Kdo jsem

Martina se dozvídá, že je adoptovaná, i přes to má ráda svou nevlastní rodinu a bratra. Jelikož maturovala, tak se vydává vydělat si nějaké peníze. Vyskytne se jí možnost dělat průvodkyni, což ji přímo nadchne, najde ale i svou pravou rodinu? Dozví se, co se v minulosti stalo a co už se změnit nedá? Jak se dostala ke své adoptivní rodině a další otázky, které jí trápí? Dokonce se zamiluje, ale vydrží jí to? Proč je podobná té ženě na obraze a dokáže se vyrovnat s pravdou? To vše se dozvíte, pokud si moji povídku přečtete. Přeji krásné přečtení :).

Martina byla 19letá černovláska, 197 cm vysoká, štíhlé postavy a byla správná a spravedlivá holka. Měla rodiče, Marii a Zbyňka Bernadské a taky 20letého bratra Romana. Roman pracoval přes týden jako číšník v Molavicích, domů se dostal jenom o víkendu.

„Ahoj Májo,“ pozdravil sestru v pátek večer. „Tak, jak jsi udělala tu maturitu?“

„Rodiče ti to ještě neřekli?“ podivila se Martina. „Jedna z nejlepších.“

„Tak to jsi zvládla báječně a už máš vyhlídnutou práci??“

„Chtěla bych někam na zámek, ale nikde teď místo mít nebudou,“ postěžovala si.

„To si jen myslíš,“ šeptal si pod vousy.

„Co jsi říkal?“ zeptala se.

„Nic,“ zatvářil se nevinně.

V neděli měl Roman odjet a dny ubíhaly a už se musel balit na cestu. „Marti, hele, jestli chceš ten pravej dárek k maturitě, tak pojeď se mnou. Jestli se ti nebude líbit, tak tě hodím zpátky.“

„Tak jo,“ zauvažovala Martina a běžela si sbalit věci. Za chvíli už seděli v autě a Martina si pustila do uší své oblíbené písničky.

Najednou do ní šťouchl Roman. „Co je?“ zeptala se.

„Nechceš si sednout dozadu, ještě se stavím pro kamaráda a když posloucháš, tak ti to vadit nebude, ne?“

„Hmmm,“ zamručela a šla si sednout dozadu. Jeli pět minut a opravdu se zastavili pro nějakého kluka. Byl to asi 23letý muž, vysoké postavy. Sedl si dopředu k Romanovi a zase se rozjeli. Martina sundala sluchátka, aby zjistila, kdo to je.

„Romane, to nás ani nepředstavíš?“ pokáral ho neznámý, který zřejmě myslel na to samé, co Martina.

„To je moje sestra Martina a to je Aleš,“ hned napravoval svoji chybu.

„Těší mě,“ řekl Aleš.

„Mě taky,“ oplatila mu Martina.

„Tak, kam jedeš?“ zeptal se jí.

„Asi do Molavic? To ví přesně brácha.“

„Přesně tam,“ vložil se do hovoru Roman.

„A co tam budeš dělat?“ ptal se zase Aleš.

„Ještě nevím,“ řekla po pravdě Martina. „A co budeš dělat ty?“

„Já budu udržovat náš zámek.“

„Vy tam máte zámek?“ zeptala se Martina.

„A jakej,“ vychloubal Aleš.

„A neděláš si ze mě srandu?“ pochybovala Martina.

„Tak se můžeš přesvědčit na vlastní oči,“ poradil jí Aleš, „právě jsme minuli ceduli Molavice.“

„Vážně? To ta cesta tak rychle uběhla?“

„Jo, uběhla,“ řekl Roman, „Nejdřív vyhodíme tebe, Aleši,“ řekl a zamířil do centra městečka, kde se skvěl nádherný zámek.

„Páni, to je nádhera,“ užasla Martina. „Přesně o takovým zámku se mi nedávno zdálo.“

„Vážně?“ pochyboval teď Aleš.

„Vlastně se mi o podobným zdá pořád.“

„No to je asi osud, protože zrovna v tomhle zámku jsem ti domluvil kšeft,“ pronesl vážně Roman.

„Vážně?“ užasla Martina.

„Vážně,“ potvrdil Roman, „tak pojď ven, seznámím tě s majitelkou.“

Martina, úplně šťastná, vylezla z auta a ťápala za svým bratrem a jeho kamarádem.

„Mirku,“ zavolal Roman na stejně starého kluka.

„Ahoj Romane,“ pozdravil Mirek, „čau Aleši.“

„Hledáme tvojí mámu, přivezl jsem Martinu,“ vysvětloval Roman.

„Ahoj,“ pozdravila Martina.

„Máma je támhle, brácha tě tam odvede,“ prohodil Mirek, „já si musím promluvit s Timem, než bude mít další prohlídku. No už mám jen deset minut. Aleši, budeš tak hodnej?“ obrátil se s prosbou na bratra.

„Jasně,“ obětoval se Aleš, „pojď, zavedu tě tam,“ prohodil k Martině.

Šli k rozlehlé pokladně, kde bývali i průvodci.

„Ahoj mami, čau Ali, dobrý den paní Vondíková,“ pozdravil všechny přítomné, „tohle je Martina,“ představil ji.

„Ty budeš sestra Romana, viď?“ zeptala se paní Elgová, „tak ty by jsi ráda dělala průvodkyni?“

„Vždycky jsem o tom snila,“ přiznala Martina.

„A líbilo by se ti tady?“ ptala se dál.

„A moc.“

„Tak dobře, můžu ti dát zkušební dobu 3 měsíce od příštího týdne, hodí se ti to?“

„Samozřejmě.“

„Tak tady máš text, ten se nauč a Alice ti ukáže tvůj pokoj, jenom než odejdeš, tak mi vyplň tohle,“ řekla a podala jí smlouvu. „Dobře, Alice, prosím tě, běž jí ukázat její pokoj.“

Alice se zvedla a zamířila k východnímu sídlu, kde byli všichni ubytovaní. „Ty jsi taky ségra Aleše?“ zeptala se Martina. „Mimochodem, jsem Martina.“

„Alice, ale říkej mi Ali, nebo tak nějak, jméno Alice nesnášim, představila se, „ne, já jsem s Alešem zasnoubená,“ ukázala na svůj prsteníček.

„Tak tohle bude tvůj pokoj,“ ukázala nádherný pokoj, „já s Alešem jsme vpravo, vlevo je prázdno a ten pokoj za ním má Mirek. A támhle je Alešova máma,“ ukázala jí na pokoje.

„Jim to tu patří?“ zeptala se Martina.

„Komu?“

„Paní Elgové.“

„Zdědila to po tetě asi před dvaceti lety a předělala to. Asi jsi unavená, já půjdu. Tak ahoj zítra.“

„Ahoj,“ pozdravila ji Martina a vzala svoje zavazadlo, které sem zatím donesl Roman. Zašla si do koupelny se odlíčit, převlékla se a zalehla do té nádherné postele.

Ráno se vzbudila naprosto svěží a pomyslela si, že se tak dobře už dlouho nevyspala. Šla se osprchovat, vysušila si vlasy a oblékla se. Šla na pokladnu, podívat se za ostatními.

„Nechcete s něčím pomoc?“ zeptala se tam.

„Není s čím, běž se projít po městě,“ poradila jí paní Elgová.

A tak Martina šla. Podívala se, kde je pošta, kde je zastávka, nějaké kluby, restaurace a na nádraží. Tam do ní vrazil sympatický blonďák.

„Promiň,“ nádherně se na ni usmál. „Nevíš, jak se dostanu k zámku?“

„A víš, že vím,“ pronesla ještě trochu naštvaně.

„Půjdeš doprava, dvakrát doleva, potom rovně a doleva,“ ukázala mu směr.

„Jak?“

„Asi bude lepší, když tě tam odvedu,“ řekla Martina.

„To asi bude lepší,“ znovu se na ni usmál. Ona mu ten úsměv vrátila.

„Já jsem Honza,“ představil se.

„Martina.“

„A co dělá taková hezká v takovýmhle zapadákově?“ zeptal se jí.

„Můžeš hádat. Třikrát,“ usmála se.

„Bydlíš tu?“

„Dá se to tak říct,“ potvrdila Martina.

„Pracuješ tady,“ hádal podruhé.

„Pracuju.“

„Vůbec mi to neusnadňuješ,“ postěžoval si.

„A proč bych měla, vždyť tě ani neznám. A už jsme tady,“ řekla Martina najednou.

„Tak dík. Uvidíme se ještě?“

„Možná,“ řekla, „chceš ještě s něčím pomoct?“

„No vlastně někoho hledám. Alici Fasovou.“

„Tu asi znám, počkej já se zeptám,“ řekla mu a šla na pokladnu.

„Ali, myslim, že tě tam někdo shání.“

„A kdo?“ zeptala se, když vycházela, ale to už Honzu viděla. „Ahoj,“ pozdravila ho a objali se.

„Ahoj Ali.“

„Co tu děláš?“

„Už jsme se tak dlouho neviděli, tak jsem si řekl: Když Ali nemůže k tobě, tak půjdeš ty k Ali. Jak se má máma,“ zvážněl.

„Stýská se jí po tobě,“ řekla mu. „Už dlouho tě chce vidět.“

„Vždyť já taky, dáš mi potom adresu?“

„Bydlí tady.“

„Vážně? No to je skvělý.“

„A jak je tátovi?“ zeptala se Ali.

„Znova se oženil. Já dodělal školu, sbalil se a jel pryč. Už jsem tam být nemohl. Jak dlouho to je od toho rozvodu? Sedm let?“ zeptal se.

„Osm. Jo tohle je Martina,“ ukázala na Martinu.

„Já vím, ona mě sem zavedla. Zapomněl jsem ti poděkovat. Tak díky,“ obrátil se na Martinu.

„Není zač.“

„A kam půjdeš teď?“ zeptala se ho Ali.

„Asi k mámě,“ uvažoval. „Musím si najít nějakou práci.“

„A co jsi studoval?“ zeptala se Ali.

„Kuchaře.“

„No to je náhoda, jeden nám chybí, pojď se zeptat Eleny.

Odešli a Martina tam zůstala. Měla moc volného času a co teď bude dělat. Najednou si vzpomněla, proč tu je, a vzpomněla si na text, co má v pokoji. Došla si pro něj a sedla si v parku pod strom, kde se ho začala učit.

Týden utekl jako voda a Martina tu měla první prohlídku. Před tím si to musela nejmíň třikrát projít, aby si zapamatovala, kde co je.

„Dobrý den, jsem Martina Bernadská a dnes vás tady provedu,“ představila se. „Zámek postavil před 200 lety Bořivoj Molavický jako svatební dar pro Kateřinu Miletskou. Nyní se přesuneme dál,“ řekla a tak taky udělali. Vešli do nádherného tanečního sálu a Martina počkala na klid. „Tento sál byl poprvé použit roku 1814, kdy zde Bořivoj slavil svatbu s Kateřinou. Nyní postupujte do dalších komnat.“

„Toto je zelená čajovna, každý den se zde setkával Bořivoj s Kateřinou. Byla to prakticky jediná místnost, kde se spolu setkávali.“

Po půl hodině došli do Kateřinina pokoje, „tak tady se narodila jediná dcera Bořivoje, Eliška. Zdědila po své matce krásu a po otci chytrost. Ve vedlejší místnosti si potom můžete prohlédnout jejich rodokmen, který sahá až do současnosti. I do dnes si tato rodina dokázala udržet tento zámek.“ Za deset minut už Martina končila. Ten den měla ještě pět prohlídek a večer padla naprosto vyčerpaná do postele.

Další den měla volno a tak se šla podívat k Romanovi.

„Ahoj,“ pozdravila ho.

„Čau, počkej chvíli, zrovna mám fofr,“ řekl a odběhl. „Víš co? Přijď v šest, to už bude klid. V tomhle městě se totiž zavírá už v sedm,“ vysvětlil jí.

„Tak jo,“ a šla se poflakovat po městě. V šest tam byla jako na koni.

„Tak jsem tady,“ informovala ho.

„Bezva, jenom sklidím a půjdeme.“

„Já nespěchám,“ usmála se.

A jak slíbil, tak udělal. V půl sedmý už byl převlečený a vycházeli spolu z restaurace.

„Tak kam půjdeme?“ zeptal se Roman.

„Ani nevím,“ přiznala se, “ můžeme se chvíli procházet.“

„To je dobrej nápad,“ řekl a tak se procházeli, až došli k zámku.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Roman.

„To můžeme vždycky,“ připomněla mu a odemkla branku.

„Zajdu se popovídat s Mirkem. A hele, támhle je. MIRKU!“ zavolal na něj.

„Čau,“ pozdravil ho. „Zítra tu máma není, tak uděláme mejdan. Přijdeš?“

„Jasně.“

„S tebou Martino počítám.“

„Spolehni se,“ usmála se Martina.

A tak se večer připravila na očekávanou párty. Oblékla si sexy tričko a mini sukýnku.

„Ahoj,“ pozdravila, když vešla do sálu.

„Nazdar, co si dáš k pití?“ zeptal se jí Mirek.

„Jen něco nealko.“

„Ty mě chceš urazit?“

„Ne, ale nemám s tím dobrý zkušenosti,“ vysvětlila Martina, „a kde jsou ostatní?“

„Ještě nepřišli, jsi tu první.“

„Díky,“ poděkovala mu za pití.

Za chvíli už přišel Roman, Aleš, Alice, Honza a pár dalších lidí.

„Nechceš si zatančit?“ zeptal se Mirek Martiny.

„A proč ne?“

„Co to tady máš?“ zeptal se na řetízek.

„Tohle?“ řekla a vyndala ho, „to mám od malička.“

„Aha,“ zbytek večera potom nad něčím dumal.

Když se Martina ve tři ráno vrátila do pokoje, tak už tam byl.

„Nechceš už jít?“ zeptala se ho.

„Chci se tě na něco zeptat,“ promluvil.

„Tak se ptej.“

„Jsi adoptovaná?“

„Jo, jak to víš?“ podivila se, protože to nikomu neřekla.

„A ten řetízek máš od svých adoptivních rodičů?“

„Ne, máma říkala, že je od mých pravých rodičů, proč se ptáš?“

„Tak se pojď na něco podívat,“ přesvědčoval ji a když přistoupila, tak vytáhl na chlup stejný řetízek.

„Těch řetízků musí být hodně, viď?“ zkusila to.

„Na světě jsou jen tři takové, jeden mám já, druhý Aleš a třetí naše setra.“

„Takže ty si myslíš, že jsem vaše sestra?“ zeptala se překvapeně a zároveň natěšeně.

„Jsem si tím jistý, už od začátku jsem si to myslel, protože jsi strašně podobná tátovi.“

„A jak to, že jsem nevyrůstala s vámi?“

„Protože, když ti byly asi 4 roky, tak se naše rodiče rozvedli a táta si tě vzal pryč do jiného města a podle toho, co jsme slyšeli, tak rok na to zemřel. Zemřel zrovna v tom stejném městě, jako jsi bydlela.“

Uplynul půl rok a všechny dohady se vyřešily. Martina opravdu byla sestrou Aleše a Mirka.
Nakonec se vdala za Honzu a byla s ním moc šťastná. Dále navštěvovala své adoptivní rodiče. Roman si nakonec taky nějakou holku našel a čekali spolu dítě. Jen Mirkovi se nedařilo si nikoho najít, ale jednou se i na něj jistě štěstí usměje.