Temná kletba

Příběh o cestě dívky Hany, která je vyvolená zachránit svět před kletbou…

Před mnoha lety byla vyřčena kletba nad celou zemí. Nikdo nevěděl, kdo ji řekl, proč a hlavně co přesně v ní je. Zem se pokryla tmavým a neproniknutelným hvozdem, kam nikdy nepronikl ani paprsek světla, zvěř tam nežila a ani rostlinám se v té věčné temnotě nedařilo. Lidem se žilo čím dál hůř, dobytek umíral hlady a lidé k tomu neměli daleko, protože vypěstovat obilí, ovoce nebo zeleninu bylo pořád těžší a těžší.

Za pár let ale svitla lidem naděje. Skrz černý les se k vesnici blížila temná postava. Byla to žena zahalená v šedý šál zakrývající šedé vlasy i celý obličej, až na černé oči. I její tělo bylo oblečeno v šedý šat. Jakmile se přiblížila lidem na doslech pravila:

,,Až nastane den, kdy slunce zmizí uprostřed jasného dne, narodí se ta, která vás zachrání.“
Jak náhle se zjevila, tak také zmizela. Lidé dychtivě čekali každý nový den, ale stále se nic nedělo, až se postupně na věštbu zapomněli.

Plynula léta, až v jednu slunnou neděli, přesně v pravé poledne slunce náhle zmizelo. Obyvatelé toho kraje se děsili,co se zase děje a když se slunce opět objevilo, ulevilo se jim. Avšak ne všichni zapomněli na věštbu a ti hledali tu, která je měla zachránit. Nikde ji nenacházeli, nikdo nevěděl, kde by se mohla narodit, až postupně svoji snahu a víru ztráceli.

Věštba se stala přáním všech a také legendou, která živila jejich naději. Říkali si ji všude, až už nikdo ani nevěděl, kde vlastně je pravda. I když to nevěděli ani na začátku a tajemná žena se už víckrát neukázala.

Nikdo z lidí ovšem nevěděl o tajemné chatrči uprostřed neproniknutelného lesa, kde žili Běla a Radovan. Právě v den, kdy slunce zmizelo a zase se objevilo, se jim narodila dcera, Hana.

Hana rostla a z malého, nevýrazného děvčátka se stávala krásná dívka, ale ona jako by si to ani neuvědomovala, raději se dál toulala po lesích. Černé vlasy jí spadaly až k pasu, z jemného obličeje hleděly chytré, hnědé oči, které viděly i to, co jiným zůstávalo skryto. Svými ústy promlouvala nejen s rodiči, ale i okolní přírodou.

Jednoho dne uprostřed lesního palouku viděla stařenu v šedém šatu, která z ničeho nic pronesla:,,Musíš hned jít za mnou, abys splnila to, co je tvým úkolem. O své rodiče se neboj, o ty bude dobře postaráno.“
„A co je mým úkolem?“ ptá se Hana.
„To ti nesmím říct, ale pojď se mnou,“ odvětila stařena. A vedla dívku do jeskyně, v níž se skrývalo černé jezero. V něm se zrcadlilo tajemství kletby nad celou zemí. A jak se Hana naklání nad hladinou, zvedne se obrovský vodní vír, který ji pohltí.

Najednou se ocitá uprostřed lesního palouku, který nezná a to si dosud myslela, že les už pro ni neskrývá žádné tajemství.
,,Dál už musíš sama, jen Šedák půjde s tebou,“ ukazuje stařena na vlka stojícího opodál a mizí v mlze. Vlk běží po cestě mířící do hlubiny lesa a ohlíží se, jestli je Hana za ním. Cesta se postupně noří mezi stromy, které mají čím dál tím podivnější tvary, jakoby to byly spíš lidské bytosti. Vítr v korunách stromů šepotá lidským hlasem, alespoň Haně to tak připadá. Zaposlouchá se, les ji varuje před tím, aby pokračovala v cestě za osvobozením země od černé kletby. Začínají se jí zmocňovat pochyby, zda to nemá vzdát, ale Šedák ji netrpělivě popohání vpřed. Když se objeví křižovatka, Hana už je tak zmatená a srdce se jí svírá strachy, že bez svého vlčího průvodce by zmizela mezi tajemnými stromy, jako už mnozí před ní. Má pocit jakoby šla již nekonečně dlouho, najednou se cesta ztrácí a před ní se tyčí skalnatá stěna, na kterou vede jen špatně znatelná pěšina. Vlk se vydává po strmé cestě vzhůru a Hana za ním marně volá, nezbývá ji nic jiného, než se dát za ním. Skála je čím dál tím víc příkřejší, najednou ji sklouzne noha a Hana padá.

,,Děvče, probuď se,“ slyší jak ji volá cizí hlas. Otvírá oči a nad ní se sklání starý dřevorubec a opodál stojí Šedák.
„Nebýt toho vlka, tak bych tě nenašel,“ říká ji, když ji odvádí do své chatrče. Poté co se Hana i její čtyřnohý společník posilní, se vydávají na cestu vyzbrojeni starcovou radou o cestě vedoucí na skálu.

Cesta na vrchol jako by najednou byla schůdnější a mnohem kratší. Krajina, která se před nimi objeví, je oba překvapí. Jezero tak čisté, že dno se zdá na dosah ruky. Hany se zmocní zvláštní pocit, jako by vlk k ní promlouval a říkal jí, aby pohlédla do jezera. A opravdu uprostřed jezera leží potopen meč, jehož ostří světélkuje stříbrnou září a jílec je vykládán modrými drahokamy.

„Ten by se Ti mohl hodit, ale nevím jak ho získat,“ prohlásil vlk. „Jedině, že bych byla ryba nebo nějaký jiný vodní tvor,“ odvětila Hana. Nakonec padlo rozhodnutí zůstat na břehu jezera přes noc, ráno moudřejší večera. Během jejich spánku se kolem nich děly neuvěřitelné věci. Z mlhy, která se utvořila nad jezerem, vystoupily čtyři víly.

„Myslíte, že je to ona? Ta, kterou k nám má poslat šedá bába?“ ptá se víla, jejíž šaty jsou barvy vln na hladině.

Nato jí druhá odpoví: „Tak proč by s sebou jinak měla šedého vlka?“.
„Já myslím,“ přidá se k dohadování třetí, oděná do hávu barvy vodních řas, „že je to ona, ale jistě to nevím. Zatímco se dohadují, poslední z nich už má v rukou meč a pokládá ho na zem vedle spící dívky.

S vycházejícím sluncem se budí Hana a s úžasem zírá na meč lesknoucí se v ranním světle. Nevěřícně si ho prohlíží a pozorujíc okolí marně přemýšlí, jak se tam octl, když ještě večer byl na dně jezera.
„Dobré znamení. Myslím, že než se vydáme dál, měla by ses naučit s ním zacházet,“ oznámil jí Šedák. Celou věčnost okolo sebe Hana mávala mečem, nebo si to aspoň myslela, až se z jezera opět vynořila víla, která jí zbraň dala.
„Mečem nevládne síla, ale postřeh, rychlost a chytrost,“ sdělí jí a vytasí vlastní meč. Souboj, který nyní nastal, jako by zaujal celou okolní přírodu, zastavil čas. Únava na nich nebyla znát, meče je nemohly zranit, protože je chránilo dočasné kouzlo jezerní víly.

„Zbytek je už jen na tobě. Zevnějšek netvoří povahu, pod líbivou maskou se může skrývat nejen zlo, lstivost ale i špetka dobra a naopak. A pamatuj, každá překážka se dá zdolat, kletba zrušit a zlo porazit,“ tak zněla rada moudré víly.
Hana se dívala, jak mizí v jezeře a najednou jako by měla pocit, že slyší ještě jednu radu, ať poslouchá své srdce tam, kde rozum nebude stačit.

Nastal čas pokračovat v cestě, Šedák už celý netrpělivý poháněl Hanu vpřed, jako by najednou rychlost byla to nejdůležitější. Jezero jim zůstalo za zády a před nimi se rozkládala nekonečně dlouhá travnatá pláň. Vysoká, sluncem zežloutlá tráva se ohýbala v nárazech prudkého větru, divoká zvířata, která Hana dosud neviděla, se střídavě objevovala a opět mizela na nekonečném obzoru.

Cesta se vlnila krajinou, okolí se neměnilo po několik dní, až jednou při západu slunce se před nimi objevila vesnice. Vlastně jen shluk chatrčí, odolávajících větru spíše jen silou vůle než umem stavitelů. Tento pohled jako by osamělé putující dvojici dodal sil, kterých ubývalo každým dnem.

Ihned poté, co vkročili do vesnice se kolem nich shlukli vesničané.

„Kam vedou vaše kroky?“ ptal se náčelník vesnice, „do naší vesnice už cesta léta nikoho nezavedla, asi proto že leží na konci světa.“

„Buď opatrná, dávej pozor na to co mu řekneš, nějak se mi nezdá.“promlouval Šedák k Haně, tak aby to nikdo jiný neslyšel. Chvíli přemýšlela nad svojí odpovědí, pak odvětila: „Jdeme tam, kde končí svět a začíná nic. Doufáme, že tady blízko naše putování skončí.“
„Tedy dovolte, abych vám mohl nabídnout svůj skromný příbytek k přenocování,“zakončil rozhovor náčelník.

Jeho dům měl do skromnosti daleko, tím Šedákova nedůvěra ještě více vzrostla. Po večeři, která měla blízko k hostině jim vyprávěl, že za vesnicí je jen neschůdný pás hor a za ním obrovské jezero plné slané vody, jehož druhý břeh není vidět. Ráno jim nabídl průvodce jenž je převede přes hory k vodě a pak zpět do vesnice, Hana ho odmítla s tím,že raději cestuje sama, pouze se svým vlkem.

Na konci osady je zastavila stařena v šedém šatě: „ Neotáčejte se, a prchejte odsud. Za jeho sladkými slovy se skrývá jed. Pošle za vámi své muže, aby vám zabránil v cestě k cíli. Na břehu slaného jezera bude člun, který vás zaveze k ostrovu, ale tam už si budete muset poradit sami.“
Jak náhle se objevila, tak také zmizela.

Pochod přes pás hor byl neskutečně náročný, počasí jako by se proti nim spiklo a navíc hrozba mužů za nimi, kteří je pronásledovali. Sněhová bouře, kdy se vločky sypaly všude kolem, zastavily jejich pochod. Hana se najednou ocitla na kraji srázu a nebýt Šedáka byla by se zřítila do hlubin, naštěstí zachytil cíp jejich šatů do zubů a odtáhl ji zpět do bezpečí blízké jeskyně. Oba usnuli vyčerpáním stuleni k sobě, aby se alespoň trochu ochránili před okolní zimou. Ve spánku slyší obrovský lomoz, celá hora se chvěje, když tu náhle lavina zasype vchod.

Bezradně upírají oči na tu obrovskou masu sněhu. Však Šedák se otáčí a běží na druhý konec jeskyně. Haně se míhají hlavou myšlenky, jestli rychle něco nevymyslí, udusí se tu, proto rychle následuje vlka. Kolem ní je naprostá tma, přesto rukama hmatá před sebou a podle sluchu následuje vlka. Má pocit jako by šla celou věčnost, chvílemi neslyší nic než jen tlukot svého vyplašeného srdce.

Náhle se ozve Šedákovo varovné zaštěkání, ale pozdě. Hana se zřítí do propasti, spíš než pádu se to podobá jízdě na obrovské skluzavce, raději zavírá oči. Jenže když je otevře není už kolem ní temnota, ale přívětivý svit slunce. Z otvoru ze skály se po chvíli vykutálí i Šedák, kterému nezbylo nic jiného než skočit do propasti za ní. Nejdříve oba nechápavě mžourají kolem sebe, až pochopí že se dostali tam, kam potřebují, na břeh slaného jezera.

Nedaleko nich leží malá rybářská bárka, přestože na první pohled vypadá jako by jí nikdo nepoužíval, nastoupí do ní, protože jinou možnost nevidí. Loďka jako by sama věděla kam má jet, ale oba jsou tak unavení, že tomu vůbec nevěnují pozornost a usnou ukolébáni na vlnách.

Haně chvíli trvá než si uvědomí, kde je a co ji probudilo. Člun se už nehýbal. Budí vlka a opatrně ho následuje na kamenitý ostrov. Je to pouze malý kousek země, spíš jen skalisko trčící z vody, ale uprostřed se majestátně tyčí svatyně z bílého kamene. Před jejím prahem se však Šedák zastaví a praví: „ Dál už musíš sama, nezapomeň na všechny rady, kterých se ti kdy dostalo.“

Dřív než stačila cokoli říct, byl pryč. Velké přemáhání ji stál krok přes práh svatyně, jakmile tam vkročila, zapomněla na svůj úkol. Nádherné koberce, zlaté nádoby, hromady cizokrajného ovoce, tichá hudba a na trůnu krásná, ve zdobný šat oblečená, mocná čarodějnice. Ta která seslala onu temnou kletbu na celou zemi.

„Věděla jsem, že přijdeš a odevzdáš mi meč vlády, pro nějž jsem tě poslala,“ promlouvala k Haně a očima ji nabádala, ať jde k ní. Skoro aniž si to Hana uvědomovala kráčela směrem k ní s mečem v napřažené ruce.

„Vzpomeň si,“ jako by šeptal nějaký hlas v Hanině hlavě. Těsně předtím než předala meč čarodějnici, zakopla a místo jejích očí uviděla ostří meče, v němž se objevil obraz víly, Šedáka a šedé báby. Tři postavy se slily v jednu a společně ji dodávaly odvahu a sílu. Jakmile se Hana znovu postavila, třímala již zbraň pevně v rukách a bez váhání se vrhla po čarodějnici. Ta útok nečekala a poslední své kouzlo vyslala směrem ke stropu. Ve chvíli kdy ji Hana probodla se svatyně zhroutila. Naštěstí už byla kletba zrušena a šedá bába se opět proměnila v královnu všech lesů, země a vod, kterou byla předtím, než ji zlovolná čarodějnice zaklela. Svojí znovu nabytou mocí vyprostila Hanu z trosek a přenesla ji na lesní mýtinu před chalupu jejích rodičů…