Poslední

Poslední žijící jednorožci jsou vyrušeni ze svého poklidného života. Zlo, které se rozhodlo je zprovodit ze světa jednou provždy, se v podobě démonického jednorožce znenadání objeví v lese. A není samo, zčistajasna se zde ukáže i jiný nečekaný návštěvník.

Ztemnělý les dával všem znát, že dnes zde není bezpečno. Věděli to jeho obyvatelé i jeho občasní nezvaní návštěvníci. Zvěsti o tom přízraku, co se toulá nocí, znali široko daleko. Té prazvláštní bytosti, která se zjevovala zbloudilým poutníkům, kteří ze strachu brali nohy na ramena v domnění, že vidí svou zkázu. Černý jednorožec tu noc opět obcházel po lese.

V nejhlubších místech tohoto lesa, která zahlédlo jen velmi málo obyčejných smrtelníků, kde život plynul nezávisle na okolním světě, trhali poslední trsy trávy jednorožci, jejichž stříbrné žíně házely odlesky do všech světových stran. Poslední stádo na celém světě poklidně spásalo okolní trávu, aniž by tušilo, že se blíží smrtelné nebezpečí. Do té chvíle se v jejich očích nezračilo nic jiného, než jejich nevinnost, ale také bolest ze samoty. Z toho, že oni jsou ti poslední svého druhu. A pak, když už vůdce stáda, přenádherný hřebec se zlatými kopyty, chtěl zařehtat k odchodu, se mu mihl v očích stín.

Zavětřil. Nebezpečí bylo zjevné, i když nedovedl určit, odkud pochází a co to doopravdy je. Cítil jen nepokojný vítr, který se proháněl mezi stromy a nikdo ho nemohl zahlédnout. Je to snad člověk? Či jiné zvíře? Vůdce jednorožců poprvé v životě pocítil strach. Byl si vědom zodpovědnosti za svůj rod, své stádo. Musí ho ochránit.

Pomalu utichajícím lesem se ozývalo tiché posmrkování a tiché praskání malých větviček. Někdo se jemně prodíral hlubokým lesem. Ale žádné zvíře ze zdejší fauny nemá takovou chůzi. Sova mžourající do tmy otočila svoji hlavu za podivnými zvuky. Spatřila malou blonďatou hlavičku ozdobenou dvěma červenými mašličkami. Děvčátko si pěstičkou mnulo obě dvě očička a dlouze popotahovalo.

„Mami!“ zakňouralo najednou slaboučkým hláskem plným strachu. Vydalo se do lesa s tím, že najde nějakou vílu, nějakou takovou, která nosí čokoládky za vypadlé zuby, ale shledávala se pouze s černočernou tmou a okolím, které ji nelidsky děsilo.

„Mamí!“ křikla dívenka o něco pronikavěji. Nevěděla už, kterou cestou se má vrátit zpátky. Byla příliš malá na to, aby chápala, kam ji její nesmyslné počínání zavedlo. Les zůstával temný a těch zvláštních zvuků přibývalo. Tady určitě víly nežijí. Kráčela dál a trochu se třásla. Tu a tam se zaposlouchala, jestli neuslyší známý hlas. Ale její tiché dětské prosby nebyly vyslyšeny. Nad děvčátkem prolétla houkající sova. Lekla se a schovala se za kmen nejbližšího stromu.

Jednorožci začali panikařit. Zvuky, které slyšeli, se jim ani trochu nelíbily. Vůdce se rozhodl přesunout své stádo jinam. Mohutný hřebec zafrkal a po hlubokém nádechu nebezpečně zařehtal, až se i okolní krajina lekla, odkud se z takového nevinného tvora berou takové nebezpečné tóny.

Ostatní jednorožci s trhnutím zvedli hlavu a nervózně přešlapovali na místě, až se celý les začal třpytit odleskem jejich stříbrných žíní. Malý jednorožec, ještě porostlý zlatou srstí, tlumeně zařehtal a schoval se za svou matku, která ostražitě sledovala okolí a zároveň čekala na povel jejich vůdce. Nečekala dlouho. Hřebec se vzepjal na zadních a znovu divoce zařehtal, než zmizel v houštinách a temnotě spícího lesa. Stádo se bleskurychle vydalo za ním. Netušilo, kam jde a snad ani proč, protože tohle byl poslední kus světa, kde mohli nerušeně a bez nebezpečí žít, jakožto poslední zástupci tohoto druhu.

Země se otřásala pod jejich kopyty. Snad ještě nikdy nezažil ten starodávný les takový poprask. Bylo to děsivé a nebezpečné pro každého, kdo by se připletl stádu do cesty.

Malé děvčátko nevědělo, co se děje v jejím okolí. Dívenka zůstala sedět na zemi a brzy znavena předešlým putováním usnula. Probudilo ji zafrkání zvířete. Nad ní se skláněl prapodivný kůň s dlouhým rohem na hlavě. Jednorožec z pohádek, avšak černý jako sama noc. Jen světlušky letící kolem mohly ozářit jeho mohutné tělo a jemnou hřívu. Děvčátko se na tvora podívalo a zůstalo nehnutě sedět.

Jednorožec si ji chvíli měřil svýma démonickýma očima a holčička dostala strach. Nevěděla, co má dělat a tak začala nesmyslně žvatlat.

„Ahoj, ty jsi hezký koníček. Neřekneš mi, kudy domů? Já jsem se ztratila, víš?“ Jednorožec si odfrkl. Ucítil z ní její nevinnost a naivitu jejího dětství. Na okamžik mu zaplály oči a začal se k holčičce sklánět, až jí téměř skryl její výhled na okolní svět.

Děvče začalo plakat a prosit: „Mami, pomoc! Maminko, kde jsi?“

A pak se to stalo. Zprvu si neuvědomila, že se netřese jenom ona, ale i zem kolem ní. Démonický jednorožec sebou cukl a rychle zvedl hlavu. Jeho plamenné oči zíraly někam do tmy, kde tušil svoji kořist.

Vůdce jednorožců si směle brázdil cestu mezi stromy, když v tom opět znejistil. Zase ten pocit temnoty, která obklopila jeho nevinné srdce. Proč? Co po nich jde? Odpojil se od svého stáda, které hlídal jako svůj zlatý roh snad půlku svého života. Měl na paměti, že oni nesmí zemřít, to by znamenalo konec všech jednorožců a to on dopustit nemohl. Proto zůstal stát mezi stromy a čekal na vyzyvatele, který se tak znenadání objevil v jejich lese s nejhoršími úmysly.

Postavil se mu hrdě čelem. Už znal svého protivníka. Černý jednorožec, zplozenec z hlubin pekel. Jeho sok si pohrdlivě odfrkl. Přišel sem, protože chtěl zabíjet, jen tak, z rozmaru. A nebo v tom byl úmysl? Hodlal snad to nevinné stádo uvrhnout do věčného zatracení? Vůdce stáda se stříbřitou srstí věděl, že mu to nedovolí.

Začali oba zlostně ržát. Stáli proti sobě a čekali, který z nich zaútočí první. A pak to přišlo. Vzduchem se neslo zuřivé ržání dvou nesmiřitelných kopytníků, kteří spolu sváděli nemilosrdný souboj. Kopyty byli o zem, snažili se jeden druhé pokousat a těžce poranit. Vráželi do sebe mohutnými těly a boj se stupňoval. Oba už dosti krváceli, ale ani jeden se nechtěl vzdát. Kopyta narazila o sebe a dvě magické bytosti do sebe vrazili hlavami.

Stříbrný jednorožec začal slábnout. Cítil, že i jeho dobro a mír v duši jsou proti silám pekla slabé. Ale snažil se ze všech svých posledních sil. Otočil se a prudce kopl zadníma nohama svého černého soka. Ten bolestně zaržál a maličko se zapotácel. Pak se však postavil na zadní a předníma nohama útočil na svého nepřítele.

Malá holčička si oddechla, když ji přestal ohrožovat ten černý jednorožec. Z ničeho nic odcválal vstříc temnotě a ji tam nechal. Třásla se ještě dlouho po tom a chvíli trvalo, než se zvedla na nohy a pokoušela se znovu najít cestu domů. A pak uslyšela zvuky. Bolestné steny dvou zvířat a duté rány, které se ozývaly celým lesem a budily ho. Tyto zvuky ji lákaly, a proto i přes svůj strach se rozhodla vyhledat jejich epicentrum.

Zbývaly jí poslední houštiny, aby viděla místo zápasu na život a na smrt dvou nádherných zvířat. Odhrnula poslední větévku a vyděšeně zůstala zírat na surový boj o přežití před sebou. Zatajil se jí dech a oči znovu naplnily slzami, když viděla nádherné stříbrné zvíře krvácet a už se jen bezmocně bránit.

Holčička se rozeštkala naplno, ale najednou zjistila, že už nestojí v tajuplném lese a před jejíma očima nevrcholí zápas o přežití druhů, nýbrž že sedí na své postýlce a před sebou má dvě své oblíbené panenky, které se drží za ruce.

Zmateně se rozhlédla po pokoji a pak z něj rychle vyběhla.

„Mami, mami!“ křičela po celém domě. Tentokrát její volání byla vyslyšena.

„Co potřebuješ zlatíčko? Proč nespíš?“ ozval se něžný a konejšivý hlas matky, která ji chytla do náruče a zvědavě si prohlížela její ubrečený obličej. „Co se stalo?“ zeptala se, když ji nesla zpátky do postýlky. Holčička jí vše povyprávěla, vše, co se jí ve snu zdálo a znovu se začala třást.

Její matka ji položila do postýlky a jemně pohladila po vlasech. „Neboj se holčičko, byl to jenom sen. Ten stříbrný jednorožec určitě přežije, vždyť dobro vždycky zvítězí nad zlem, to si zapamatuj, ano?“

„Určitě přežije maminko? Byl tak krásný a nevinný!“ vyhrklo dítě s nadějí v hlase.

„Samozřejmě! Pamatuj si to, Karolíno, měj to pořád na paměti. Zlo vždycky bude poraženo dobrem!“ potvrdila jí matka to, co chtěla holčička slyšet

„Budeš už spát?“ zeptala se, nepřestávajíc hladit svoji dcerku po vlasech. Na dívenčino přikývnutí ji chytla za malou dlaň a čekala, dokud neusnula a na tváři se jí nerozlil blažený úsměv klidného spánku.

---

Redakční úpravy – redakce Sub Salix.