Šátek klauna Juana

Rachel Alessia Eaudejoi

Znáte ten fascinující příběh, který vypraví o jednom šátku, který patřil věčně smutnému klaunovi Juanovi? Příběh, který vypráví dlouhou pouť jednoho hedvábného šátku, který díky náhodám putuje z jednoho majitele na druhého, šátek, který se dostane až na moře a ještě dál…

Psal se rok 1986. Ve francouzském Versailles toho večera bylo cítit ve vzduchu vzrušení. Dnes večer se většina rodin s dětmi těšila do cirkusu Fantastico. Kdo by se netěšil, když je Fantastico ten největší a nejslavnější cirkus v Francii. Každou chvilku to už mělo začít.

Ale…?

Z jednoho malého přívěsu, který stál osaměle od ostatních, se ozýval pláč. Uvnitř seděl na zemi věčně smutný klaun Juan a usedavě vzlykal do velkého hedvábného šátku. Byl to moc pěkný šátek, koskovaný, strakatý a v jednom rohu bylo malé, jasně červené srdíčko. Dostal ho od své milé, která mu zrovna dala sbohem a začala chodit s jiným (veselejším) klaunem. Federica holt neměla ráda smutné klauny. Namalovaný úsměv se mu pomalu roztékal. Zrovna, když se chtěl do šátku vysmrkat, tak se dveře s prásknutím otevřely. Za nimi stál Jean-Luc, majitel cirkusu.

„Juane! Mon dieu! Nemůžeš tu věčně sedět! Koukej se sebrat, za chvíli přijdeš na řadu!“ zařval Jean-Luc vztekle, čapl klauna za ruku a vytáhl ho z jeho přívěsu ven. Přitom mu sebral šátek a setřel mu s ním slzy se slovy: „Na Federicu zapomeň, oui?“ Šátek si pak strčil do kapsy.

Konečně nastal konec úspěšného představení. Jean-Luc si ztěžka sedl na křeslo a zhluboka si povzdechl, když se na něj s vřískotem vrhlo malé děvčátko. Byla to Inéz, jeho dcera. Zrovna do něho mlátila nahatou panenkou.

„Papa! Slíbils že mi něco přineseš, slíbils mi to, slíbils!“ vřískala ta malá holčička s vyceněnými zoubkami.

No tě pic. Samozřejmě, že zapomněl.

„Inéz! Uhm, ale jistě drahoušku, jau!… něco pro tebe mám!“ Jean-Luc honem prohrabal kapsy, když najednou nahmatal ten hedvábný šátek toho pošahaného klauna Juana. „Á, ano! Tady to mám, jau, tak už mě nemlať tou panenkou, bonbónku!“ zacukroval jak nejlíp uměl a podal své dcerunce šátek. Inéz ho popadla a okamžitě zmizela ve svém pokoji. Jako obvykle, ani nepoděkovala. Ale Jean-Luc si na to už zvykl.

V království malé Inéz vládla růžová. Mělá růžové všechno. Postel s nebesy, koberec, stěny, stůl, židličky… a spoustu růžových plyšových králíčků. Inéz práskla s dveřmi a hupsla na postel. Se zájmem si prohlížela hedvábně jemný šátek, pak popadla svou nahatou panenku Opalinu a zakryla jí tím strakatým šátkem. „Dobrou noc, Opalino.“ Inéz políbila panenku, seskočila z postele a znovu vyběhla ven za tatínkem. Celou dobu jí z okna sledovaly dvě velké, zářivě modré kočičí oči.

Lussy byla stará, mrzutá, ale šíleně zvědavá kočka. Už od narození žila v cirkusu. Hrozně ráda chodila k Inéz, ta měla vždycky v pokoji nějakou drobnou chutnou mňamku. Nebo nějakou zajímavou věc, kterou si mohla Lussy tajně „vypůjčit“. Dnes měla oči jen pro tu jemnou barevnou věc, kterou Inéz předchvíli přinesla a zakryla tím Opalinu. Lussy ladně skočila na postel a strčila čumák do té látky. Hm, hmm! Rozhodla se, že tu věc sebere a prozkoumá ji někde v bezpečí. Popadla tedy tu strakatě barevnou látku a skočila oknem ven.

Lidé se houfně hrnuli ven z východů. Byl to fantastický večer, pomyslela si dívka ve věku asi deseti let. Jmenovala se Charissé. Stála trochu stranou, upravovala si svůj zrzavý cop a čekala, až vyjde zbytek její rodiny. Lekla se, když se o ní jemně otřela stará opelichaná kočka. Charissé zpozorněla, když si všimla, že kočka v tlamě něco drží. Sehla se, popadla kočku aby jí nemohla utéct a vytrhla jí tu barevnou věc z tlamy. S překvapením zjistila, že je to krásný strakatě kostkovaný šátek. Líbil se jí. Rozhodla se ho nechat.

„Char! Chaaar! Tady jsme, Char! Pojď už!“ ozval se výkřik. Charissé zvhlédla a zahlédla svou matku a zbytek své rodiny. Rozběhla se za nimi.

Cristina byla Charissina starší sestra. Už uplynul měsíc. Toho nedělního večera se balila na hodně dlouhou cestu. Odjíždí do Anglie. Zítra se splní její velký sen. Přesto jí bylo smutno z toho že tu nechává zbytek své rodiny. Ozvalo se jemné ťukání na dveře a dovnitř nakoukla její o osm let mladší sestřička Charissé.

„CriCri? Můžu dál?“ broukla nesměle. Cristina se usmála:

„Jistěže. Pojď sem, ChaCha.“

„Bude se mi stýskat…“

„Mně taky.“

„Něco pro tebe mám… Víš, pro štěstí a tak. A abys na nás nezapomněla, CriCri.“ Charissé vytáhla čerstvě vypraný hedvábný šátek a podala ho sestře. Cristina se zářivě usmála a dotkla se jasně červeného srdíčka v jednom rohu šátku.

„Děkuji.“ Hluboký povzdech. „Nikdy na tebe, ani na nikoho nezapomenu, ChaCha. Budu ti pravidelně psát.“

„Tak jo. A… Cri?“

„Ano?“

„Mám tě ráda.“

Cristina stála u zábradlí a dívala se, jak jí její sestřička a rodiče mávají. Loď Artemios odplouval. Pevně stiskla hedvábný šátek. Když jí pevnina zmizela z očí, strčila si šátek do své drobné kabelky. Nevěděla, že ji už dlouhou chvíli pozoroval Jesse, mistrovský kapsář a zloděj.

Jesse už byl zase po uši v maléru. Proto se rozhodl zmizet nadobro z Francie. Nehodlal jít do vězení. Jenže při úprk… ehmm… spěšném odchodu nestihl sbalit své věci. A hlavně, své úspory. Ta dívka, kterou celou dobou pozoroval, měla plnou kabelku. Určitě tam bude mít nějaké drobné, které si vypůjčí. Pokud se mu podaří do konce plavby okrást někoho majetnějšího, tak jí je zase vrátí. Už bylo poledne, všichni odcházeli na oběd. Cristina položila kabelku na židli aby mohla jít ke švédskému stolu vybrat si oběd. Tohle je ta příležitost! Jesse ani nezaváhal a za chvíli už stál na druhém konci Artemios a prohrabával jí kabelku.

V tu chvíli se zvedl vítr. Hedvábný šátek, který měla Cristina úplně nahoře, zvedl do vzduchu a unášel ho…. přes palubu. Jesse nestihl zareagovat dost rychle. Šátek s jasně červeným srdíčkem v jednom rohu se pomalu snesl do moře. Jesse se rozpačitě poškrábal na hlavě. No nic… je to jen šátek, pomyslel si a dál Cristině vybíral její celoživotní úspory.

Hedvábný šátek se jemně snesl do vody. Okamžitě promokl skrz na skrz. Kdyby mohl šátek přemýšlet, jeho poslední myšlenky by zněly asi takto: Takhle jsem měl dopadnout? Tohle je ten konec? Takhle jsem musel skončit? Sám, uprostřed toho nekonečně hlubokého modrého prostoru? Zničený a zklamaný, že se nedostanu do Británie? Či je to takhle lepší? Kam mě teď moře dovede? Nebo mě stáhne do svých hlubin temných? Toť otázky…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.