Zelený balónek

Eillen, slibovala jsem ti, že napíšu zelený balónek, je tady a je pro tebe, doufám, že se ti bude alespoň trochu líbit.

Dívka se bála pohlédnout na zelený balónek, bála se minulosti.

Tmavovlasá dívka seděla sklesle na posteli. Bez jakéhokoli pohybu sledovala čtyři stěny svého pokoje, které se kolem ní svíraly jako klec. Přes okno byl přetažený závěs, který zabraňoval i těm nejjasnějším paprskům slunce vstup do místnosti.
V pokoji se vznášel těžký vzduch, jako by byl přeplněn zlobou.
Nemohla ven.
Snad nechtěla.

Jak dlouho už tu byla? Den, týden, rok?
V jedinou veselou věcí v pokoji byl balónek, který se zpuchřelý vznášel v rohu místnosti. Jeho přítomnost byla jakousi připomínkou toho, co bylo, než se to stalo. Než se přijala tu dobrovolnou samotu uprostřed čtyř bílých stěn, také toho, jaké to snad mohlo být. Byl vzpomínkou milovanou, ale zároveň obávanou. Bála se toho, co v ní mohly všechny vzpomínky vyvolat. Bála se minulosti. Bála se, co by se stalo, kdyby vyšla ven, jak by se na ni dívali, co by udělali, jestli by to vůbec dokázala snést.
A snad ještě o trochu víc se bála toho, jestli by se dokázala podívat do očí jednoho malého chlapce, chlapce, který jí daroval onen zelený balónek.

STRACH