Podivná psychoterapie

Mysleli jste si, že pohádkové bytosti mají lehký a pohodlný život? Tak to jste se parádně spletli…

Jednoho krásného dne se konala obrovská párty, na kterou byly pozvány všechny magické bytosti z celého kouzelnického světa. Tedy, eh, všechny…

„Nechápu, proč mě nepozvali!“ V rohu místnosti se snažila co nejvíce krčit obrovská, dvoumetrová postava s čepicí na hlavě. Pohledná mladá žena sedící uprostřed se k postavě otočila.

„Mohl bys prosím vstát?“ obrovská postava se neochotně zvedla a celá shrbená se otočila k ženě.

„Neboj se, na naší skupinové terapii se můžeš se vším svěřit, tady tě nikdo neodsoudí. Mohl bys nám, prosím, něco o sobě a svém problému říct?“ Obrovská postava přikývla, odkašlala si a začala.

„Huh, takže, ehm, já jsem skřítek z borového lesa.“ Místností zazněl pobavený smích a skřítek se ještě více nahrbil. Mladá žena se pohoršeně rozhlédla po svém okolí a smích umlkl.

„A nikdo mě nikam nezve. Protože vypadám…no takhle. Nemůžu za to, všichni moji bratři jsou normální, jen já jsem se nepovedl! A není to fér že všechny vždycky pozvou a mě ne!“ Po tváři se mu skoulela slza. V tu chvíli se zvedla podivná postava v černé ocvočkované bundě s obrovskou kyticí kopretin v ruce. Zachechtala se podivným skřípavým smíchem.

„Já se ani nedivim, že tě nikam nezvou! Když takhle brečíš, taky bych s tebou nepařila. A to já pařím tak ráda, zpívání, tancování, breakdance, to je moje!“ Postava se zavlnila v bocích, ozvalo se strašlivé zachrastění kostí.

„Jenže mě taky nikdo nezve, musím dělat pařby sama pro sebe. Jsem totiž smrtka a ty se prej nesmí bavit…Taková blbost! Jako by se mnou byla nuda nebo tak! Jen prej hrozně vypadám a na smrtku se tohle chování nehodí. No chápete to?!“ Smrtka se odmlčela a tázavě se rozhlédla po místnosti. Bylo ticho, jen dvoumetrový skřítek vzlykal v rohu. Mladá psycholožka zakroutila hlavou. S takovými případy se tedy ještě nesetkala. Najednou se vztyčila ohromná žena s obrovskými stehny a mohutnými pažemi, celá zahalená v průsvitném pastelovém rouchu a s věnečkem na hlavě. Při vstávání zavadila o židli, která se s řinkotem zhroutila na podlahu. Žena ji vyjukaně zvedla a podívala se na smrtku.

„Ty si tak stěžuj, nemáš proč! To já mám trápení!“ Na prst si natočila jednu kadeř blond vlasů a pokračovala.

„Podívej se na sebe, jsi tak krásně hubená, ale co já? Já mám prosím být křehká éterická bytost, víla! A vypadám takhle. Nikomu se nedivím, že nikam nemohu, musela bych zhubnout!“ Víla se na chvíli odmlčela a strčila si do úst hrst hranolek. S plnou pusou mluvila dál.

„Podívejte se na mě, jak vypadám! A já tolik chci zhubnout, ale nejde to! Skoro nejím, nic a pořád jsem stejná. Kéž bych byla jako ty.“ Vrhla závistivý pohled na smrtčiny vystouplé kosti. Psycholožka jen zírala. Smrtka se posměšně ušklíbla.

„No jistě, hubneš s hranolkama v žaludku. Moje milá, takhle by to nešlo. Nech se zamordovat a za pár desítek let budeš jako já!“ Víla nenávistně pohodila hlavou a spolkla další sousto.

„Já že se cpu hranolkama? To teda jako! Jak si dovoluješ mě takhle před všemi osočovat! Ty, ty, ty jedna…“ Náhle jejich hádku přerušil strašlivý nářek. Všichni se otočili k místu, odkud přicházel. Na zemi seděl mladý kentaur a usedavě plakal.

„P-p-promiňte, když mě ty hádky vždycky tak rozesmutní,“ vykoktal mezi vzlyky.

„Říkají, že jsem moc citlivý, ale to přece není pravdáááá.“ Jeho další slova zanikla v novém přílivu pláče. V tom se na zem snesl obrovský čoudící pták.

„Já jsem Ohnivák, těší mě. Tedy, teď už Uhašený pták Ohnivák. Ale nic si z toho nedělám, i když vypadám jako spálené kuře.“ Dav kolem něj se zasmál. Uhašený pták Ohnivák pokračoval.

„Když o nás není zájem, tak si můžeme večírek uspořádat sami! Už to plánujeme dlouho, já a kocourova bota bez podrážky. Tak přece můžete přijít právě vy, kteří jinam nechodí.. Ale zapomeňte na chvíli na hranolky, pláč i svoji velikost a pojďte se prostě bavit sami!“ Místnost zaplnil radostný jekot a pískot a početný dav se vyvalil za Uhašeným ptákem Ohnivákem ven. Psycholožka si povzdychla. To bylo zase náročné sezení….