Kapitola VII. – Hřbitov –

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Kapitola
VII. – Hřbitov –

 

Úsměv
zahřál,

a
pak v temnotách Pekla,

rozeklaný
jazyk hada,

vsávající
stín anděla

se
rozesmál.

 

~
Aphrael ~

 

 

        
Měsíc se nacházel v úplňku a jasně zářil vysoko nad vesnicí.
Celou ji zaléval svým ponurým šedavým svitem. Na černém nebi vysvítalo
stále více třpytivých hvězd, sem tam se dala zahlédnout kometa, a to všechno
dohromady tvořilo opravdu úchvatnou podívanou. Byl to jedinečný večer, událostmi
zcela podezřelý, jako kdyby se snad něco chystalo. Avšak to už bylo jen ve
hvězdách, které se staly pozorovatelkami vytrvalými, neměnnými a tichými.

        
Poblíž dvoupatrového domu netrpělivě postávalo několik postav.
Probděly takto už bezmála deset minut. Jedna z nich právě tiše zaklela. Rázně
přikročila ke dveřím a naštvaně ukazovákem přitlačila na malý vyboulený
zvonek; celým domem se začala v ozvěnách rozléhat melodramatická melodie.

        
Chvíli panovalo skličující ticho.

        
Nakonec se dveře váhavě pootevřely a vniklou mezerou vykoukla hlava
omluvně se usmívající Sonii. Stříbrný piercing v její 
bradě, tvarem připomínající malý hrot, se nepatrně zaleskl pod přívalem
měsíční záře a malé rtíky se nesměle nakrčily.

        
„No kde jsi ty brzdo?“ spustil okamžitě Viktor, který ještě před
chvílí pochodoval sem a tam, tam a sem, a zase dokola.

        
„Ehm, já nikam nejdu,“ začala s výrazem odsouzence jdoucího na
smrt.

        
„To si děláš prdel, ne?“ vystoupil z hloučku rozčílený Marcus.

        
„Nedělám.“

        
„A můžeš nám říct jediný důvod, proč nechceš jako jít?“ přidala
se Gladys.

        
Ostatní souhlasně přikývli.

        
„Snad se nebojíš,“ zasmál se Curtis škodolibě.

        
„Jdi do hajzlu, Curte!“ usadila ho zostra. „Prostě nejdu. Nemám
co na sebe…“

        
„To myslíš vážně?“

        
Přikývla, očividně již rozhodnutá, s výrazem připraveným odolávat
všemožnému přemlouvání. Jenže, nikdo ji přesvědčovat nezačal. Naopak
se všichni rozesmáli nad důvodem, který jí bránil k procházce po hřbitově.

        
„Myslím, že tam tě nikdo obhlížet nebude,“ ujistil Soniu Curtis.
„Leda tak nějaký duch.“ Pobaveně se zasmál a ostatní měli co dělat,
aby se k němu nepřidali. Bylo těžké se přemáhat, kvůli stavu, v jakém
se právě většina z nich nacházela.

        
„Nebo kostlivec,“ nemohla se nepřidat Gladys.

        
„No…“ Zašklebil se Viktor, snažíc se zakrýt pobavený úsměv.
„A to už ve skříni fakt nic nemáš? Vždyť je úplně jedno, co si vezmeš.
My se ti smát nebudeme, že ne?“ otočil se na ostatní – ti s výrazy
nejsvatějších andílků bleskurychle přikývli.

        
„Něco tam ještě je,“ přiznala s odporem.

        
„No vidíš, tak se mazej převléct,“ přitakal s přitroublým úsměvem,
který mu na tváři vykouzlila polovina vypité láhve vodky. „A pohni
sebou!“

        
„Myslím, že to už nebude třeba,“ vystoupila zpoza dveří. „Převlečená
už jsem.“

        
Nikdo nechápal, proč se předtím pořád schovávala.

        
Měla oblečenou černou sukýnku sahající jí pár centimetrů nad
kolena. Slušela jí. Přestože vysoké glády vyhlížely k tomuto tenkému
kusu látky docela komicky, vůbec to nevadilo.

        
„Nechápu, co vždycky tak řešíš. Vypadáš dobře i v pytli od
brambor,“ pousmál se Viktor, očividně mile překvapen. Bylo to poprvé, kdy
ji viděl v sukni. Rozhodně to byl nezapomenutelný zážitek.

        
„To si teda nemyslím…“ Na okamžik si odskočila. Poté, když se
vracela, vedla na vodítku menší chlupaté stvoření. Byl to Rasty, zjevně i
o půl jedné ráno připravený ke každé špatnosti.

        
„Ty jsi mi ale krásný plyšáček.“ Pohladila ho Gladys po hlavě.
Poté ale nečekaně vykřikla. „Au! On mě kousl!“ Mnula si prsty a zděšeně
na Rastyho zírala. Ten se však začal věnovat Marcusovi a na přivítanou jej
olizoval.

        
„Asi se mu nelíbíš,“ ujistila ji Sonia s úsměškem, „a já se
mu vlastně ani nedivím, po tom, jak jsi ho nazvala. Pamatuješ? Říkala jsem
ti, ať se pak nedivíš…“

        
„Já nemohla vědět, že je takhle agresivní.“

        
„Ale, prosím tě, on není agresivní. Vždyť je to ještě štěně.“

        
„Štěně?“ zopakovala Gladys ironicky. „Tak možná malá piraňa!“

        
„Nebo zrovna žralok, že, krávo?“ pomyslela si Sonia naštvaně.

        
„No tak, dámy, nehádejte se tady.“ Přistoupil k  nim Viktor.
„Půjdeme už, ne?“

        
„Raděj jo nebo mě ta malá bestie sežere…“ Vydala se Gladys za
Curtisem, který opodál diskutoval s Marcusem.

        
Viktor jen zakroutil hlavou.

        
„Můžu ji zabít?“ optala se Sonia navztekaně.

        
„Nech tu čubku plavat,“ jemně jí objal pas a přitáhl si ji natěsno
k sobě, „a raděj mi dej pusu…“

 

~

 

        
Stála tam. Mohutná a rezavá, nasáklá podivným mrtvolným pachem.
Stoupající do výšky, zpola oslepená listím břečťanu, objímala svatý
pozemek – místo posledního odpočinku. Stará hřbitovní brána. A za ní,
skrývalo se něco tajuplného, obestřeného rouškou noci. Samotný enigmatický
hřbitov. Útočiště zemřelých duší, již mrtvých bytostí, hledajících
tady nečinnost a klid.

        
Byl to čarovný pozemek, plný nejrozmanitějších náhrobků, krásných
starobylých hrobek a nespočtu mramorových hrobů.

        
Mrtvolné ticho, které tady až doposud vládlo, narušoval smích, který
doprovázel procházející skupinku mladých lidí. Téměř každý z nich
nesl v ruce láhev s alkoholem, nebo zapálenou cigaretu, jejíž dým
stoupal vysoko do nebe v kroutících se provazcích.

        
„Pšššt!“ Zvážněla náhle Gladys a zůstala stát. „Držte
huby…“

        
„Co je?“ Nechápal Curtis. Držel v ruce naplněnou skleněnku a
hledal po kapsách zapalovač.

        
„Neříkejte, že jste to neslyšeli?“

        
„Co bychom tak asi měli slyšet?“ protáhl Marcus jízlivě, aniž
by se na ni podíval. Celou dobu pozoroval Soniu s Viktorem, kteří stáli opodál,
u jednoho z obrovských hrobů. Líbali se, hluboce a vášnivě, jako by ani
nevnímali, co se děje kolem nich. Užuž se chtěl otočit, když tu
zpozoroval, jak Viktor Sonie vyhrnul sukni a opatrně ji položil na hrob, který
stál těsně za ní. Zřejmě se jí chystal stáhnout i kalhotky a Marcus věděl,
co bude následovat. Teď už se opravdu otáčel, když tu zaslechl Soniin
hlas:

        
„Ne, Viktore, zbláznil ses?“ Shrnula si sukýnku zpátky a postavila
se. „Tady před ostatníma? Na hřbitově?“

        
Pohledem se mimoděk střetla s Marcusem. Ten se celý rudý kvapně
otočil.

        
„No a?“ usmál se a vlepil jí pusu.

        
„Tak na to zapomeň.“ Ušklíbla se a on ji za to v přívalu polibků
povalil zpátky na hrob. Ihned nato však vstali a vydali se k ostatním.

        
„Hej, vy dva tam, slyšeli jste to taky?“ Otočila se na ně Gladys s
prosbou v očích. Nikdo jí totiž nechtěl uvěřit, že něco slyšela. I přesto
si byla naprosto jistá tím, že něco zaslechla. Jakousi píseň, něčí
hlas, strašně nádherný. Naproti tomu také cítila silnou negativní
energii, všude kolem, ale jedním směrem nejvíce.

        
Někde v dáli o sobě dala vědět přicházející bouřka.

        
„Tak kam půjdeme?“ optal se netrpělivý Marcus. Právě si hrál s Rastym;
přesněji řečeno se ho snažil naučit aport. „Nechci zmoknout.“

        
„Nikam, tak do prdele,“ ozval Curtis, který byl viditelně úplně namol.
„Mně se nikam nechce…“

        
„Já bych šel ještě dál, třeba tam najdeme nějaké lepší místo
na chlastání. Tady je to takové divné, na těch lavičkách,“ navrhl
Viktor, „až si připadám jako nějaký starý kripl.“

        
„Tak jdeme teda,“ zavelela Gladys s úsměvem na rtech a všichni se
vydali za ní. Curtis sice ještě chvíli posedával a něco breptal. Potom,
když si všiml, že s ním tady nikdo nezůstal, se s mrazením v zádech
rychle vydal za vzdalující se bandou.

        
„Teď asi půjdeme dolů,“ oznámila jim, jakmile se dostali ke starým
zborceným schodům z kamene, „tam jsem ještě nikdy nebyla. Je to tady neudržované,
takže sem nikdo nechodí. Navíc nemáme šanci, že nás někdo najde a vyhodí.“

        
„Nevypadá to tady moc hezky,“ zhodnotila místo Sonia a setřela si
kapku deště, která jí přistála na špičce nosu. „Kde se schováme?“

        
Gladys jako by je vůbec nevnímala. Zírala kamsi před sebe, na
starobylou hrobku z kamene. Cítila ohromnou energii, která z ní vyzařovala,
až její odpověď byla víc než jen jasná.

        
„Schováme se támhle.“ Ukázala prstem na zastaralou, ošuntělou
hrobku.

        
„To jako myslíš vážně?“ vyhrkli všichni nevěřícně.

        
„Smrtelně vážně.“ Bez ohledu na to, jestli někdo souhlasí, nebo
ne, přistoupila k hrobce a vší silou zatlačila do dveří. Pomalu se otevřely.
V tentýž okamžik se spustil pořádný lijavec. Zdálo se, že neměli na
vybranou, a proto vstoupili dovnitř.

        
V hrobce byla tma jako v pytli. Nacházelo se tam několik schodů, po
kterých se dostali dolů, do malé místnosti, kde už neviděli ani na krok.

        
Curtis použil svůj zapalovač.

        
Hrobku zalilo světlo, které odhalilo mohutný kamenný hrob uprostřed.

        
Marcus položil Rastyho na studenou zem a sám se usadil vedle něho. Všichni
ho následovali.

        
„Dáte si někdo čůčo?“ optal se Viktor a nad hlavu vyzvedl pomačkanou
plastovou flašku s vínem, aby ji všichni viděli. Každý mu ale gestem naznačil,
že nechce. Otočil se tedy ještě na Gladys, která omámeně obcházela
tajuplný hrob, přičemž dlaní velice opatrně hladila jeho hrany.

        
„Hrabe ti nebo co?“ zeptal se jí, ale ona mu neodpověděla. „Slyšíš?“

        
„Nech ji být, ona je celá divná,“ ujistil ho Marcus a oba se zasmáli.

        
„Gladys?“ zkoušela to Sonia, ale pořád nic.

        
Černovlasá dívka ustavičně obcházela hrob a něco šeptala. Byla
jako v transu. Po chvíli se znenadání zastavila a pohled stočila na všechny
okolo.

        
„Pojďte mi pomoct odsunout to víko,“ vyzvala je, jako by to byla
zcela běžná věc.

        
„Ses snad zbláznila, ne?“ Zíral na ni Viktor. Ostatní se nezmohli
na jediné slovo. „Co tam jako hledáš?“

        
„Že by kamaráda upíra?“ pronesla Sonia posměvačně. Všichni se
zasmáli.

        
Když Gladys viděla, že jí nikdo nechce pomoct, naštvaně se otočila
a jala se víko odsunout sama. K úděsu všech přítomných se jí to opravdu
podařilo.

        
Víko z kamene tvrdě dopadlo na zem bez toho, aniž by se rozbilo.

        
Všichni ztichli.

        
Z odkrytého hrobu se začala linout kouzelná melodie, kterou narušovalo
kňučení Rastyho krčícího se v jednom z temných koutů. Všichni se
zhypnotizovaní kouzelnou hudbou postavili a zůstali nehybně stát na místě.
Uslyšeli zpěv prapodivný, nádherný a opojný. Rozléhal se celou hrobkou v
ozvěnách a pak najednou ustal.

        
Ohromeně tedy přistoupili těsně k hrobu a zvědavě se naklonili
dolů.

        
Pohlédli do černočerné tmy, snažíce se zaslechnout vábivý zpěv.
Jenomže to, co uslyšeli, zpěv nebyl. Byl to děsuplný skřek, který připomínal
podrážděnou kočku a vřískot netopýra. Avšak žádné zvíře to
nebylo…