Záhadné zjevení

Petronie Smith

V některých malých vesnicích se traduje, že mají svá vlastní strašidla, duchařské povídky a tajemné záhady. A já bych vám chtěla vyprávět právě jednu takovou báchorku, která se možná stala a možná ne, záleží jen na člověku jestli jí bude věřit nebo ji bude pokládat za snůšku nesmyslů a pouhých lží.

Tak tedy, náš příběh se měl odehrát za jedné prosincové noci. Sníh se snášel k zemi v hustých závějích, venku mrzlo jen to praštělo, mráz maloval na okna krásné obrazy a právě v této chvíli se vracel domů jistý mladík. Měl za sebou úspěšný den, takž si vesele pohvizdoval a vůbec nedbal na krutou zimu. K vyhřátému domečku to měl ještě kus do kopce, takže přidal do kroku, aby cestu ušel co možná nejdřív. Strašně toužil povědět rodičům, co skvělého se mu dneska podařilo.

Asi po deseti minutách svižné chůze vešel mezi stromoví, které ho mezi sebe přijalo s tichým povzdechem. Ušel několik desítek metrů, když v tom se mu zdálo, že slyší tichý smích. Onen záhadný zvuk jakoby přicházel z hloubi lesa, jinak bylo všude úplné ticho, neozval se ani jediný pták, vůbec nic. Chlapec se zastavil na zaváté cestě a naslouchal, tiše tam stál několik vteřin, když zaslechl zvuk znovu. Tentokrát to však nebyl smích, jednalo se o něčí srdceryvný nářek. Hoch neváhal ani vteřinu, vrhl se do závěje a těžkými kroky se prodíral stále hlouběji do lesa.

Po chvíli byl zbrocen potem a nohy měl obalené lepkavým sněhem, který mu nyní připadal těžký, jako olověné řetězy, poutající ho k zemi. Přesto se nevzdával a v úmorné cestě pokračoval. Konečně začalo sněhu ubývat. Mladík se dostával až na místa, kde sníh mezi hustými korunami vzrostlých stromů skoro nepadal. A v tom se nářek ozval znovu, najednou byl blíž a mnohem hlasitější. Hoch začal prohledávat okolí, už se třásl zimou a vyčerpáním, ale přesto nepolevil. Šouravým krokem došel až k prudkému srázu. Najednou se zvedl ostrý vítr, který jej zcela oslepil. Přes pevně sevřená víčka však chlapec zahlédl rychlý pohyb. Otočil se tím směrem a spatřil dívku, která jen v prostém lehkém šatu, bosá a prostovlasá stála jen několik centimetrů od okraje propasti.

Byla nádherná, dlouhé, kaštanové vlasy jí vlály ve větru, stejně jako hedvábný šat, jež vypadal, jako by byl ušit z nejjemnější tkaniny. Tvářila se však velice smutně, po tvářích jí kanuly velké slzy a následně zkrápěly šat velkými mokrými skvrnami. Otočila se k chlapci a její ústa cosi šeptala, slova však byla sotva slyšitelná, proto hoch přišel o malý krůček blíž. Na to dívka vztáhla varovně ruku, na znamení, aby už se k ní více nepřibližoval. Mladík se tedy zastavil a bezradně visel na záhadné dívce pohledem.

A pak se to stalo. Opět zafoukal ostrý vítr a dívka se přiblížila ještě blíže ke srázu. Hoch se po ní vrhl, aby jí zabránil v osudovém kroku, nestalo se tak. Chlapec máchl rukou naprázdno a v sevřené dlani mu zůstal jen bleďounce modrý hedvábný šátek.

Zoufalého mladíka přemohla únava, vyčerpání a hrůza z prožitého. Zhroutil se k zemi a oddal se blaženém nevědomí. Z mrákot ho probraly tiché hlasy, které jako by přicházely z veliké dáli. Namáhavě otevřel oči, aby zjistil, že leží doma v teple svého lůžka. Okamžitě povyprávěl svým rodičům vše o tom, co se v lese stalo. Čekal, že se rozběhnou prohledat propast, do níž se dívka zřítila, ale to se nestalo. Jeho otec se jen smutně pousmál a povyprávěl mu legendu o dívce, která kdysi ukončila život skokem do prázdna. Od té doby její neklidný duch bloudí lesem a hledá odpuštění. Chlapec opět zabořil hlavu do polštáře, pevně semkl víčka a nechal si zdát sen o nádherné dívce z lesa, který však dopadl úplně jinak.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.