Smska Milanovi

Osud si někdy umí pořádně zahrávat…

Právě odkukala kukačka druhou hodinu ranní a já stále nemohu usnout.

Kdyby mi alespoň pustili písničku Afrika.

To je, tedy byla, naše písnička.

Důležité je to slovo byla. Byla, ale už není. Pročpak si ze mě zase musel vystřelit? A proč já ho i přes tohle vše miluji?!

Asi z toho nejste právě moc moudří, takže začnu hezky od začátku.

Stalo se to v ten osudný den přesně před měsícem………

Přesně za 7 hodin 12 minut a 26 vteřin jedu do Žihle. To jsou mi věci, když se nudím dokážu i počítat a to zrovna nepatří matematika mezi mé oblíbené předměty. To je nuda, ať už svítá.

Počkat, moment?! Není to náhodou. Ano je AFRIKA!!! Už při prvních melodiích se mi vybaví Milan, jak se na mě o hodině přírodopisu usmívá. Jak zase kuje pikle.

A přesně v tu chvíli jsem rozhodnutá. Otvírám mobil – seznam – zprávy – nová sms – ok a už to jede.

Píši mu o tom, že je to parchant, který si hraje s city ostatních, ale že i přesto všechno ho miluji a že na něj myslím. Tato smska měla být jen a jen pro mé oči. Tak proč ksakru se na displeji ukazuje „sms doručena“. Jestli jsem před chvílí byla nedobrovolně rozhodnuta neusnout, tak teď už oka nezamhouřím vůbec.

„Mamííííí, já tam nepojedu. Budu všem jen pro smích. Jestli to poví jen jedinému svému „kamarádovi“ jsem vyřízena a rozhodnuta přestoupit na jinou školu.“ oznámím mamce zoufala, ale ona mi jen klidně oznámí, že se těší, až z tohohle vyrostu.

Hm, jako kdyby to nebyl vážný důvod na přestup.

Vystupuji z auta a připadám si jak kdybych měla na čele napsáno “ to je ta zamilovaná do toho frajírka. Ta, jak si myslí, že by s ní někdo někdy chodil.“

Ale k mému velkému údivu se na mě nikdo křivě nepodívá, nikdo se mi nesměje a dokonce uvidím i Mila, jak se na mě křivě usmívá.

To je to, co mi na něm přijde hrozně sexy.

On se usmívá tak hezky nakřivo, levá půlka rtů směřuje nahoru, kdežto pravá zase dolů. Každopádně o mně nemusí vědět a tak se rychle vypařím do autobusu, kde už na mě čeká Lůca.

Nemám chuť se s někým bavit, ale s Lůcou to prostě nejde.

Každou chvilku dusím smích, protože její historky mě vždy pobaví. A tak čas strávený v autobuse uplyne jako voda a já už si vybaluji v pokoji, kde kromě Lůcy leží se mnou na pokoji ještě Janča s Houmí.

Každá idylka jednou skončí, tak i tato vzala rychlý spád.

Ihned na první vycházce na mě kluci pokřikují, co jsem to Milanovi psala za smsku.

Já se ovšem vymlouvám, že já nic a oni mě kupodivu nechají být. Alespoň je diskotéka, kde se ze všeho vytancuji, pomyslím si a tak se nemohu dočkat večera, který ne a ne přijít.
Když konečně nastane, mám trochu trému. Vždyť tam bude i on a co když pro mě nepřijde?! Bude mi to vadit? Tak či onak se to za chvíli dozvím a když uslyším první tony Afriky je jasné, že tento tanec patří nám oběma.

Nemýlím se, se slovy „smím prosit“ si mě vede přes parket přímo doprostřed. Jsme ihned trnem v očích každého tanečníka. A tak jsme jediná ploužící se dvojice. Takhle protančíme celou noc a já se následující dny nemohu zbavit toho příjemného pocitu okolo žaludku, jak by někdo správně nazval motýlky.

Možná mě trochu mrzí to, že kromě diskoték si mě ani nevšimne. Ovšem jednoho dne, když se jako obvykle ploužím poslední v řadě, ke mně přistoupí a beze slov mne obejme.

Možná to udělal, protože je tma a přes sněhové vločky není vidět na krok, ale přesto sem šťastná.

Mluvím s ním, nemusí se přetvařovat. Nemusím říkat něco vtipného. Nemusím ani mluvit a je mi s ním dobře.

Později pokročíme tak, že mne chytne i na veřejnosti.

Jen mi trochu leze na nervy to pošklebování, ty divné obličeje, když procházíme. Něco mi tu nehraje, ale celý svět mi může být ukradený když jsem s ním.

Tento pocit trvá až do našeho prvního polibku a tím končím veškerou svou kapitolu. Prostě je konec. Byla to bouda, sázka, žádné city z jeho strany. A proto tu opět ležím v posteli neschopna spánku.