou jednou provždy z toho bahna. Jenže dny ubíhaly, roky plynuly a lepší život, ve který tak doufali, se jen víc a víc vzdaloval. Pak se ti,co si nevzali život, vzdali svých snů a zatrpkli vůči všemu a všem. Falešná vidina lepšího života jim vzala šanci radovat se z toho mála co v životě měli. Upoutali se k něčemu čeho nemohli nikdy dosáhnout. Za těmi dveřmi byla spousta nesplněných snů. Marol, starý muž který žil v téhle ulici většinu svého života, se nebál připustit si že ho nic lepšího v životě nečeká a tak, i když jeho život nebyl veselý, dovedl se z něho přesto radovat. Proto odešel s úsměvem na rtech. Věřil, že to lepší ho čeká až po smrti. A právě u dveří Marolova bytu, několik dní po jeho smrti, se zastavily ony tiché kroky.

Měsíc zaplul za tmavé mraky a celá ulice se ponořila do úplné tmy. Ozvalo se tiché zachrastění, cvaknutí a dveře do Marolova bytu se pomalu,se skřípěním otevřely.Tmavá postava tiše vklouzla dovnitř. Dveře se za ní s nepatrným zaskřípěním rychle zavřely. Uvnitř bylo hrobové ticho. Všude neproniknutelná tma a zatuchlý vzduch. Venku opět vysvitl měsíc. Oknem a škvírou pode dveřmi slabě ozářil pokoj. Postava v tmavém, dlouhém plášti si z hlavy sundala kápi a tmavý kus látky, který ji zahaloval obličej se zvolna sesunul dolů. Přesto jakoby stále stála ve stínu. Postava letmo přehlédla celý pokoj. Její pohled se zastavil až na staré, sešlé truhle ležící vedle rozestlané, staré postele v rohu pokoje. V tu chvíli jakoby se její tvář pohnula v úsměvu. Těžké, tmavé mraky opět zastřely měsíc. Celý pokoj pohltila neproniknutelná tma. Za okamžik se pokojem rozlehlo zachrastění a hlasité cvaknutí. Stará truhla zaúpěla. Její těžké víko se celou svou vahou opřelo do prohnilé podlahy. Celý pokoj znovu ozářil měsíc. Tmavé mraky odpluly za obzor. Kolem truhly leželo několik na sebe vyrovnaných, zaprášených, starých knih. Vedle nich ležela bez povšimnutí malá, dřevěná, těžce okovaná truhlička. Klečící postava právě zápasila s truhlou. Levou rukou ji přidržovala u země a pravou s čímsi lomcovala uvnitř. Pokojem se ozvalo tiché zapraskání a postava z truhly vytáhla dřevěnou desku. Položila jí vedle knih a ještě jednou sáhla do truhly. Vytáhla z ní něco omotaného do kusu látky. Opatrně rozhrnula tmavou látku. Ve svitu měsíce se zaleskla velká zlatá mince. Našla si nového majitele. Postava ji znovu opatrně zabalila do hadříku a schovala pod plášť. Vzala z podlahy dřevěnou desku a dala ji nazpět do truhly. Pak dovnitř pečlivě narovnala všechny knihy. Zavřela víko a začala se něčím hrabat v zámku. Ozvalo se cvaknutí. Postava vstala od zamčené truhly, přes hlavu si přehodila kápi a přes ústa si natáhla kus tmavé látky. Po několika krocích se najednou zastavila. Tiše přikročila ke dveřím. Přiložila k nim hlavu. Letmo se rozhlédla po místnosti a zmizela ve stínu vedle dveří. Na protější stěnu svítil měsíc. Tento roh pokoje však halilo šero. Škvíru pode dveřmi zastřel stín. Cosi zachrastilo v zámku. Nastalo hrobové ticho. Klika se pomalu začala hýbat dolů. Ozvalo se pronikavé cvaknutí, dveře se pootevřely a klika se vrátila zpět. Stín pode dveřmi se vytratil a dveře se se skřípěním otevřely. Zarazily se až o zeď pokoje. Náhle ve dveřích stála tmavá postava. Její stín se táhnul po ztrouchnivělé podlaze. Místnost znovu potemněla. Měsíc zastřely mraky. Postava tiše překročila práh a dveře se za ní se skřípěním zavřely. Vše se rozplynulo ve tmě. Nastalo hrobové ticho.

Měsíc znenadání vyplul zpoza mraků a celý pokoj náhle zalilo slabé světlo. Ze tmy se vynořily dvě postavy. Muž stojící přede dveřmi se ohlédl do rohu pokoje. V pološeru tam nehybně stála temná postava zahalená v kápi. Rozbušilo se mu srdce. V ten okamžik jakoby se čas zastavil. Na čele mu vyrazily kapičky potu. Ochromil ho strach, věděl že takovou chybu udělá člověk jen jednou. Nebál se smrti. Bál se jen těch, co na něj budou čekat v pekle. Chtěl tasit, ale bylo už pozdě. V šeru se zableskla čepel a on ucítil ostrou bolest v šíji. Zavrávoral. Po těle se mu rozlilo příjemné teplo. Začaly ho brnět konečky prstů. Náhle se jeho tělo zachvělo mrazivým chladem. V šíji mu vězela tenká, ostrá čepel. Z hluboké rány mu proudem vytékala temně rudá krev. Neměl sílu tam sáhnout. Už necítil ruce,nohy ho přestaly poslouchat, zatmělo se mu před očima a on se bezvládně svalil na zem. Chtěl křičet, ale jeho ústa byla němá. Chtěl se pohnout, ale nemohl.. Ucítil mrazivý chlad.

Anděl smrti snesl se z nebe,
Nečekán, nezván, přišel pro tebe.
Strach zkřivil tělo tvé, duše tvá úpí,
Pohled se odvrátil, blíží se supi.
Polibek srdce tvé navěky zmrazí,
Rukou svou kostnatou smrt tě teď hladí..
..procitáš, nevěříš – neschopen slova,
do očí hledí ti bělostná sova.
Záhy však odlétá, mizí tam v dáli,
Chceš za ní pohlédnout, však oči tě pálí.
Přejasné světlo vůkol se rozlévá,
Duše tvá krásou tou div skoro umdlévá.

Všude jsou krásné vzrostlé stromy s hladkou sněhobílou kůrou. Každý s mohutnou korunou neobyčejně červeného listí. To listí leží i všude okolo stromů. Vše zalévá jasné bílé světlo prosvítající korunami stromů. Kam oko dohlédne jsou jen ty bílé kmeny a pronikavě rudé listí. Je tu příjemné ticho.V popadaném listí mezi těmi sněhobílými stromy stojí muž. Má tmavé, kudrnaté, krátké vlasy a jasnou pleť. Je oděn v tmavý šat. Celý od prachu a špíny. Z hluboké rány na krku mu proudem teče krev. Stojí tam a udiveně hledí před sebe. Cítí nepopsatelnou lehkost, radost, klid a vyrovnanost své odpoutané mysli. Nedýchá, jeho srdce přestalo bít, přesto žije. Připadá si jako ve snu. Sněhobílá kůra těch podivných stromů působí chladně. Jejich listy jsou ale jako plameny nespoutaného ohně. Vše je tak blízko – stačilo by natáhnout ruku – ale přitom tak daleko – vždy o kousek dál než dosáhne.

Po chvíli upírá svůj pohled do dáli a jde, přestože neví kam. Prochází kolem těch mrazivě krásných, tajemných stromů. Jeden jako druhý a přeci nejsou dva stejné. Jde stále dál. S každým jeho krokem listí pod jeho nohama zašumí do hrobového ticha. Čas jakoby se zastavil. Les jakoby byl bez konce. Kam se podívá, všude vidí jenom ty nádherné stromy a listy pokrytou zem. Připadá mu že zatímco jde tím lesem, ubíhají celé věky stejně jakoby šel jen pouhý okamžik. Čas jakoby zde neexistoval. Byla to krajina rudo-bílých stromů a jasného, vše prostupujícího, světla. Krajina bez konce i začátku. Krajina kde celé věky mohly uplynout v jediném okamžiku, stejně jako jeden okamžik mohl trvat celé věky. Putoval tím lesem stále dál a dál.

Putoval dlouho a daleko, když najednou spatřil jak se v dáli mezi stromy něco zatřpytilo, zatoužil vědět co to je. V ten okamžik se ocitl u překrásného, průzračně čistého jezírka. Jehož hladina se v jasném bílém světle třpytila do dáli. Viděl velké bílé oblázky rozeseté všude na dně. Rudé listy visely přes jeho okraj, ale žádný z nich nezčeřil hladinu. Zaposlouchal se do šumění. Jakoby odnikud padal do jezírka vodopád křišťálově čisté vody. Padal přes spoustu bílých oblázků, vystupujících ze dna jezírka, navršených jeden na druhém. Všiml si, že není sám. Kolem jezírka stáli čtyři různí muži. Zdálo se mu, že ho s nimi něco spojuje – ne snad na první pohled, ale spojuje. Nevěděl kdo jsou, přesto jakoby je znal. Dva bez hnutí stáli a hleděli na klidnou hladinu jezírka. Další nehybně stál na břehu s nepřítomným pohledem upřeným na vodopád padající přes spoustu navršených sněhobílých oblázků. Jeden z nich byl zahleděný pryč do hloubi lesa otočený k jezírku zády. Nad jeho hladinu se vzneslo několik rudých listů. I on se zadíval do průzračné vody. Stál tam na břehu, bez hnutí, bez dechu. Už neviděl ty muže, kteří tam ještě před chvílí nehybně stáli. Viděl místo nich jen čtyři kamenné soch. Nechápal. Pohlédl znovu do vody. Ucítil nesmírnou tíhu. Chtěl se pohnout, ale nemohl. Chtěl křičet, ale jeho ústa byla němá. Jeho chladné tělo z kamene strnulo na břehu. Prázdné oči hleděly na klidnou hladinu jezírka. Zvířené listí ovanulo pět kamenných soch stojících okolo vody. Vše se utápělo v tichu.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.