Jak to?

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi …

"Počkat, počkat…" zaprotestoval asi osmiletý chlapec.
Dívka v kruhu dětí si povzdechla a zvedla oči od knihy.

"Ano, Jeremy?" zeptala odevzdaně a čekala, co že to Jeremy
stihl v těch prvních třech větách najít za nesouvislost.
"No…" odkašlal si chlapec, "už se na to chci zeptat
delší dobu… nějak mi to nedává smysl. Jak to, že všechny ty
příběhy začínají: Byl jednou jeden… A vůbec… ve většině
případů se ty věci, co "byly jednou jedny", stejně opakují,
tak jak mohou "být jednou jedny", když už vlastně "jednou
jedny byly"? Nemá to logiku…"

Ostatní děti začaly přikyvovat a během pár vteřin se z ukázkových
posluchačů prahnoucích po pohádce – či snad po "příběhu",
jak to Jeremy začal nazývat, odmítajíce přiznat, že se jedná
o smyšlené pohádky – stala horda neutišitelných rarachů. Dívka
si s tím však nelámala hlavu.
Probíhalo to vždy stejně… Jeremy se na něco zeptal, ostatní děti
se začaly překřikovat, jak je možné, že je to nenapadlo a po pár
minutách se opět všichni s otázkou v očích zadívají na ni, aby
jim Jeremyovy, čím dál zákeřnější, otázky zodpověděla.
A bylo tomu tak i dnes. Asi po dvou minutách se veškerá pozornost
opět upřela na dívku. A nebyly to pouze oči dětí, které na ni
hleděly s očekáváním… k těm všem pohledům se přidal ještě
jeden… avšak o nic méně zvědavý jak dívka odpoví.
Do napjatého ticha se konečně prodrala odpověď: "Záleží,
jak to vezmeš… Můžeš to brát tak, jak jsi právě všem řekl…
že je to jen nelogický nesmysl a všechny příběhy, pohádky a další
literární díla, která tak začínají jsou jen nesmyslné výplody
duševně chorých autorů… A nebo… Se na to můžeš podívat jinak…
Ani jeden dům, rostlina, člověk ba ani jiná věc nejsou úplně
stejné… a proto když "byly jednou jedny"… už znovu nikdy
nebudou…" schválně zvolila stejnou úroveň řeči, jakou používal
i její malý trapič.
Z výrazu ostatních dětí sice pochopila, že ony ji nepochopily ani
zdaleka, ale když se podívala na Jeremyho, pocítila hřejivý pocit
uspokojení… Zas pro jednou dokázala na jeho všetečné otázky
najít odpověď… ale kolikrát to ještě dovede? Opravdu, čím
dál častěji jí přicházelo na mysl, že to Jeremy dělá schválně,
aby ji zkoušel. Za tu dobu, co toho kluka zná… ještě nikdy se
jí nestalo, že by se na něco nezeptal. Měla však neblahé tušení…
že až jednou nedokáže odpovědět… Přestane si jí vážit a už
nebudou žádné otázky, na jež by se mohla snažit odpovědět. A
to – připustila si neochotně – by ji vážně mrzelo.

Jeden pár očí si jí dál zkoumavě prohlížel, ale ona si ho nevšimla.
Začala znovu předčítat celou nedokončenou větu, jako by se nic
nestalo:

Ten dům měl dveře, a za nimi …

"Ehm… Katie?" přerušil ji znovu Jeremy.
"Copak?" zeptala se znovu s klidem.

"Jenom mě napadlo, proč tam zmiňují, že ten dům měl dveře?
Zdá se mi to jako nepodstatná informace…"
Kate měla po většinu času pocit, že Jeremymu není osm, ale je
to nějaký starší člověk bez špetky pochopení pro něco, co postrádá
jasný logický význam. Jako by to ani už nebylo dítě… a ani už
si nepamatoval, jaké to je, dítětem být. To samozřejmě hned zavrhla
při pohledu na něj, jak si hraje a tento svůj pocit vždy vyměnila
za přesvědčení, že Jeremy je zkrátka velice zvláštní.
"Jeremy, možná že kdyby jsi mě nechal tu větu dočíst…
dověděli bychom se, že spisovatel měl patrně dobrý důvod, poukázat
na fakt, že tam ty dveře jsou… Věta pokračuje "a za nimi
…" z čehož by se dalo usuzovat, že za nimi se skrývá
něco zajímavého, tajemného či snad pro příběh velice zásadního."
Zahleděla se mu zpříma do očí a Jeremy pomalu přikývl. Poté se
zadívala na hodiny na stěně. Byly dvě po poledni.
"Tak… dneska už se toho asi moc nedozvíme. Pro dnešek konec.
Rodiče už na vás určitě čekají."

Mezi dětmi se ozvalo zklamané mumlání a pomalu se šouraly ke svým
rodičům na druhém konci místnosti, kteří povětšinou dopíjeli
své kávy a nyní jim nezbývalo nic jiného než se rozloučit s klidnou
chvilkou.
Na tento nápad přišla vlastně Kate. Krátce před tím než vyšla
Bradavice zemřela jí matka a otec zůstal na celou restauraci sám.
V tu dobu to vypadalo, že už se dlouho neudrží a zkrachují. Proto
když Kate dodělala školu, rozhodla se otci pomoci. Zůstala s ním
a snažila se podniknout něco, co by jejich restauraci U Sudiček, udělalo
výjimečnou. A proto každý den, od jedné do dvou, četla pohádky
všem dětem, které si rodiče sebou přivedli a jejím poručníkům,
tak poskytla příležitost, aby si v klidu vypili kávu či prostě
jenom poseděli a těšili se z umožněného odpočinku.
S úderem druhé hodiny se z ní ovšem znovu stala číšnice. Už si
brala velkou peněženku a zápisník na objednávky, když tu za sebou
uslyšela známý hlas: "Kate?"
Udiveně se otočila.
"Jen jsem se chtěl zeptat… Co je vlastně za těmi dveřmi?"
Byla to jedna z těch vzácných chvílí, které se stávají jen zřídka.
Ale Jeremy King se skutečně zeptal na něco, co ho opravdu zajímalo
a vůbec to nebyla zákeřná otázka.
"Co myslíš, že by tam mělo být?"

"Já nevím… možností je spousta. Proto se tě ptám."
"A myslíš si, že ti odpovím?" nadzvedla Kate obočí.
Jeremy zakroutil hlavou: " Asi ne…"
"Potom asi budeš muset počkat do zítra…" usoudila dívka.
"Ale já nevím, jestli tu zítra budeme," namítl chlapec.

"Pak rozvij svou fantazii," doporučila mu a chlapec se zklamaně
odšoural k rodičům, kteří na něj už čekali u krbu.
Kate se usmála a všimla si páru očí, které ji stále pozorovaly.
Patřily nějakému muži. Kate si zpozorovala, že svůj jídelní
lístek už odložil. Přistoupila k němu.
"Máte vybráno?" zeptala se s přívětivým úsměvem.
"Co to je ta Merlinova mísa?"
"Kousky masa z …" nedopověděla.

"Děláte to často?" skočil jí s úsměvem do řeči.
"Co dělám často?" nechápala jeho myšlenkové pochody.
"Čtete dětem pohádky?"
"Ano," přikývla.
"Dám si tu mísu," obrátil zase. Kate něco načmárala
do notýsku.

"Tatarku, kečup?" dotázala se.
"Co je vůbec za těmi dveřmi?" zeptal se znovu zvědavě.
"Kdybych věděla, že máte zájem o pohádky, přitáhla bych
vám židli k nám," odvětila.
"Kdyby ten kluk řekl, že si myslí, že mu to řeknete… řekla
byste mu to?" zkoumavě se jí podíval do očí.
"Možná…" opětovala mu pohled.

Byl to on, kdo po chvíli sklopil zrak: "Dám si obojí."
Kate udělala v notýsku dvě čárky.
"Něco k pití?" zeptala se už zase jako číšnice
"Neřekla jste mi, co je za těmi dveřmi," připomněl jí.
"Já vím." Zaskočilo ji to… myslela že jejich rozhovor
na toto téma už skočil.

"Aaa?"
"Zítra v něm budeme pokračovat," pokrčila rameny a mírně
se usmála.
"Máslový ležák," řekl zase jakoby nic.
"Bude to tu hned."

***

Pokračování příběhu se už žádný z Kateiných malých posluchačů
nedočkal. Toho dne v noci restauraci U Sudiček přepadli Smrtijedi.
Nikdo z obyvatel domu nepřežil, z domu samotného zbyli jen rozbořené
stěny… A kniha z níž pohádka pocházela… byla navždy zničena.

***

Se soumrakem se na jedné prašné cestě u lesa ozvalo pronikavé
prásk. Muž se zadíval na štít rozpadlého domu. U Sudiček.

Poté jeho pohled sklouzl na pootevřené dveře.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě
jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi …

"Za nimi už nezbylo nic…" zašeptal, "jen popel a trosky.
Kate měla pravdu, věci… co jednou jedny byly… už nikdy znovu
nebudou…"