Termorita

Šílený příběh Mary Sue z Londýna, jak ho exkluzivně zaznamenaly Lairen a Morrigan. Vlastně příběh Termority Microsoftové z Londýna, moje chyba. (Jméno hlavní hrdinky je složeno z přezdívek autorek, pouze Lair v té době vystupovala jako Terulka). A aby nedošlo k omylu opravdu se jedná o parodii.

Za osmi čističkami a třemi dálnicemi v jižním Londýně žila překrásná přitažlivá blondýnka Termorita.

Jednou, když si takhle šla nakupovat do středu města (samozřejmě doprovázena houfem pískajících chlapců, kteří ji zvali na večeři), narazila na reklamu na „superrychlý Internet“. Protože stál „pouze“ 200 dolarů, rozhodla se, že si jej koupí. Zaplatila prodavači a ten jí vtiskl do rukou malou kartičku zabalenou v zavinovačce s přiloženým balíčkem, na němž bylo napsáno „VAROVÁNÍ: tato krabička obsahuje elektrický dudlík! V případě poruchy, přiložte k Internetu!“.

Termorita nerada dávala najevo, že něco nechápe, ale v tomto případě to bylo na místě. Rozpačitě se na prodavače usmála, přičemž nezapomněla zamrkat svými super dlouhými řasami s nánosem řasenky Carbon Black od Loreálu.
Mladý prodavač se hned jal vysvětlování a nabídl jí, že se na zprovoznění internetu sám dohlédne. Se (samozřejmě hranými) rozpaky jeho velkorysou nabídku přijala.

„Nechtěl byste zajet ke mně domů?“ usmála se na něj (znovu samozřejmě s hranou) nevinností.

„Jistě,“ opětoval úsměv prodavač.

Nasedli do Termoritiny luxusní limuzíny s třemi řidiči.

„Odkud vlastně jste?“ optal se po chvíli prodavač.

„Moje matka je z Čech, otec z Ameriky. Bohužel oba mrtví,“ falešně posmutněla Termorita.

„To je mi líto.“ objal ji prodavač.

„A jak se vůbec jmenujete?“ zeptala se ho po chvíli.

„Jsem Brad Pitt.“

„Vážně? Vůbec bych vás nepoznala. Co děláte tady?“

„Už půl roku jsem nedostal žádnou roli! Angelina ode mně utekla, protože jsem v hernách utratil všechny peníze,“ postěžoval si hořce. „A jak se jmenujete vy?“

„Microsoftová. Termorita Microsoftová,“ usmála se svůdně.

„Jistě. Kdy už budeme u vás doma?“

„Za pár minutek. Pomůžete mi tedy s tím internetem?“

„Jistě. Je ještě mladý, doufám, že nebude ječet, nebo kopat, to je vždy nepříjemné.“

Termorita snad poprvé ve svém životě mlčela a myslela si něco o podivných hvězdách, mluvil skutečně o kopajícím a ječícím modemu? Zakroutila hlavou. Třeba pije. Ani by se mu po tom všem nedivila.
Když dorazili před Termoritino honosné sídlo. Řidič zastavil, ale neměl se k tomu, aby jí otevřel dveře. Nasupeně se vší silou opřela do kličky u dveří (jak mohla vědět, jaká síla je potřeba k otevření dveří limuzíny).

„Stuarte!“ zařvala na svého řidiče, „zlomila jsem si nehet! Můžete mi k tomu něco říct?! Máte padáka!“ Však ona věděla, k čemu má tři řidiče.
„Tak pojďte,“ usmála se na Brada, kterýžto začínal tušit, k jaké semetrice to vlezl. Tentokrát se rozpačitě usmál on, ale poslušně ji následoval.
„Tak tady to je,“ ukázala na rozlehlé prostory svého počítačového pokojíku. Uprostřed něj na teakovém stole trůnila 80-ti palcový LCD monitor s věnováním na zadní straně.

„Velice… působivé,“ usmál se rozpačitě Brad.

„Že ano,“ usmála se zářivě Termorita a ladně přistoupila ke svému luxusnímu počítači.

„Víte, musí se na něj opatrně, bojím se, aby se nějakým prudším pohybem nerozbil,“ vysvětlovala, když pět minut opatrně přibližovala prst s dvoucentimetrovým nehtem nalakovaným lycrovým lakem od Maybelline New York.

„Jistě,“ přitakal Brad a dalších deset minut bylo ticho, neboť Termorita s nekonečnou opatrností mačkala knoflík, kterým se počítač zapíná.

„Á, ono to funguje!“ zatleskala nadšeně, když se na obrazovce objevilo logo Windows.

„Víte, ale vůbec jste to nemusela zapínat,“ usmál se omluvně Brad.

„Cože?“ obořila se na něj Termorita, v okamžení si však uvědomila, jak hrubě to muselo vyznít.

„Jistě, pardon. Tak já to zase vypnu,“ prohlásila a jala se znovu opatrně přibližovat nehet k tlačítku.

„Ne, to je dobré, udělám to sám,“ Brad pochopil, že další čtvrthodina by ho mohla stát život, proto se raději nabídl, že počítač vypne sám. Skočil k Termoritě a odstrčil její ruku.

„Co to?“ urazila se Termorita a mnula si naraženou žílu „Víte jak to bolí?“

„Pardon, omlouvám se,“ nasadil pokorný výraz Brad, když se však otočil zpátky k počítači, protočil panenky v sloup.

Termorita opatrně vzala do ruky myš, přičemž myslela jak na svoje nehty, tak na blaho onoho přístroje, ve výsledku vypadal její pohyb značně komicky. Když se konečně přestalo ozývat hučení počítače, Brad si oddychl.
Teď se konečně mohl pustit do svojí práce a pak odsud co nejrychleji zmizet.
„Dáte si kávu či něco ostřejšího?“ zeptala se mile.
„Spíš něco ostřejšího,“ odpověděl Brad a byl rád, že ho alespoň chvilinku opustí.
„Už běžím, Bradíku, co byste řekl tomu, kdyby jsme si pak zahráli tenis?“ zeptala se se zářivým úsměvem.
„Víš, já vždy říkám, že sport je to nejlepší… Osa, Brade, je tu osa…“ křičela Termorita a ukazovala na jednu malou neškodnou vosu, ano, opravdu to byla jen vosa.
„Hned ji zneškodním,“ zahuhlal Brad od počítače, kterému zrovna odšroubovával kryt.

„Dobře,“ zaječela Termorita stojící na židli, kterou si postavila na stůl. Ozvalo se tichoučké klapnutí, jak Brad sundával krycí plát z počítače, Termoritina citlivá ouška to však uslyšela.

„Pozor!“ vřískla na Brada a vosa nevosa seskočila ze židle (zároveň i stolu) a vrhla se k počítači.

„Co mu to děláte?“ obořila se na svého společníka a láskyplně počítač pohladila. „Koukejte, co je tu drátků! Jeden, třeba támhleten zelený omylem přetrhnete a s počítačem bude konec!“

„Ten je červený,“ opravil ji Brad.

„Vážně?“ podivila se Termorita a rozhodla se dále Bradovi do práce nemíchat. „A tu včelu již zneškodňovat nemusíte, odletěla,“ usmála se ještě šťastně a ladným krokem, jakým chodí modelky po molu odtančila do kuchyně uvařit kávu. Cestou objevila na svém nehtu chybičku v laku, proto si ještě odskočila pro odlakovač, odlakovala si všechny nehty a poté si je znovu přelakovala. Nedopatřením však zbytek odlakovače vylila do Bradovy kávy.

„Co jste do toho dala?“ vyprskl Brad, když ponořil rty do vroucí tekutiny. Termorita poprvé ve svém životě něco pochopila dříve, než ostatní a okamžitě se běžela podívat na stav svého laku a odlakovače. Vrátila se s prázdnou lahvičkou od odlakovače.

„Omylem jsem tam vylila ten odlakovač,“ usmála se provinile, vzápětí se však ukřivděně zamračila. „Stál padesát dolarů a vy jste mi ho vypil!“ obořila se na Brada.

„Ten odlakovač jste tam nalila vy, já se vás o něj neprosil, kávě s odlakovačem za padesát dolarů totiž zrovna neholduji. Mezitím, než jste vy připravila tu úžasnou kávu za padesát dolarů, jsem vám zprovoznil internet, doufám, že tenhle bude obzvlášť zlobivý, nashledanou! A mimochodem, kávu jsem nechtěl, ale na tom nezáleží!“ obořil se na ni a za značného dupání vypochodoval z pokoje.
Termorita se ušklíbla, dělá, jako by byl nejchytřejší na světě!
Láskyplně se podívala na svůj počítač. Zaposlouchala se, z počítače vycházel prazvláštní plačtivý zvuk, který Termorita nedokázala zařadit. O chvilku později, když se zvuk ještě zněkolikanásobil, zalitovala toho, že byla na Brada kvůli odlakovači tolik zlá (i když to samozřejmě byla JEHO vina).

Opatrně se zabořila do luxusního křesla s podpisem Orlanda Blooma (v tu chvíli jí napadlo, že si měla od Brada nechat podepsat peněženku a v duchu si vynadala, že tak neučinila) a pohlédla na obrazovku svého počítače. Nacházela se na ní, což Termorita nanejvýš překvapilo, plocha s ikonkami a pozadím s fotkou velkého obchodního domu New Yorku. V rohu si všimla nové ikonky s titulkem „Internet Explorer“. Opatrně dvakrát zmáčkla levé tlačítko své bezdrátové myši s žlutým infraportem a tím Internet otevřela. Počítač vydal jakýsi potěšený vrnivý zvuk. Termorita leknutím nadskočila, když se před ní otevřelo bílé okno, na které pomalu naběhla domovská stránka Microsoftu.

„Ono se to jmenuje stejně jako já!“ vyjekla. „Můj táta byl asi slavný,“ toto byla jedna z nejvzácnějších chvílí jejího života, neboť Termorita se zamyslela. „Toho by se dalo využít,“ povytáhla po chvíli s ďábelským výrazem pravé obočí.
Pak ještě notnou chvilku přemýšlela nad svým ďábelským plánem (který se jí stejně nepodařilo vymyslet, takže zůstala jen ve fázi, že by ďábelský plán vymyslet mohla) a opět pohlédla na monitor, stránka zde stále byla.
Jediné, co se Termorita naučila na lekcích informatiky byla změna pozadí na počítači a této své schopnosti hojně využívala, samozřejmě ještě uměla kreslit obrázky v Paintu, což bylo její další oblíbenou činností, ale co měla proboha dělat s touto podivnou stránkou, vybavila si přitom zvláštní slovo, které jí jednou načmáral na papírek Daniel Radcliffe: www.fanfiction.net vydatlovala pomalu do horního okénka Internet Explorelu a nadávala přitom výrobcům počítače, že jí ke klávesnici nepřiložili mapu.

Když konečně dopsala poslední písmenko a zmáčkla Enter, najela jí bílá stránka s nízkým modrým zápatím. Vyjeveně se na ni dívala, když v tom spatřila slovíčko „Movie“. Klikla na něj a otevřela se jí stránka s výpisy nejrůznějších filmů. Vzpomněla si, jak jí Daniel Radcliffe vyprávěl, že zbožňuje Charlieho andílky. Klikla na odkaz pojmenovaný „Charlie