Říkali jí Louis

Gita Hrdličková

Říkali jí Louis, prý pocházela odněkud z Lille nebo Termoilles, ale málokdo o ní věděl něco víc. Introvert, řekla by moje maminka zkažená časopisy o psychologii, ale podle mne na ní víc sedělo „pošahanej cvok.“ Alespoň ji tak titulovali moji drazí spolužáci.

Vážně, člověk může mít smůlu na telecí nebo slepičí třídu, ale soukromá škola pro děti bohatých byla v tomhle ohledu vyloženě kanál.

A tak bylo docela záhadou, co tam dělala Louis. Povídalo se, že je její táta velké zvíře v podsvětí a že ji k nám uklízí, aby byla stranou a nepletla se mu pod nohy, ale na druhou stranu: taky se povídalo, že své prachaté rodiče (povoláním pohřebáky) odkráglovala a žije si na vysoké noze, protože jako jediná dcera všechno dědí.

Telecím a slepičím pomluvám jsem nikdy nevěřila. Ani má nejlepší kamarádka Izzy Moralesová.

Louis byla ale vážně zvláštní holka. Vždycky měla tmavé kruhy pod očima a tvářila se nepřítomně. Vlasy si barvila na černo a jinou barvu na sobě snad ani nenosila, takže její světlá pleť se zdála mnohem bělejší a nepřirozenější, než kdyby nosila něco veselejšího a barevnějšího. A krom toho – hodně toho věděla o okultních věcech.

Spolu s Izzy nás to k ní táhlo. Vyprávěla nám o tom, že můžeme spojit svoje duše s někým a nebo něčím a prodloužit si život. Že nás pak půjde těžko zabít. Čím víc bude mít člověk duší, tím je prý těžší ho odkráglovat. Byly jsme chvíli za velké drsňačky, že se s Louis bavíme, ale ani ne po třech dnech jsme spolu s Izzy padly do klatby pošahanejch cvoků také. To když se rozkřiklo, že jdeme odpoledne k Louis domů…

Louis nás pozvala, protože nám chtěla ukázat, jak se dělí duše od těla a jak je umí ovládat. Byl k tomu potřeba rituál, či tak něco, a protože to byla sedmkrát sedmá duše, musely jsme být tři. Kvůli nějaké magické moci, či tak něco.

Louis vypadala šťastně, bylo to poprvé, co jsme ji s Izzy viděly se usmívat. Asi poprvé ji někdo bral vážně a aspoň trochu projevil zájem o to, co říkala. Možná byla čarodějka. Chtěly jsme s Izzy prověřit ty povídačky o rodičích pohřebácích, takže jsme k ní nebyly až tak docela upřímné – a v tu chvíli nás to po pravdě moc netrápilo.

Dělení duší bylo prostě IN a COOL, i kdyby to měla být jen fraška. Jenže nebyla.

U Louis doma to vypadalo, že si zařizovala celý dům ve stylu Charmed a nám s Izzy začínalo docházet, že to hraní si na tajemnou holku čarodějku nebyla jenom trapná póza. Sedmkrát sedm duší pro Louis nebyla žádná fraška. Celkem roztřeseně jsme udělaly všechno, co nám nakázala (nakresli pentagram, zapal svíčky… naštěstí žádná krev) a doufaly, že to rychle skončí. Louis byla nervózní, řekla nám, že jestli se něco podělá, že ani netušíme, jak moc v prdeli budeme… Izzy se pak třásly ruce tak, že nedokázala škrtat zápalkou.

Já škytala. Vždycky škytám ze strachu a je to strašně trapný, ale nemůžu se toho zbavit. No a tím se to taky podělalo. Měly jsme vnést Louisinu duši do jejího portrétu (fakt hezká malba, skoro jako fotka), jenže já uprostřed zaklínání začala škytat.

No, pak něco vybouchlo a přišlo oslepující světlo – a dál si to ani já ani Izzy nepamatujeme. Probraly jsme se v troskách Louisina baráku. Možná, že bouchnul plyn. To bylo první, co nás napadlo, divně to u nich páchlo.
Jenže pak nám docvaklo, že zíráme na Louis…

„Stála tam mezi námi a snad se usmívala. V rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze. Avšak úsměv se nesmál, oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil