Život s kapkou krve

Krátká povídka o tom co se může stát, když jednou navštívíte nesprávný klub…

Z včerejšího večera si toho moc nepamatuji. Sakra, asi jsem se zase příšerně opila. Byla jsem v tom novým klubu, jak mi doporučili jedni známí na netu. Prý se mi tam bude líbit. Když jsem tam přišla, tak mě to zrovna nenadchlo. Všechno bylo uvnitř červeno-černý a lidé se svíjeli na parketu v neznámém rytmu hudby. Připadalo mi, že si všichni asi něco dali. Nějakou extázi nebo něco takovýho. Tančili jakoby tu hudbu ani nevnímali… Určitě to byla extáze. Snažila jsem se protlačit k baru. Dalo to docela práci. Všude samé ruce, které se mě snažily vtáhnout do toho omamného tanečního reje. Zpocená těla a rudé rty. Ta cesta mi připadala nekonečná, ale nakonec jsem se k baru dostala. Ani jsem nestačila nic říct a než jsem se trochu vzpamatovala, byl přede mnou krvavě rudý drink.

„Tohle jsem si ale neobjednala,“ stačila jsem slabým hlasem podotknout, když se ke mně otočil ten muž. Bylo mu něco přes třicet. Měl uhlově černé vlasy. Jeho obličej byl bledý a možná trochu propadlý. Můj zrak však upoutaly jeho oči. Ani nevím, jak dlouho jsem na něho zírala, ale ty oči mě naprosto pohltily. Vůbec jsem nemohla před jeho pronikavým zrakem uniknout. V tu chvíli bych udělala všechno, co by mi řekl. Nevnímala jsem ani hlasitou hudbu z repráků, ani čas.

„To je na mě,“ promluvil znenadání hlubokým, medovým hlasem. Mírně se pousmál, v jeho očích temně zajiskřilo.

Snažila jsem se na něj děkovně usmát, ale nebyla jsem toho schopna. Raději jsem se napila. Orosený drink mi chutnal, byl studený a měl omamnou ovocnou vůni. Asi něco z vína, ale nepoznala jsem co. Odhrnula jsem si pramen vlasů z čela a porozhlédla se po klubu. Všichni tančili v tom stejném rytmu, jako by byli propojeni nějakou telepatickou silou. Ten pohled na ně mě doslova zhypnotizoval. Červená a černá. Pohyb. Hudba. Podmanivá huba, která mi proudila celým tělem. Připadala jsem si jako bych si tu extázi dala taky. Co když mi dal něco do pití? Pomalu jsem se na toho muže otočila. Nebyl tam. Proč? A Jak? Jak dokázal odejít, aniž bych si toho všimla? Raději jsem jedním hltem svou sklenici vyprázdnila. Najednou jsem se ocitla na parketu mezi tím davem svíjejících se lidí. Připadala jsem si jako jejich součást. Součást jednoho těla a jedné duše. Pak jsem ho znovu spatřila. Ty oči. Tancovali jsme tělo na tělo. Dovolila bych mu cokoli. Jeho ruce se mě při tanci dotýkaly a já chtěla víc. Jeho ústa mě začala líbat na krku. Trochu to zabolelo. Něco teplého mi stékalo přes krk do výstřihu, ale mně to bylo naprosto jedno. Černé oči se do mě vpíjely jako jed. Jeho rty měla barvu krve

Ani nevím, jak jsem se odtamtud dostala.

Mám pocit, že jsem tomu tajemnému muži dávala svoji adresu.

Nevím.

Dneska se cítím divně.

Už je zase večer.

Spala bych.

Celý týden uběhl jako voda.

Nevím, co se to se mnou děje.

Asi bych měla jít k doktorovi, protože se cítím trochu malátně. Ale sotva si zajdu do koupelny. Jsem slabá. Moc slabá.

V pokoji je chladno a to okno je stále otevřené.

Jak je to možné? Vždyť ho na noc přece zavírám. Je mi zima.

Kolikátýho už vlastně je?

Zdají se mi divný sny. O záhadném muži z toho zvláštního klubu.

Při těch snech mi je dobře. Už ani nejím.

Tma. Probouzím se. Nemám sice moc síly, ale zato mám hlad. Musím něco sníst. Jdu do koupelny a zhrozím se. Co se to děje? V zrcadle se vůbec nevidím. Mám snad halucinace? Nevím, jsem zmatená. Musím jíst. Oblékám se a jdu ven. Je noc, černá tma halí vše jako těžký samet a já pociťuji neznámou nutkavou sílu, která mě vede. Cítím něco… někoho. Mihotavé světlo pouliční lampy osvětluje osobu, která stojí v úzké, tmavé uličce. Jdu k němu. Pomalu se zastavuji a prohlížím si ho. Páchne. Má potrhané oblečení a vypadá jako bezdomovec.

„Co chceš,“ říká podnapilým hlasem. Sotva se na mě dívá. Neváhám ani sekundu a zakusuju se mu do krku. Instinkt. V hlavě mi příšerně hučí. Ani si neuvědomuji co dělám. Mé ostré zuby prokusují tenkou kůži. Teplý proud krve, zaplavuje můj jazyk. Polknu. Celým tělem mi projede záchvěv obrovské síly. Jeho krev je hustá a sytá. Překvapením nestačí ani nic udělat. Vše je tak rychlé. Chabý pokus o obranu. Je opilý a to je má výhoda. Železitá a nasládlá chuť krve se šíří mým tělem. Pouštím ho a jeho tělo se bezvládně sesune na zem. Ruce se mi třesou a po bradě stéká rudý pramínek. Olizuji si své krví zbarvené rty a užívám si té poslední kapky krve. Tak dobrého jsem v životě nic neochutnala.

„No, mohla sis vybrat lepší oběť, příště ti s výběrem raději pomůžu,“ zaslechla jsem známý hluboký hlas. Byl to on. Ten muž z klubu. Byl oblečený celý v černém, opíral se ramenem o zeď a pobaveně se usmíval.

„Co… co se to děje?“ zeptala jsem se pomalu.

„Neboj se, najdeme někoho, kdo bude chutnat líp,“ řekl měkce a otřel mi palcem tu kapku krve, která mi pomalu stékala po bradě na krk.

„Tak pojď, noc je ještě mladá,“ obejmul mě a odvedl do nočních ulic…