Nebezpečné prázdniny

Povídka vypráví o 14 lelé dívce Lence. Lenka má moc ráda koně, vlastně i celá její rodina. U domu mají stáj, ve které mají 2 koně. Jeden z nich je Lenky a protože právě začaly letní prázdniny, tak se Lenka rozhodla si udělat menší výlet do okolí. Doplatí ovšem na svoji neopatrnost!!

Bylo krásné letní ráno, 1.července, a Lenka se právě probudila. Do okna jí už zářily paprsky letního slunce. Protáhla se a posadila se na posteli. Pak se zamyslela a náhle vykřikla: „Jóóóó, jsou prázdninyyy, 2 měsíce volna, jupííí!!!“

S úsměvem na tváři vyskočila z postele, převlékla se, umyla a ze svého podkrovního pokojíčku sešla dolů na snídani. „Dobrý ráno, mami!“ pozdravila mamku a sedla si ke stolu. K snídani byly výborné cereálie s mlékem. „Tak co, Lenko už víš, co budeš dělat první den prázdnin?“ usmála se maminka… „Nó… když je tak krásně, tak půjdu vyčistit Johnyho a pak si asi dám celodenní vyjížďku do přírody :)) “

Johny byl Lenčin kůň. Hned vedle domu měli stáj, kde měli 2 koníky – Johnyho a Lumpa. Johny byl velmi temperamentní anglický plnokrevník a patřil Lence. Lump byl neméně temperamentní hafling a jezdila na něm celá rodina.

Koně byly celý Lenčin život, jezdila na nich už od svých šesti let.

„Tak se tam měj pěkně, Leni, a nejdezdi moc do lesa…“

„Jasně mami, ale už nejsem malá holka, ve svých 14 letech snad vím, jak se chovat..“
Vyběhla nahoru do svého pokoje, oblékla si jezdecké oblečení a hurá do stáje. Oba koně ji přivítali s radostným zaržáním, dala jim každému jedno jablko a vešla do Johnyho boxu, aby ho před vyjížďkou důkladně vyčistila…

Když už byl Johny krásně lesklý, tak ho nasedlala a nauzdila, nasadila si přilbu, nasedla na koně a vyrazila.

Bydleli v jedné malé vesničce, kde byla krásná příroda, všude louky, lesy a pastviny. Hned za jejich domem byl příkrý svah, Lenka neváhala a pobídla Johnyho do cvalu. Sice vzhledem k Johnyho temperamentu to byl spíš trysk, než cval, ale Lence to nevadilo.

Pomyslela si – říká se, že na svět je nejkrásnější pohled s koňského hřbetu a ten kdo to vymyslel má pravdu pravdoucí.

Uháněli přes louky až doběhli k jakémusi tmavému lesu.

Zastavili.. A Lenka se začala rozmýšlet. Ano, byla tam sice dost široká lesní cesta… ale roky nevyšlapaná a zdálo se že tu mnoho lidí nepotkáte… Ale přece jenom si řekla že to zkusí, možná to bylo ještě tím nadšením ze začátku prázdnin, že nad tím moc neuvažovala. Pomalu naklusala a vrhla se do hlubokého lesa. Zdálo se, že cestička je docela v pohodě – vychozená, asi tudy v minulosti vedla nějaká důležitá zkratka…

Svému koni důvěřovala, a tak povolila uzdu a nechala ho nacválat… Všechno se zdálo být v pohodě, když v tom se Johny jako splašený rozeběhl tryskem dál a dál, hlouběji do lesa, pořád po cestě. Normálně by ho Lenka v pohodě zastavila….ale teď…jakoby byl smyslů zbavený, řítil se Johny lese, dál a vůbec neposlouchal, ani nikam zatočit nechtěl. Lenka začínala panikařit.. „Johny, prosíím, zpomal!!!“

Ale nic… běžel pořád větší a větší rychlostí… nééé, Lence se hnal strach do očí…Uviděla to – cestu blokoval spadlý kmen stromu, nešlo to jinak udělat, než aby to přeskočili…jenže jak se může v takovéhle mega rychlosti soustředit na nějaký skok….

NEEE, Johnyyy!!!

Johny si překážky nevšiml včas, spatřil ji až když byl asi půl metru od ní. Klopýtl od kmen a přepadl, nakonec to ale ubalancoval a tvrdě dopadl za překážku..

„ÁÁÁÁÁ……“ …..

Lenka vyletěla ze sedla a letěla vzduchem….

Dopadla hlavou na překážku (kmen) a zůstala ležet v bezvědomí.

Kůň, který si až teď všiml, že ztratil jezdkyni hlasitě zařehtal.

Obrátil se čelem vzad a stejným tryskem jako předtím se hnal stejnou cestou jako sem přijeli. Běžel, běžel.. přes dlouhé louky..

Konečně! Seběhl svah a těsně před domem zůstal stát.
Zařehtal ještě hlasitěji než předtím. Z domu s pootevřenými dveřmi se ozvalo „Jaká byla projížďka Lenko?“ řekla její mamka – ještě nic netušící.

„???“ zůstala užasle stát s otevřenou pusou… „Johny??“ v tu chvíli jí všechno došlo, uvědomila si, že její dcera moc nedbá na opatrnost, v mžiku nasedla na koně, a plným tryskem se rozběhli do míst, kam ji Johny vedl. Byl to nesmírně inteligentní kůň, i když dodnes nikdo neví, proč v tom lese tak splašeně tryskal.

Lenčina mamka ho pobízela jak nejvíc to šlo a Johny ji pořád vedl dál a dál. Když uviděla ten les, tak se její obavy a strach z toho nejhoršího naplnily.

Vběhli do lesa, asi 5 minut utíkali dál a dál. V tu chvíli Johny prudce zabrzdil. „Co se děje, Johny“

A teď ji uviděla – schoulenou v bezvědomí u kmene stromy!

„Leničko!!“ rychle vytáhla z kapsy mobil který měla vždy přichystaný pro všechny případy v kapse. „Ale ne! Už je skoro vybitý, ale snad to postačí na přivolání pomoci.“ Vy’ťukala na telefonu číslo 155 na záchrannou službu…

Když je přivolala a poskytla jim přibližný popis cesty, tak jí sdělili, že budou muset přijet terénní záchrannou službou, když je to vážné zranění a není tam ani normální cesta pro auta.
Lenčina mamka seskočila z koně a klekla si vedle Lenky.

„Leni… prosím, řekni že mě slyšíš… “ po tváři jí kapaly slzy… Bbyla v bezvědomí, ale nahmatala jí tep.

„Žije!“

Za minutu už slyšela houkání sanitky, která přijela s menšími potížemi po lesní cestě až k nim.

Lenčina mamka jim vylíčila všechny informace, které znala, nebo si je aspoň domyslela.

Lenku opatrně naložili na nosítka a odnesli do sanity.

„Myslím, že je to docela vážné zranění.“ řekl záchranář.. „Má zlomenou ruku – to na tom ale nehraje žádnou roli, hlavní je, že má nejspíš těžký otřes mozku, nevím, za jak dlouho se probere! Je velké štěstí, že to Vaše dcera vůbec přežila.

Odveďte prosím toho koně do stáje a počkejte doma, teď byste stejně nemohla být u ní.
Budeme se snažit pro ni udělat to nejlepší, nebojte.“

Zavřel dveře a sanitka s hlasitým houkáním odfrčela pryč.

Lenčina maminka – zdrcena touto událostí – už nenasedla na Johnyho, jen ho vzala a pěšky s ním vyšla z lesa, přes louky, směrem k domu.

Johny šel poslušně vedle ní – jako by zpytoval svědomí, ..že za to může on. A vlastně jo, mohl za to on. Lenka byla skvělá jezdkyně a brzdila ho jak se dalo. Přesto neuposlechl.
Kdoví, čím to bylo…

Odvedla ho do stáje, odsedlala a odešla do domu.

Za chvilku přišel její manžel – Lenčin otec – domů…

Ještě samozřejmě nic nevěděl. když mu to manželka řekla, tak byl naprosto zdrcen!

„Jedeme do nemocnice! A hned! Ať si říkají co chtějí, já tam prostě jedu!!!“ Nasedli do auta a už mířili k nejbližší městské nemocnici…

Když vešli na dětské oddělení, uviděli doktorku a hned se k ní rozběhli.

„Paní doktorko, co je z Lenkou? Jak jí je?“

„Mám pro vás naprosto skvělé zprávy… Jste její rodiče, že?

Lenka se před 5 minutami probrala z bezvědomí, myslíme, že měla obrovské štěstí. S tou rukou to taky není nejhorší – je to obyčejná zlomenina, ještě že není otevřená!“

„Díkybohu!“ :))

„Můžeme ji vidět?“

„Tak jo, ale maximálně na 5 minut. Víc ne, potřebuje klid.“

Vešli do jejího nemocničního pokoje, vypadala bledě. Ale byla při vědomí, a to bylo hlavní.

„Ahoj Leni, měli jsme o tebe takový strach!!“

„Hmm, já ani nevím co se stalo, jen to, že mě strašně bolí hlava…“

„Spadla jsi z Johnyho, ale vůbec nevím jak. Ale to už je teď jedno, teď jsi v nemocnici a nějaký čas tu budeš muset zůstat, máš těžký otřes mozku. My už ale budeme muset jít, ať máš klid. Ale každý den za tebou budeme chodit. Brzy se uzdrav! Ahoj“

Vyšli z nemocnice a byli moc šťastní, že jejich dcera snad už není v ohrožení života..

Jak dny ubíhali, tak se Lenčin stav lepšil… Po 14 dnech ji z nemocnice pustili domů. Samozřejmě, že ještě nesměla jezdit na koni – vlastně ani ještě nechtěla. Jen Johnyho každý den čistila.

Ano – mohl za to sice on, ale určitě k tomu měl nějaké důvody, proč utíkat, byl to spolehlivý kůň. Každopádně jí zachránil život, kdyby se nerozběhl zpátky ke stáji, mohla už být Lenka mrtvá.

A pro Lenku to bylo také poučení – nikdy se nevydávej sama do lesa, může to být nebezpečné.

Tak skončil příběh čtrnáctileté lenky, doufejme, že se jí už nic takového v životě nepřihodí. :))