Byla jsem holka, a tak mi dali luk

Byla jsem holka, a tak mi dali luk…

Člověk si připadá strašně sám, když je ve svém okolí jediný svého pohlaví. Náš rod byl mužský rod. Rod mužů, kteří byli široko daleko známí. Každý trochu něčím jiným, ale všeobecně se říkalo, že zaslouží úctu.

Někdy jsem chodila v noci do lesa. Podél řeky na sever, s lukem přitisknutým na hrudi. Byla zima a já měla strach. Když jsem se ohlídla, byla za mnou jenom mlha. A ticho vydávalo zvuky, které mu byly tak nepodobné, že mě někdy napadlo, jestli jsem nepřešla hranici…
Jestli jsem nevešla do pohádky, povídačky, do něčí noční můry. Říká se, že když má člověk po ruce svou zbraň, tu, se kterou umí zacházet, kterou dokáže vzít do ruky i poslepu, cítit ji na dálku, nahmatat ji v neprostupné tmě a již vnímal všemi smysly tak hluboce, že už se stala napůl jeho součástí a napůl se člověk sám stal zas součástí její, říká se, že pak se člověk trochu uklidní. Já si to nemyslela, tehdy ani náhodou.

Bratři mi vyprávěli mnoho příběhů, a ty, které si nevymysleli úmyslně, ty neúmyslně úplně přetvořili. Některé byly o našich předcích, statečných bojovnících, ožralech a kurevnících s dlouhými silnými vlasy, které splývaly s koňskými hřívami, když se při rychlé jízdě naklonili až k šíjím svých koní.

Jiné zas byly o kraji a jeho kouzlech. Líbil se mi náš kraj, hlavně proto, že nebyl krásný tím jednoduchým způsobem, který okouzlí a ukolíbá, ale byl úchvatný melancholickými pomalu se odpařujícími výdechy prýštícími zvolna, ale neúnavně z temně zelené země k šedivé obloze. Vlhká krása nehostinného kraje, divoké zelené odstíny stromů a stará, ostře vonící hněď kmenů, to všechno lákalo nejen oči, ale vrývalo se do dlaní, chodidel a do srdce spolu s prostě vonícím větrem v dlouhých, pevných vlasech podobných hřívám koní.

Dědeček mi říkal, že naši vzdálení jižní sousedé nás jmenují jako kmen věčně poletujících vlasů. Říkal taky, že podle jedné staré povídačky naši prapředci nepřišli do této země jako první, ale setkali se zde s jiným kmenem, který přišel z opačné strany.

Po dlouhém boji naši předci prý zvítězili a země tak byla jejich, ale byli ranění a vyčerpaní, bez jídla a s vodou, která se vysrážela na listech stromů a na stéblech trávy.
Tehdy je od smrti zachránil vítr, který tudy náhle zavál. Jeden z našich předků ho prý oslovil. Zeptal se ho, odkud přiletěl a jaké noviny sebou nese. Vítr mu opáčil, proč se ho nezeptá, kde by našli vodu, zvěř a útočiště, aby se zachránili. Náš předek mu odpověděl, že má-li zemřít na tom místě v tento čas, pak se tak stane a on by rád uslyšel, odkud přiletěl a co se tam událo. Vítr mu svěřil svůj nejčerstvější zážitek.

Posádka jednoho korábu ho pomocí kouzel vehnala do svých plachet a tam svázala a nutila, aby je dovezl do cíle jejich plavby. Musel tak učinit, ale jakmile stanuli na pevnině a vítr byl propuštěn zas na svobodu, rozmetal jejich loď na kousky a slíbil pomstu za to, že se opovážili spoutat vítr, patrona všech svobodných. Náš předek pokýval hlavou a zeptal se na tohle: „Nechybí něčemu tak svobodnému, jako je vítr, nějaké to místo, kde by měl úkryt, útočiště a svůj přístav?“ Vítr dlouho mlčel, až pak odpověděl tomu našemu umírajícímu předkovi, že takové místo mu schází.

Tak pozval náš předek prý vítr do svých vlasů, aby se tam usídlil pokaždé, když bude potřebovat. Vítr, na oplátku za projev vstřícnosti a úcty, kterého se mu dostalo od našeho předka, dovedl celý kmen hlouběji do kraje, kde byla velká řeka a kolem ní mnoho zvěře.

Můj dědeček o našich předcích tvrdil, že se o nich od té doby široko daleko říkalo, že dokáží mluvit s větrem a naslouchat jeho řeči. Mnozí z našich předků byli výteční mořeplavci.

Bojovali mečem, sekerami i dlouhými holemi, malými noži s krátkými čepelemi i dlouhými tenkými, jaké jsou nejlepší na kuchání velkých mořských ryb. Bojovali meči s širokým i tenkým ostřím i mačetami, já však dostala luk, protože jsem byla holka. A luk jsem neodložila po vzoru mých bratrů, kteří zesílili a svaly se jim v jistém věku podivně přeskupily, protože mé paže byly tenké a jemné jako kmínky mladých tisů, přestože mi už bylo šestnáct let. A ani další roky nepřinesly změnu, mé paže tvrdošíjně trvaly na tom, že jsem holka.

A tak zatímco mí bratři a jiní příbuzní přešli od luku k nožům, mečům a sekerám a na luk už si většinou ani nevzpomněli, já měla svůj luk, měla jsem ho v ruce jako nic jiného a poprvé ze všech těch mladých nadějí našeho kmene jsem pocítila to bláznivé a neochvějné spojení se svou zbraní. Oni se učili zacházet se všemi možnými zbraněmi a tak přecházeli z jedné na druhou hned po tom, co si osvojili základní techniky.

Ten čas ale nikdy nestačí na vytvoření toho skutečného pouta. Pouta, které přináší onen druh klidu, který jsem jako malá ještě nebyla schopna pochopit. Klid, který srdci říká v jazyce větru, že i když by přišla smrt právě teď, umíralo by spolu se svou zbraní, s přítelem a příbuzným v jednom. Osamělé smrti bojí se každý člověk. A neví-li to on sám, ví to alespoň jeho srdce. Smrt v boji je jediná dobrá smrt. Lůžko je dobré jen pro ty, co si nemohou dojít pro smrt v boji. Když jsem to pochopila, dlouho jsem pak měla strach z toho, že zemřu ve spánku a nechtěla jsem chodit spát. Máma se mnou tehdy sedávala za domem a mlčely jsme spolu až do svítání.

Moje matka se pořád smála. Milovala svůj luk stejně jako milovala své děti a příbuzné a naučila mě, že ke všemu podstatnému si člověk v životě musí dojít sám. Někdy je třeba, aby ho někdo chvíli vedl po svém boku a přivedl ho na rozcestí. Cesty jsou ale pro každého jiné, přestože fungují podle stejných pravidel a stojí na stejných základech.

Byla jedinou ženou, kterou jsem v našem kmeni kdy viděla. Tedy jedinou ženou z naší krve. Muži si přiváděli ženy z různých končin a vždy nám byly podobné. Silné, mlčenlivé, se silnýma nohama a širokými rameny, na něž by se mohl svalit celý svět a přece by je nesrazil na kolena.

Ptala jsem se matky, kde se berou ty ženy, když nejsou z našeho rodu, a přece jsou nám tak podobné. Svěřila mi příběh z dávných časů. Tehdy sedm rodin oddělilo se od družiny, která táhla k naší stávající zemi. Ty rodiny se oddělily, protože všech sedm žen mělo každým dnem povít dítě. Se slibem, že jakmile budou zase schopni cestovat, najdou své příbuzné, rozloučili se s kmenem.

Během let se nikdo ke kmeni nevrátil. Až jednou, když pár desítek lidí z nějaké neznámé nedaleké země zahnal požár až na území našeho kmene, všimli si naši, že někteří z nich jsou jim nebývale podobní. Jiní vypadali zcela normálně, ale těch pár… Bylo to prý velmi divné… Jak ti podivní cizinci, tak i naši cítili prý cosi zvláštního… Dlouho se prohlíželi navzájem a večer usedli k jídlu a rozpovídali se u pití.

Byli to potomci těch sedmi rodin, které se kdysi dávno při dlouhé cestě od kmene odpojily. Ale nezůstali s kmenem, museli se vrátit do oné nedaleké země, protože tam zanechali své příbuzné. A tak se říká, že naši muži si chodí pro nevěsty do té země, kde ještě pořád přežívá naše krev i v ženách a dívkách.

Jedinými dvěma ženami jsme byly my s matkou. Totiž, byly v naší blízkosti i manželky našich příbuzných, ale my jediné byly úplně čistě spřízněny s prapředky. Byla totiž jedna linie žen, která se táhla od prvních předků až po současnost, a to byla linie mé matky. Nikdy se v té linii nerodilo víc než tři děti a během staletí se stalo pravidlem, že jen jediné z těch dětí byla dívka, přičemž právě dívka byla nejodlišnější ze všech dětí v linii, jakoby do sebe vtáhla to hlavní, jakoby byla esencí nejen linie, ale i celého kmene. Chlapečtí sourozenci dívek z linie byli vždy ve stínu svých sester, snad i proto většinou rodily se dívky jako jediné a sourozence neměly.

A přitom to celé začalo nenápadně a v neustálém shánění potravy, boji s nepřáteli, divokou zvěří a nemocemi si toho dlouho niko nevšímal. Před dávnými časy, když už se naši předci v kraji zabydleli, začaly ženy rodit více chlapců než holčiček a každým rokem dívek ubývalo.

Až nakonec nastala doba, kdy jediné holčičky rodily se v jedné jediné linii. Všichni muži samozřejmě chtěli za ženy právě tyhle čistokrevné ženy, navíc byly po ruce a nemuseli pro ně chodit do dalekého kraje. Jenže dostat za ženu dceru přímé linie byla velká výsada udělovaná jen těm nejlepším mužům kmene. Z žen čistokrevné linie se stalo něco jako královská rodina. Měly pozici princezen a toho nejdražšího, co kmen měl a co mohl nějaký muž kmene získat.

Má matka říkala, že je to všechno takový malý omyl. Říkala, že naše dívčí linie se zachovala proto, že jsme v sobě měly dost něčeho mužského, co nás zachránilo v podmínkách, kde se ženám nedařilo. Země skutečně ženství nebyla nakloněna, ani mezi zvířaty. Mezi koňmi došlo po nějakém čase ke stejné věci jako mezi lidmi, přestaly se rodit klisny. Muži museli s hřebci putovat do sousedních zemí a tam připouštět tamní klisny.

Hřebci byli pověstní – krásní, silní a vytrvalí, takže o ně byl zájem. Výprava s hřebci se vrátila a po nějakém čase se vypravila družina pro hříbata. Stejně musela migrovat i divoká zvěř, ptáci i ryby v řece. Takže jediné ženy, které přežily v naší zemi, vlastně nebyly tak docela ženy…

Vybírání muže pro členku linie byla vždy velká zodpovědnost, avšak zároveň velká událost pro celý kmen. Má matka byla odevzdána mému otci přesně o jarním slunovratu. Ten den byl tak nádherný, že na to všichni, co ho pamatují, každé jaro vzpomínají. Jakoby se všechny květy rozvily jen proto, aby se mohly podívat na obřad mých rodičů. Plavovlasá Myrneth si brala plavovlasého Endavara.

Je pro mě tak zvláštní říkat mým rodičům jmény… My vůbec moc nepoužíváme jména. Jen u křtů, svatebních obřadů, nebo jimi na sebe voláme v boji. A při pohřbech. Jméno svého otce jsem slyšela právě takhle… Od toho dne nádherné sytě plavé vlasy mé matky začaly zvolna prostupovat šediny. Krása jejích vlasů odešla s ním. Vlasy a vítr, člověk a láska…

„Slyšíš, jak šumí les?“ Zavrtěl hlavou a stále si prohlížel můj luk. „Vidíš, jsi jen hluchý cizinec, který si myslí, že když to umí dobře s mečem, leží mu celý svět u nohou!“ „Ty