Sněhurka s šest trpaslíků

Jistě všichni znáte pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslících. Jak Sněhurku princ vysvobodil od věčného spánku, kdy kousla do otráveného jablka. Takhle se to alespoň píše v pohádkách pro nejmenší, ale pokud prozkoumáte literaturu dostupnou od osmnácti let, zjistíte, že takhle to opravdu nebylo…

Ve skutečnosti Sněhurku sice princ vysvobodil, ale to bylo vše. Nebyla prý jeho typ a on ji opustil. Prý to dělal proto, že musel. Volby se blížily a on potřeboval mnoho hlasů. A tak princezna žila pořád se sedmi, pardon šesti trpaslíky. Ano je to tak. Nad pohádkovou chaloupkou se nesly mrákoty. Jeden z trpaslíků, původně prý Šmudla, byl zabit. A já byla povolána na to, abych znovu zajistila důkazy a ještě jednou vše přehodnotila.

Jmenuji se Mischel, ale možná mě znáte pod přezdívkou Šelma.

Už jste doma?

No jistě, já jsem ta, které nic neuteče a která vždy chytne pachatele.

Jak jsem říkala jeden z trpaslíků byl zabit a já musím zjistit, kdo je pachatel.

Takže nyní si jedu vlakem směr Šumavské Podhůří, do chaloupky u Bílé břízy. A protože mám ještě moře času a dvě hodiny utečou pomalu, vezmu do rukou spis a uvidím, jak ten čas uteče.

Takže co to tu máme?! Hm, hlavní podezřelý Šikulín? Na místě se našly jeho otisky a přestože byl Šmudla zapíchnut a zbraň se taktéž našla u něho, nezatkli ho, měl alibi.

A to takové, že v tu dobu nebyl zde přítomný v chaloupce.

Hned je tu několik věcí, co nejdou dohromady. Například proč neberou v potaz, že to nemusí být někdo z chaloupky, ale někdo úplně jiný?

Aha už vím proč! Ten den prý pršelo a vedle trpaslíka byly malé stopy bahna, které později vedly do lesa. Vždyť to mohly být stopy mrtvého. Ach jo! Ti nynější policisté. Ještě že jsem tu já. Jé, říkala jsem, že cesta uteče rychle, ale že až tak?!

Když vycházím z vlaku, musím se nadechnout čerstvého horského vzduchu. Jak já tohle podnebí miluji. Jen co se čas od času uvolním ze zaměstnání, neváhám a jedu někam do hor. Nemusí jít o lyže, stačí turistika, ale jak jsem říkala, práce a koníčky nejdou dohromady a tak zamířím směr břízy. Cesta je velice náročná a místy kopcovitá.

Jestlipak Šmudla nespáchal sebevraždu? Ani bych se mu nedivila. Kdybych měla tyto cesty podnikat několikrát za den jako trpaslíci, taky by to se mnou seklo.

Nakonec jsem ráda, že jsem na místě. Chaloupka vypadá tak nějak smutně a opuštěně.

Kde je ten pověstný ptačí zpěv, srnečky, které se nebojí, a smích? Asi to byla opravdu jen pohádky.

Vcházím do chaty trochu nejistě a bláhově doufám, že je to jen sen a že mě každou chvíli přivítá třeba Sněhurka. Ta přeci do práce nemusí. Ale nikdo tu opravdu není a já se radši pustím do práce.

Abych se tolik nebála, začnu si při práci zpívat. Vyndám své nádobíčko.

Ano, má firma se natolik rozrostla, že si mohu dovolit i drahé přístroje, které každý občan vidí v kriminálních pořadech. Dobře zde je ještě jeden obtisk botičky nějakého z trpaslíků.

Ale něco mi tu nehraje, jako kdyby vzal někdo botičky trpaslíka a snažil se to tak nastražit. Doufám, že mají nějaké boty i tady, abych mohla porovnat obtisky. Naštěstí mají a jedna se dokonce shoduje s tímto obtiskem.

Teď jen musím počkat, kterému trpaslíkovi botička patří. Mezitím si prohlédnu pokoj trpaslíků. Je vskutku prostý a přitom z něho vyzařuje takové kouzlo. Nevěřím, že je tu mezi nimi vrah.

Co to slyším, že by kroky? No jistě trpaslíci se vrací. Já jim jdu tedy naproti a náležitě se s nimi vítám. Stále nemohu uvěřit tomu faktu. I přes protest mi trpaslíci uvaří kávu a já nemám to srdce jim povědět, proč jsem tu. Oni se mě na to ostatně neptají. A tak se jich nenápadně ptám, někdo by mohl říci vyslýchám, na jejich život a oni se ani slůvkem nezmiňují o vraždě svého kamaráda.

Až pak já na toto téma prohodím pár slova čekám, jak se to vyhrbí.

Najednou jako by do nich uhodil blesk a oni se rozpláčou. Tak buď je tu někdo dobrý herec a nebo se mýlím.

A najednou si toho všimnu. Když mi jeden z trpaslíčků odnáší prázdný hrnek, všimnu si, jaké dělá malé krůčky, to kolem té mrtvoly byly sice malé botičky ale daleko od sebe. Tak kdo to teda může být.

„Ahoj trpaslíci, tak my máme návštěvu a je tu nepořádek.“

Do chaloupky vchází Sněhurka.

Ona mi chce vnutit druhou kávu. Ale místo zdvořilého odmítnutí utrousím tu mou oblíbenou větu:

“ Zatýkám vás.“