Jak jsem šel s dobou

Ať se cítíme na tři nebo devadesát, ať náš věk končí na „-náctiletý“ nebo „důchodce“, všichni žijeme v jedné době a všichni se jí musíme nějak přizpůsobit, v čemž občas dokonce nemáme na vybranou. Do košíků v marketech musíme cpát jako zálohu pětikorunu, i když ve sběru by měl cenu sotva dvou, chodit nazí pod hubertusem už je prý v módě jenom ve vězení, a u silnic na nás křičí billboardy cosi o novém kůlu do plotu, na který je 2% sleva a tudíž jej prostě musíme mít. Právě ve chvíli, kdy jsem si pyšně začal myslet, že nová epocha mne nedožene, ukázal se pravý opak. Jednoho dne v noci , volá mi syn mobilním telefonem:“ Táto, dnes se žením, takže pozítří se za Tebou jedu podívat se svou nastávající. Vím, že jsi tak trochu pozadu, takže...