1. Pokus o nový začátek

Radka byla zamilovaná do kluka, který ji napřed říkal, že ji miluje, ale pak jí oznámil, že chodí s jinou dívkou. Radka má deprese, ale konečně se začala vzpamatovávat a žít nový život…

Až teď jsem si uvědomila, že polštář, do kterého brečím už několikátý den, je mokrý. Ne, že je promočený. Ani nitka nebyla suchá. Začala jsem přemýšlet, jestli mi to vážně stojí za to. Jestli má cenu brečet, když tohle udělal. Jestli mě nakonec přeci jenom nečeká štěstí… Ale tomu se dalo jen těžko uvěřit. Proč taky. On mě zradil. Nikdy mu to neodpustím… Nikdy…

„Radí, běž se okamžitě najíst!“ Zaslechla jsem mamčin hlas. Ani jsem se na ni nepodívala. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? Muselo to být včera… Nebo předvčírem? Zvedla jsem se a doploužila do kuchyně. Z lednice jsem si vyndala jogurt a začala jíst. Hlavně pomalu, aby se mi neudělalo špatně. Pak jsem se vrátila zpátky do pokoje ke svému polštáři. Byl tak mokrý, že bylo divné na něj sahat. A tak jsem vytáhla svého plyšáka – tučňáka. Objala jsem ho a za chvíli na něj padaly slzy. Kluk, kterého jsem milovala, mě zradil. To na mě dolehlo až teď o prázdninách. Možná to tak bylo dobře. V tomhle stavu bych nemohla jít do školy. Zazvonil mobil. Jednou, dvakrát, třikrát. Po čtvrté jsem to zvedla.

„Ano?“ Můj hlas zněl zvláštně. Trošku ochraptěle – pár dní jsem nemluvila.

„Radko, půjdeš ven?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si hlas zařadila. Byla to Vendula, se kterou jsem poslední dva týdny seděla.

„Promiň, ale jsem nemocná,“ vymluvila jsem se.

„Aha… Tak se brzo uzdrav,“ popřála mi a zavěsila. Smazala jsem po paměti hovor a lehla si. Teď jsem namáčela obojí – tučňáka i polštář.
Probudilo mě další zvonění mobilu. Tentokrát jsem to zvedla hned.

„Ahoj Radko. Mám se zeptat, kdy se zase objevíš na Andoru…“ Tady jsem si zařadila hlas hned. Byla to Soren. Za hodně jsem jí mohla poděkovat.

„Ahoj. Už tam jdu,“ odpověděla jsem. Obě jsme věděly, že na počítač teď nepůjdu. Zavěsila a já přemýšlela, co budu dělat. Přeci jenom jsem zapnula počítač a dostala se na internet. Na Hogu jsem přečetla sovy a udělala pár soutěží. Na Andoru jsem si přečetla všechny příspěvky. V mé jeskyni jich bylo hodně – ustanovila jsem zástupce PJ a toho hrát vážně bavilo. Odepsala jsem na příspěvky a chtěla počítač vypnout. Ale přemohla mě touha jít na icq. Čekala mě tam asi stovka zpráv. Od něj. Od člověka, kterého jsem nenáviděla. A zároveň milovala. Ptal se mě, co se stalo. Proč mu neodpovídám. Co dělám. A další dotazy, které jsem nechtěla vidět. Vypnula jsem okno se zprávami a zablokovala si ho. Potřebovala jsem odstup. Potřebovala jsem znovu začít. Možná proto jsem si sedla k televizi a začala přepínat programy. Eliška, moje mladší sestra, dala do videopřehrávače kazetu a pustila ji. Byli to Pokémoni. Ona si je úplně zamilovala a já jen s lehkým úsměvem na tváři sledovala příběh s ní. Ano, po dlouhé době jsem se zase smála…

„Co se ti v poslední době stalo?“ zeptala se najednou. Byly právě reklamy a ty ona nikdy nepřetáčela.

„Nic…“ odvětila jsem. Bylo jasné, že poznala, že lžu. To už ale pokračoval příběh a tak jsme byly obě zticha. Ani při další reklamě se nevyptávala. Byla jsem jí za to vděčná.

Znenadání jsem vzala do ruky papír, tužku, gumu a pastelky. Půjčila jsem si Eliščin Pokédex a začala kreslit Growlitha. Po pečlivém vybarvení jsem jí ho darovala. Tušila jsem, že už se nebude ptát vůbec. A tohle byly jedny z prvních chvil, kdy jsem začala žít svůj nový život…