XI. kapitola – Pamatuj na smrt

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Stojí smrt na prahu,
přešlapuje zesnulou zahradu,
kosti pod nohami ošklivě křupají,
strach a děs
její počínání nahání.

Odpoledne zlatavé slunce zářilo vysoko na obloze.

Pomalu jej opouštěla síla, se kterou ještě hodinu předtím pražilo. Jeho paprsky právě lehce pronikaly skrze lesklé okenní tabule a dopadaly na modrou podlahu jedné novodobé nemocnice. Chodba s zářivě bílými stěnami působila poněkud bizarně, až z ní bolel zrak.

Sonia zrovna vyšla z azurových postranních dveří a úlevně si oddychla.

Byla vyptat od doktora, jak je na tom její matka. Vskutku rychle se uzdravovala a vypadalo to, že již za pár dní bude moci opustit tuto rozlehlou budovu. Avšak navštívit ji Sonia nebyla, vůbec o takovou návštěvu nestála – neměla si s ní o čem povídat.

Prošla hlavními dveřmi a ocitla se venku před nemocnicí.

Náhle jí v kapse začal vibrovat mobil. Melodii měla vypnutou, neboť na oddělení nechtěla rušit pacienty. Na poškrábaném displeji se vyobrazilo jméno Gladys. I přesto hovor nakonec přijala.

Ozval se tichý, klidný hlas, opředený závojem tajemství.

„Ahoj Sonio! Je s tebou, prosím tě, Viktor?“

Dívka se podivila nad její otázkou.

„Není,“ odpověděla konsternovaně. „Proč se ptáš?“

„Ale jen tak,“ vyhýbala se odpovědi. „A byla jsi s ním teď někdy?“

„Včera večer.“

„Jo? A jak se mu vůbec daří?“

„Špatně,“ odpověděla prozíravě. „Je takový divný, jako by to ani nebyl on sám.“

„Jak divný?“ zajímala se Gladys s neskrývanou všetečností.

„To se nedá popsat. No prostě divný,“ odsekla.

„A nevšimla sis na něm něčeho zvláštního?“ nenechala se odbýt.

„Všimla, na krku měl dvě černě podlité modřiny.“

„Aha…“

„Ještě jsi mi ale neřekla, proč tě to vůbec zajímá?“

Čekala na odpověď, jenomže té už se nedočkala. Gladys zavěsila.

Ozývalo se jen slabé pípání.

„Kráva…“ zhodnotila ji Sonia a vydala se na autobusové nádraží. Chystala se tam počkat na autobus do Roxville.

~

Večer, pár minut po jedenácté, se Sonia zavřela v koupelně.

Byla úplně vyčerpaná a zmožená po procházce s Rastym. Ten malý nezbeda ji vždycky dokázal pěkně utahat. Byl tak energický, plný života, až mu to záviděla.

Osušku přehodila přes topení a vysvlékla se. Všechno oblečení odložila na malý věšák, načež vkročila do sprchového koutu a zasunula za sebou ochrannou skleněnou stěnu.

Poté opatrně pustila sprchu a nechala se bičovat příjemným, tak akorát horkým proudem vody. Patřičně si to vychutnávala.

Pára za malý okamžik zastřela stěnu, takže si dívka vůbec nevšimla nevítaného příchozího, který se náhle a bůhvíjak ocitl v místnosti.

Dávala si pozor, aby neuklouzla na kluzké ploše, když se ohnula pro sprchový gel – ležel kousek vedle její pravé nohy. Jakmile se znovu narovnala, povšimla si, že se skleněná stěna pomalu a tiše odsunula.

Zděšeně vykřikla a okamžitě se přitiskla ke zdi za sebou.

Viděla čísi prsty přidržující se okraje orosené stěny. Jejich majitele však neměla šanci zahlédnout, stále jej zakrývala hustá clona páry.

---

Redakční úpravy: Abigail Estee Gaarder