Začátek

Jak to všecko vlastně doopravdy začalo…

Na počátku byla Nicota, ve které se Ona procházela.

A pak.

Pak vznikly barvy.

Různorodá směsice těch nejzákladnějších prvků, které ani nelze vyjádřit slovy.

Prolínaly se v Nicotě jako hadi, splétaly se mezi sebou, vytvářely rozsáhlé vzorce rozplývající se a znovu se skládající. Samy o sobě byli při velikosti Nicoty naprosto bezvýznamné, jejich jedinečnost byla v samotné existenci.

Když je uviděla poprvé, nemohla uvěřit.

Něco se pokusilo narušit dokonalou jednoduchost její Nicoty!

Něco bylo natolik drzé, že se vyskytlo bez jejího vědomí.

Bylo to naprosto nesnesitelné.

Chtěla to vypudit pryč. Barvy už ale byly a nemínily se jen tak vytratit. Vždyť ono to vlastně už ani nešlo.

Na to za čas přišla i Ona.

Možná byla ve skrytu duše ráda, i když by si to nikdy nepřiznala. Už nebyla úplně sama, byly tu i ony. Zatím ale byly na její vkus příliš jednoduché.

Začala je tedy spřádat.

Mnohokrát zahodila nepovedené vzory. Rozpředla je a rozčlenila na nejmenší kousíčky. Čím déle ale zkoušela, a že to mohla být celá věčnost, neboť čas neexistoval, tím byla lepší.

Stvořila tak základy.

Nevěděla jen, jakou by jim měla vtisknout podobu. Nakonec je vytvořila k obrazu svému a z miliard tenkých vlákének barev spletla 3 bytosti.

Ze vzorců žhnoucího slunce, zlatavého medu, čerstvých pampelišek a Měsíce byla stvořena Žlutá.

Oheň se spojil se zapadajícím sluncem a krví. Zrodila se Červená.

Celá Nicota se s povzdechem vzdala kousku nebes a vod, vznikla Modrá.

Tři krásné bytosti, které se na sebe s očima dokořán dívaly.

Spokojeně jednu po druhé políbila na plná ústa a s pocitem dobře vykonané práce ochutnávala jedinečnou vůni, kterou si každá z nich nesla.

Pak se skryla a tichým hvízdnutím je přivedla k vědomí.

Tiše je pozorovala.

Červená se zvědavě otočila kolem vlastní osy. To, že si právě začala uvědomovat samu sebe, ji netrápilo, vždyť každá z barev je v hloubi duše malý zázrak, ale s mnohem větším nadšením zaznamenala zářivý proud, který rozvířil lem jejich šatů.

„No tak! Vždyť mě celou zašpiníš!“ ozvala se hned Žlutá, která až do té doby fascinovaně pozorovala zářivé entlování svých rukávů.

Modrá druhé dvě příliš nevnímala a jen si rukou čmárala v barvách klikyháky.
Přesto po chvíli zvedla hlavu.

„A kdo že to vlastně jsme…?“

První týden musela dokonce kvůli těm třem zanedbávat Nicotu. Jen vysvětlení každé z nich, kým je, bylo velmi namáhavé. Už proto, že ji nikdy neviděly naráz.
Vždy si vzala jen jednu stranou a navíc zařídila, ať se mezi sebou Barvy o ní nebaví.

Aniž by věděla jak, zjistila, že ji na nich záleží.

Trávila celé hodiny jejich pozorováním. Radovala se z jejich údivu i prvních pokusů o spřádání vlastních barevných vzorců. Sledovala, jak se jim lesknou vlasy a jak se v Nicotě rozléhá jejich veselý smích.

Zamilovala si je.

Postupně si uvědomovala, že bez nich nemůže být.

Každý den si jednu vzala pro sebe.

Aby ji mohla líbat. Aby byla jedna z Barev jenom její.

Barvy ji přijímaly s udivenou zvědavostí. Byly poddajné jejím dotykům a byly tak samozřejmé, až se někdy červenala…

Modrá a Žlutá byly jako obvykle o samotě. Seděly na zemi, házely po sobě míčky utkanými z barvy. Modrá se nenadále zvedla.

„Děje se něco?“ ptala se hned Žlutá, ale Modrá se na ni jen hloubavě podívala a pak k ní přistoupila. Sklonila se a jemně Žlutou pohladila po šíji. Ta strnula, ale o vteřinku později se již s chutí poddala teplým dotekům.

Polibkům a jiným něžnůstkám se ani jedna nebránila. Mlčely o tom, odkud tyto věci vůbec znají a jak na ně přišly, ale každým dotykem zjišťovaly, oč je to s tou druhou lepší, než s Ní.

A tak ubíhaly dny, aniž by si Ona něčeho všimla.

Postupně, aniž by si to kdo uvědomoval, se mezi Modrou a Žlutou začalo vytvářet silné pouto.

Zpočátku slabá nitka, která zesílila ve chvílích jejich vzájemného objetí, později barevná stuha, tak silná a přitom téměř neviditelná.

A pak se to stalo.

Když byly zase spolu samy, stuha se odpojila, Nicotou prolétla vůně čerstvě posečené trávy a na zemi ležela další barva…

Mezitím byla Ona s Červenou.

Avšak ve chvíli vzniku se zděšeně posadila.

Věděla, že se něco stalo. V její Nicotě už zase něco bylo! Něco nového…
Zelená…

Když se rozčíleně objevila mezi Barvami, tak se setkala jen se vzpurnými pohledy.

Už nepatřily jenom jí. Už byly svoje navzájem.

S prvním vzlykem, který byl kdy v Nicotě slyšen, se zhroutila na zem.

„Chtěla jsem vás mít pro sebe! Těšit se vámi. A co vy mi uděláte? Zradíte mě, ponížíte!“

Barvy se jen vyděšeně tiskly k sobě.

Před jejím hněvem se kolem nich začaly splétat barvy. Ony samy se spojovaly čím dál tím větším množstvím dalších nitek, které měly vyrůst v stuhy.

Brzy je už nebylo pod tou různorodou hmotou ani vidět.

Pestrobarevná koule vypadala tak nádherně, že Ona přestala křičet, a místo toho ji objala.

Tlukot a ruch uvnitř však již nebylo možno zastavit.

Chvíli bylo ticho.

A pak.

TŘESK!

Obrovské množství barev se rozletělo nicotou.

Rozmístilo se a šířilo neustále dál.

A tam kdesi uvnitř té změti, se malé částečky barev začaly spojovat do větších.

Ty začaly rotovat…

Některé z nich, ve kterých zbyla duše po 4 Barvách, dokonce začal žhnout.

A dál?

Dál už to snad všichni znají… 🙂