IX. kapitola

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Kapitola
IX. – Něco končí, něco začíná –

 

 

Další krůpěj mrtvé vody

skanula tiše zpod víček mých,

chci být pryč, zapomínám,

co se to děje

v mé bolavé hlavě;

stíny…

 

Další myšlenky v pološeru

čas se zastavil v těžké mlze,

umírám se vším v rozporu,

chci křičet

a šeptám jen tiše;

pryč…

 

~
Shaal Mayan ~

 

 

     
   Byla jedna hodina odpoledne.

        
Nad vesnicí Roxville se hromadily ponuré mraky, které bezpochyby nevěstily
nic dobrého. Temné nebe křižovaly blesky zářící bílým bizarním světlem
a v dáli hrozivě burácely hromy nahánějící děs každému, kdo hledal útočiště
v této nechvalně proslulé vesnici.

        
V tmavém pokoji zalitém tmou se na posteli převaloval hnědovlasý
mladý muž.

        
Měl horečku. Krůpěje potu mu stékaly po bledé tváři, když
blouznil a oči pokryté hustým bělmem třeštil do bezútěšného stropu nad
sebou.

        
Do pokoje nepronikal jediný paprsek slunce – okna zakrývaly zažloutlé
žaluzie a tmavé závěsy.

        
Zmítal se na posteli ve špinavém oblečení. Právě se mu zdála ošklivá
noční můra.

        
V ní, v té kruté propasti, nacházel se na hřbitově. Přesněji ve
známé starodávné hrobce, a ještě mnohem hůře – v samotném hrobě. Byl
hluboký, děsuplný, a on v něm plaval. V krvavém jezeře, jehož hladina stále
stoupala.

        
Něco jej začalo pomalu stahovat až k samotnému dnu.

        
Stále však, za pomocí všech svých sil, dokázal udržet své tělo
nad hladinou, která prudce stoupala. Potom dostal naději. Naději, jak zmizet
z tohoto hrůzného místa, v němž se mohl snáze utopit.

        
Šarlatový proud krve zaplavil téměř celý hrob.

        
Chybělo jen málo k tomu, aby se mohl chytit okraje otvoru nad sebou; východu
z hrobu. Leč, zpropadený stín se náhle zjevil nahoře. Bělostné špičáky
se zaleskly, když pomalu přikrýval hrob kamenným víkem.

        
Hladina krve mezitím stále stoupala a on neměl kudy utéct.

        
Najednou se nad ním rozzářilo bílé světlo a on uslyšel volat svoje
jméno.

        
„Viktore…“

        
Trhnutím se probudil a vytřeštil oči do tmy před sebou. Absolutně
nic neviděl.

  
      Bodlo ho u srdce a nehezky se rozkašlal,
což podnítilo nepředstavitelnou bolest v hrdle. Začal se dusit – škaredě,
ba se skoro dávil, až mu někdo v momentě začal bušit do zad.

        
Podle hlasu to byla jeho matka. Divila se, co se to s ním dnes děje.

        
Nevěřícně zamrkal a obraz před očima se mu začal konečně pomalu
vyjasňovat.

        
„To máš z toho hulení, ty tuberáku,“ naštvaně na něj koukala,
„kdybys raděj zašel k doktorovi. Nejdřív ale musíš poobědvat, tak
vstávej…“ Chystala se odhrnout závěsy.

        
„Kurva nesahej na ně a nech mě spát!“ Vyjel po ní. „Nemám
hlad.“

        
„No dobře, ale stejně by sis měl k tomu doktorovi zajít…“ Vzdálila
se od oken a došla až ke dveřím.

        
„Hm,“ procedil skrz zaťaté zuby a hlavou praštil o polštář.

        
Naposledy se na něho podívala, smířeně zakroutila hlavou a tiše za
sebou zavřela dveře.

 

~

 

        
Pomalu se smrákalo.

        
Krvavé slunce zvolna dokončovalo svojí každodenní pouť a „na stráži“
se střídalo s měsícem propouštějícím k zemi paprsky šedobílého světla.

        
Po bouřce už nebylo ani stopy.

   
     Sonia tiše kráčela vesnicí.

        
V ruce třímala doutnající cigaretu a zvídavým pohledem si prohlížela
čarokrásné nebe před sebou. Vypadalo, jako by právě vykrvácelo.

        
Byl to přímo uchvacující pohled. 

        
Opatrně se kolem sebe rozhlédla a přešla přes cestu na renovovaný
chodník, kde minula pomník vzdávající hold hrdinům, kteří se proslavili
za války. Ani okem o něj nezavadila a pokračovala v chůzi, dokud nedošla k
autobusové zastávce. V ní seděla celá její parta – i když slovo
„celá“ nebylo přímo na místě.

        
„Zdarte, nebyl tady s váma náhodou Viktor?“ optala se jich.

         
Zírali na ni jako na zjevení a ona netušila, proč.

        
„Neukázal se už celý den,“ vysvětlil jí Marcus. „Já myslel,
že je s tebou.“

        
„Ne, se mnou vůbec nebyl,“ podivila se. „Zajdu se podívat k němu
domů, třeba je mu špatně nebo já fakt nevím.“

        
Otočila se k odchodu.

        
„Tak čau,“ rozloučili se s ní.

        
Neodpověděla.

 

~

 

        
Byl již večer.

        
Měsíc zářil vysoko na obloze a zaléval zemi stříbřitým svitem.

        
Sonia právě přemluvila Viktorovu matku, aby ji k němu alespoň
na chvíli pustila – pětiminutové přemlouvání očividně stálo zato.

        
Chvíli počkala, než vstoupila do pokoje.

        
V místnosti byla úplná tma, až na malou mezeru v závěsech, před níž
stál Viktor. Jeho tělo vrhalo veliký a děsivý stín, zatímco tiše
pozoroval noční krajinu před sebou. Najednou odrhnul závěsy ještě více,
takže už v pokoji nebyla taková tma jako předtím.

        
„Viktore?“

        
Pomalu se otočil, a když spatřil Soniu, spokojeně se pousmál.

        
„Ahoj.“ Přistoupil k ní a jemně ji políbil.

        
Povšimla si, že jeho úsměv není tak upřímný, jak se zprvu zdál.
Byla v něm bolest a smutek.

        
„Jak ti je?“ optala se ho opatrně.

        
„Jde to,“ ucedil, načež se posadil na okraj postele. Zpříma se jí
zahleděl do očí a rukou pokynul, aby se usadila vedle něho.

        
Nemohla si pomoct, ale Viktor jí připadal příliš divný.

        
Jeho chování bylo nenormální, ale i přesto se vedle něj uvelebila.
Jemně ji chytil za ruce, opět se na ni zadíval tím svým chorým pohledem, a
potom už jen tiše pronesl:

        
„Chyběla jsi mi.“

        
„Ty mě taky.“ Pousmála se a dlaní ho něžně pohladila po tváři.
Usměv jí oplatil. Posléze ji nedočkavě objal kolem pasu a procítěně začal
líbat její rty. Stáhl ji s sebou na měkkou pelest a ona jeho polibky opětovala.
Přesně tohle nyní potřebovali. Trochu lásky, něhy a rozpálených doteků.

        
Ucítila, jak jí jazykem vklouzl do úst, líbilo se jí to. Poté však
zděšením vytřeštila oči. Jeho jazyk, jako kdyby se rázem několikrát
prodloužil, málem ji s ním zadusil. Snažila se ho od sebe odstrčit, ale
marně. Vůbec si toho nevšímal. Cítila, jak jeho jazyk putuje jejím hrdlem
a myslela si, že se snad pozvrací. Bolelo to, po tvářích se jí kutálely
slzy, když tu se od ní konečně oddálil. Jazyk mrštně vyklouzl z jejího
krku a ona se v bolestech stočila na bok. Plakala, ale on nic nechápal. Neměl
ani tušení o tom, co jí provedl. Nerozpoznal, že by bylo něco v nepořádku,
když se líbali. Jediné, co věděl, bylo, že se mu to strašně líbilo. Téměř
se vznášel v oblacích. Teprve pak si jí všiml.

        
Plakala.

        
„Stalo se něco?“ pošeptal a políbil ji na líčko.

        
Otočila se a v tu chvíli to spatřila. Dvě bodné ranky na jeho krku.

        
Byly červené, od zaschlé krve a celé černě podlité.

        
„J-já nevím.“ Zvedla se a bez rozloučení utekla.

        
To, co se před chvílí stalo, neuměla rozumně vysvětlit. Napadly ji
jen dvě věci.

        
Gladys a netvor.

      
  Utíkala stále kupředu, aniž by se jedinkrát ohlédla.

        
Zastavila se nedaleko, na starém kamenném mostě. Bleskurychle se
naklonila přes zábradlí a pohled upřela na lesknoucí se černou hladinu. V
ní se zrcadlil obraz kulatého měsíce. Už to déle nevydržela a začala
zvracet…