Noční můra

Už zase ke mně přicházejí,

už zase jsem jim na dosah,

už zase nade mnou se smějí,

už zase objímá mě strach.

Ticho.

Všeobjímající a hluboké ticho, které pohlcuje utichající ruch městečka.

Zaklapnutí dveří, které je hlasitější než zahřmění hromu.

A pak jen tma.

Rodiče se se mnou loučí a ve tváři se jim zračí křečovité úsměvy. Když mě utěšují, že vše bude dobré, vím, že i jim ta lež přijde hloupá a nesmyslná.

A já?

Já se zase propadám do světa, kde není nic trvalé. Jen Ty.

Ty, která mě pozoruješ, hlídáš a nedáš spát.

Vždycky je zavoláš. Já to vím. A nemůžu s tím nic udělat. Jenom se směješ.
Smích je jemný a zurčí jako potůček. Mě bodá do srdce, neboť vím, co bude následovat.

Vplíží se tiše, nenápadně, tanečním krokem, který nemilosrdně ukrajuje mé vteřiny klidu.

Ještě ani nezačnou své pravidelné představení a já jsem celá zpocená.

Vím, co mě čeká.

Ale stejně tomu nemohu zabránit. Tisíckrát si můžu opakovat, že to NIC není, ale ta nicota je milionkrát naléhavější než realita.

Je to svět, kde neplatí žádné zákony.

Neopatrně zvednu hlavu a Ty se mi vpiješ do očí.

Jsou hluboké a nebezpečné, jako vodní vír. Vtahují mě a už nepustí. Začíná mi bušit srdce a ledová kapka pomalu stéká po páteři. Najednou ve mně zatrne.

Je to opravdu jen kapka? Tvůj úsměv je tak děsivý, až se mi tomu nechce věřit. Krev? Moje krev! Není vůbec ledová, je horká jako kamna. A stále mi stéká po zádech.

Mám se otočit? Nebo je lepší nevědět?

A ty se směješ dál.

Mávneš rukou a já jsem nucena se otočit.

Rozšířené zorničky až bolestně vnímají každý detail…

Modlím se, i když jsem se nikdy nemodlila. Modlím se za smrt, ale ta nepřichází.

Probuzení je daleko a Ty jsi stále v mé blízkosti.

Už zase leží na mé hrudi,

už zase nemám na výběr,

ty noční můry, hrůzy dětí,

volají mě zas do svých her.

Běžím, nemohouc popadnout dech.

Vím, že záchrana je blízko, blizoučko, skoro na dosah ruky.

A právě proto nepřijde.

Místo ní se tu objevíš Ty a jako neposlušného psa, který utekl z domu, mě klepneš přes obličej.

Z očí mi vytrysknou slzy, ale já se je snažím ignorovat. Dnes nechci prohrát, dnes ne. Ale to mi není nic platné.

Líně jako kočka se mi usadíš na hrudi a nedovolíš mi se nadechnout. Tížíš mě a já tě nemohu shodit na zem. Tvé drápy se mi zarývají do hrudi a už teď vím, že ráno budu opravdu podrápaná.

Tvá hra ale teprve začíná. Vidím ti to na očích, ve kterých plápolají ohníčky pomsty. Startuješ závody, kterých jsem nedobrovolným účastníkem.

Jakmile vykřikneš to děsivé „Teď.“ Tak mé nohy vystartují.

A pak už nic není.

Jen strach, který mě s každým krokem obmotává jako nejpevnější lano.

Za chvíli se za mnou ozve další startování, které očekávám se směsicí děsu a úlevy.

Co je horší?

Děs nebo čekání na něj?

Nevím, nemám čas nad tím přemýšlet. Myšlenky jsou najednou čisté, protože neexistují. Jsou tu jen pudy. Vím naprosto přesně, jak se cítí štvaná zvěř. Ta, která ví, že stejně nemá šanci.

A pak to přijde.

Roklina, která mi může zachránit život.

A já najednou nemůžu. Snažím se. Úporně se snažím o běh, ale nejsem schopna ani pomalých krůčků.

V uších mi zní Tvůj smích. Bavíš se a já s tím nemůžu udělat vůbec nic.

Tělo se nechce vzdát. Touží po životě a neposlouchá myšlenky, které doufají v opak.

A Ty jsi stále tady.

Dnes jsem já ale připravený,

dneska toho již mám dost,

ta ostrá břitva na mém stolku,

neleží tam jen pro radost…

V pusté krajině se vznáší mlha.

Zase, jako už pokolikáté, jí bloudím. Šaty se lepí na tělo a v ústech cítím hořkou pachuť.

Chci křičet a z hrdla se vydere jen tiché zaúpění.

Lekám se tlukotu vlastního srdce. Jak jen ten zvuk nenávidím. Jen kvůli němu přicházíš.

Zjevuješ se nenápadně a o to větší je překvapení.

Hraješ si se mnou a já to vím.

Stejně s tím nemůžu nic dělat. Umíš mě ovládnout způsobem, jakým nikdo jiný.

Jsi ten koho nejvíce znám a přitom moje nenávist k Tobě je nekonečná.

Co si dnes vybereš?

Kterého ze svých mazlíčků za mnou pošleš? Už mnohokrát jsem přemýšlela, že bych je vlastně měla pojmenovat, když se s nimi setkávám tak často.

Ano. Opravdu tak někdy přemýšlím.

Ve chvílích, kdy už slzy dojdou, strach rozedere mé tělo do necitlivosti a mě ovládne ironie. Jsou to chvíle úlevy, kdy o tobě dovedu přemýšlet tímto způsobem.

Sebeironie se tomu říká.

Má to něco do sebe. Vždyť jsem vlastně zajatcem sama sebe.

Všichni mi totiž říkají, že Ty vlastně neexistuješ.

Jak může mít někdo, kdo není, takovou moc?

Hloupé, že… K Tvé radosti však tyto světlé chvíle přecházejí velmi rychle a ze mě je pak zase ten scvrklý uzlíček nervů, jehož jediným přáním je neusnout.

Stejně se mi to nikdy nepodaří. Ty si mě dovedeš zavolat.

A pak jsi se mnou.

Zase.

Dnes je to ale jiné. I Ty vidíš, že se něco změnilo. Na tváři se ti objevuje nechápavý výraz.

S úsměvem, který jsi u mě ještě nikdy neviděla, vytahuji to, co jsem měla celou dobu u sebe.

Netušila jsi o tom, a právě proto jsem si to mohla vzít.

Když poznáš, co to je, oddychneš si. Myslíš, že vše je v pořádku. Jen další pokus naivní holčičky tě ovládnout. I Ty se však můžeš mýlit, víš?

S pocitem konečného vítězství totiž neobrátím moji tajnou zbraň proti tobě.

Je to moje ruka, do které řežu.

Je krásný pocit vidět tě s vytřeštěnýma očima.

Myslíš, že neexistuje cesta ven?

Existuje… Jen já si ji uvědomila až teď.

Po dlouhé době jsem naprosto klidná a dokonce se s tebou loučím.

Nepřeji ti smrt. Ta je vysvobozením. Jen dlouhé roky bloudění bez oběti. Jen se trap a muč s veselými lidmi. Oni tě na rozdíl ode mě nepřijmou a jen se Ti vysmějí. Každý má totiž právo své vlastní volby.

Tak sbohem, ty má Noční můro…