Malířka a básník

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi žili dva lidé – muž a žena. Ona byla mladá nadějná
malířka a on mladý zneuznaný básník. Potkali se před pár měsíci
úplnou náhodou.

Ona seděla s kamarády v hospodě a popíjela pivo. Přitom jim vykládala
o tom, jak je strašně ráda, že je svobodná a že ke svému životu
potřebuje volnost. Plácala o tom, že by se nechtěla vázat, že jí
to takhle naprosto vyhovuje. Přitom sama věděla moc dobře, že to
není pravda. Ale bylo pro ni jednodušší si lhát, než si připustit,
že s ní nikdo nikdy nevydržel déle než měsíc. Pak začala vykládat
o tom, že nechápe, jak někdo může mít děti, zvlášť v dnešní
době. Tvrdila, že ji by to omezovalo v tvůrčím rozletu. Pivo jí
stoupalo do hlavy, a tak mlela čím dál tím hlasitě čím dál tím
víc provokativní řeči. Pak se všichni kolem ní začali pomalu
zvedat a platili. Ona si toho ani nevšimla, stále dokola mlela tytéž
věci. Za chvíli u stolu zůstala už jen ona a polopoškrtaný lístek.
Za nějaký čas zaregistrovala, že všichni odešli, tak se velmi
pomalu oblékla, zaplatila svoji útratu a vypotácela se ven. Chtělo
se jí brečet. Bylo jí smutno. Připadala si opuštěná, nepochopená
a byla jí zima. Rozpršelo se. Těžké kapky vody dopadaly na chodník.
Bylo jí to jedno. Dívala se na padající kapky a věděla, že tohle
bude zítra malovat. Náhle jí všechno přišlo úžasné. Připadala
si jako pohádková víla a pobíhala deštěm po náměstí. Bylo jí
jedno, že je celá mokrá. Věděla, že tohle ještě nikdo nikdy
nemaloval – kapky tříštící se o chodník. V hlavě už měla jasnou
představu svého budoucího obrazu. Věděla, že to bude její nejexpresivnější
dílo v její dosavadní tvorbě. Ve svých představách si míchala
jednotlivé odstíny barev. Pak si ho všimla. Stál opřen o lampu a zvracel.
Přišlo jí to zábavné. Přemýšlela, jestli ho také namaluje na
svůj obraz. Pak si všiml i on jí. I přesto, že byl opilý, mu bylo
značně nepříjemné, že na něj tak civí a směje se. Snažil se
něco zakřičet směrem k ní. To ji pobavilo ještě víc. Její smích
přešel v chechot. Díval se na ni jako na zjevení a usmíval se také.
Jednak se mu udělalo trochu líp, jednak mu přišla docela hezká.
Překvapovalo ho, že jí nevadí, že na ni prší. Moc takových ženských
neznal. Ona konečně zjistila, že na ni kouká. A tak se dívala na
něj. Nic neříkala ani se už nesmála, jen se něho koukala. Pršelo.

Ráno se vedle sebe probudili, aniž by si něco pamatovali. Ona jen
věděla, že přemýšlela nad nějakým obrazem. Věděla, že chtěla
malovat. Ale co, proboha, co jen to chtěla dělat?

Pak se spolu občas scházeli. Chodili spolu na pivo. On jí četl své
básně, ona mu vyprávěla o umění.

Najednou spolu seděli u starého dřevěného stolu a pili čaj ze starých
otlučených hrnků. Právě vymalovali. Na stěnách zasychala vrstvička
čerstvého vápna, ale jinak to tu stále ještě krásně vonělo
tím starobylým odérem. Nikdy ji nenapadlo, že tady bude bydlet.
V dětství to tu neměla moc ráda. Jezdívala sem vždycky jen s tetou
a ukrutně se tu s ní nudila. Teď jí to tady všechno připadalo úplně
úžasné. Už si představovala, jak si zařídí vedlejší pokoj
jako ateliér. Místa tu bylo ostatně víc než dost. Jak jen mohla
na tenhle dům svého dětství zapomenout? Vždyť tady každoročně
strávila tolik dní o letních prázdninách! Pak ji najednou namysli
vytanula ta hádka tety a otce. Proč jen ji musela slyšet? Tenkrát
si připadala velice důležitá, když se v pyžamu pomalu plížila
za dveře obývacího pokoje a tiše za nimi stála. Dnes litovala, že
to všechno slyšela. V ten okamžik přišla o všechny ideály o otci
i o tetě. Najednou se ze vteřiny na vteřinu stala dospělou. Sice
tomu příliš nerozuměla, ale tak nějak instinktivně vycítila vážnost
situace. Teď, když si na to znovu vzpomněla, jí bylo všechno strašně
moc líto. Nejvíc to, že teta pak už s otcem nikdy nepromluvila. Usrkla
trochu čaje a podívala se kolem sebe. Byla pyšná na to, že tu po
těch letech konečně někdo vymaloval a taky byla přese všechno melancholické
vzpomínání šťastná.

On seděl naproti ní a srkal svůj čaj. Už od dětství měl rád
sladký čaj. Byl schopen do hrníčku naházet pět kostek cukru. Ona
to sledovala s maximálním odporem, ale nijak to nekomentovala. Prohlížel
si čerstvě vymalované stěny a hledal na nich potencionální šmouhy.
Našel jen jednu, ale byla mu tak nějak jedno. Lžička zvonivě narážela
na stěnu hrníčku. Za to, že tu dnes sedí, vděčí jedinému okamžiku
– okamžiku, kdy strašně opilý zvrací v dešti na chodník. Přišlo
mu to odporné, ale v duchu se tomu musel smát. Kdyby tenkrát nezvracel,
nikdy by tu neseděl. Nebo ano? Jsou si lidé předem souzeni? Nebo
o jejich budoucnosti rozhodují náhodné okamžiky? Tuhle otázku si
kladl už strašně dlouho, ale odpověď na ni stále neznal. Předpokládal,
že se ji ani nikdy nedozví, ale bavilo ho nad ní přemýšlet. Jednou
o ní napsal báseň. Věděl, že nebyla dobrá, ale měl ji rád. Stejně
jako měl rád filozofické otázky, na něž nikdy nikdo nedokázal
uspokojivě odpovědět. Hodiny. Musí si sem koupit hodiny. Ty neúprosné
měřiče času. Byl zvyklý se na ně dívat několikrát během pár
chvilek. Možná by se tomu dalo říkat zlozvyk, ale on to tak nevnímal.
Chtěl mít vždycky jen dokonalý přehled o čase. Rovněž měl spočítáno,
že je na světě 335 měsíců. Dokonce tento údaj uměl zpaměti
převést i na hodiny.

Usmála se na něj. Všiml si toho. Jen nevěděl, jestli je to úsměv
významný, či bezvýznamný. Pro jistotu se na ni usmál taky. V místnosti
vonělo vápno. Chyběl už jen tikot hodin. Zachytila jeho zmatený
úsměv. Na rozdíl od něho uměla číst v lidských gestech a většinou
si je uměla i správně vyložit. Přemýšlela nad tím, co k sobě
lidi táhne. Nikdy nevěděla, jak si to vysvětlit. Většinou používala
jako odpověď slovo chemie. Ale ne proto, že by tomu věřila, ale
proto, že chemii vůbec nerozuměla. Uvědomila si, že by muselo být
zábavné, kdyby je někdo sledoval. Dva mladí lidé sedí naproti
sobě, pijí čaj a mlčí. Kolem jsou poházené novinové papíry plné
bílých cákanců a oni tu uprostřed toho nepořádku mlčky sedí.
Nic nedělají, nemluví, jen mlčky sedí. Přemýšlela, jestli by
takový pozorovatel poznal, co se jim honí hlavou. Asi těžko. Kdo
by tohle pochopil? Přemýšlela, jestli by se tahle chvíle, tahle
atmosféra dala zachytit malbou. Určitě dala, ale nenapadalo ji jak.
Jaké barevné tóny by použila? Pastelové? Ne, to by bylo příliš
utahané a nudné. Vybavovala si všechny možné odstíny barev, ale
žádný nebyl podle ní schopen vyjádřit tenhle okamžik a tuhle náladu.
Pak si vzpomněla na modrou čepici, kterou kdysi dostala k pátým narozeninám.
Ta měla tu správnou barvu – ne příliš světlou ani příliš tmavou,
ne studenou ani teplou. Proč se jí vybavila právě ta strašná čepice
s obrovskou bambulí, která ji nesnesitelně škrábala a kousala pokaždé,
když si ji nasadila na hlavu? Začala se smát.

Pobaveně se na ni podíval, ale na nic se nezeptal. Věděl, že by
mu stejně neodpověděla. Neměl jí to za zlé. V tomto směru si
dokonale rozuměli. Napadlo ho, že jsou možná verbální minimalisté.
Tohle označení se mu líbilo. Přemýšlel, že by si mohli založit
jakousi sektu verbálních minimalistů. Jejich životním posláním
by bylo mlčení. Mluvili by jen v případě nouze.

Najednou si vzpomněla, že měla nedávno nějaký nápad, co by měla
namalovat. Usilovně pátrala v paměti, ale nemohla se přesně upamatovat.
Věděla, že jí to přišlo velmi nosné a svým způsobem i originální.
Kdy ji to proboha napadlo? Proč si to nezapsala? Vždyť to tak obvykle
dělává. Proto si přeci vyráběla ten malý notýsek. Zatvářila
se zoufale. Najednou si vybavila tu situaci. Chtěla malovat déšť!
Před očima se jí najednou vybavila celá zamýšlená kompozice i barvy.
Věděla, že to celé chtěla ladit do kanárkově zelené. Už teď
věděla, že to bude její nejlepší obraz. Vždycky měla sklon se
spíš podceňoval a být skromná, ale teď si byla naprosto jistá,
že to bude bomba. A už teď věděla, že ten obraz nikdy neprodá.
Už v tomto okamžiku ho viděla pověšený na stěně tohoto pokoje.
Představovala si, jak se na něj bude každý den dívat. Těšila
se na ta rána, až vstane a uvidí ten křiklavě zelený obraz zalitý
zlatavými slunečními paprsky. A jak bude vypadat za šera? Zešedne
také, nebo bude naopak svítit do tmy? To nevěděla, ale byla si jistá,
že bude nádherný. Nedovedla si ho představit nikde jinde než tady.
Proč, to nedokázala vysvětlit. Patřil prostě sem. Ne odjakživa,
ale od této chvíle.