Strašidelný dům

Na kraji lesa stál rozlehlý dům, který měl velmi špatnou pověst. V nočním tichu tam bylo slyšet řinčení železa a při pozornějším poslechu chřestění okovů, nejprve z dálky, pak docela blízko. Potom se objevila postava, vyhublý a špinavý stařec s dlouhým vousem a rozcuchanými vlasy. Na nohou měl okovy a na rukou pouta, jimiž řinčel.

Obyvatelé blízkého městečka probděli celé noci v hrůze a děsu. Ze stálého
bdění onemocněli, a protože jejich zděšení rostlo, umírali, neboť i ve dne, ačkoli strašidlo zmizelo, měli je v duchu před očima. Ten dům byl pak opuštěn, osaměl a zůstal ponechán jen tomu strašidlu. Přesto byl úředně dán do prodeje, kdyby jej někdo z neznalosti, jaké hrůzy se tam dějí, chtěl koupit nebo najmout.

Tehdy přišel do města neznámý muž. Vysoký, štíhlý cizinec s ebenovými vlasy a pronikavým pohledem šedých očí upoutal pozornost obyvatel města ihned po svém příjezdu, kdy zavítal do místního hostince. Způsob jeho odění – špičaté kožené boty s kovovou sponou a jakýsi černý plášť s vysokým límcem, jehož záhyby splývaly až na zaprášenou podlahu – a zvláštní přízvuk jeho chraplavého hlasu dávaly znát, že pochází zdaleka. I hladce oholená tvář vypadala vedle zarostlých místních mužských velmi nezvykle.

Nepůsobil dojmem, že by vyhledával společnost; i kdyby však ano, pravděpodobně by ji nacházel dost obtížně, neboť jakmile se obyvatelé dozvěděli, že se jedná o nového majitele domu, ze kterého se ozývá každonoční chřestění, dívali se na něj skrz prsty a vyhýbali se mu velkým
obloukem.

Nějakou dobu se nedělo nic zvláštního. Noční řinčení neustávalo a mrtvolný stařec se objevoval s železnou pravidelností. Bývával však nespatřen, alespoň lidmi z města, neboť málokdo se odvážil ke strašidelnému domu ve dne, natož v noci!

Po několika týdnech ale po blátivé cestě vedoucí k onomu domu přijel kočár, tažený párem tmavých koní, ze kterého vystoupila mladá dáma, vlastně ještě dívka. Přestože byl velmi teplý letní večer, měla přes lehké vzdušné šaty přehozený těžký vlněný pléd a zimomřivě se choulila. Majitel domu ji přišel uvítat; nepatrně se usmál, když ji spatřil, poodhrnul černý krajkový závoj a políbil její bledé rty. Vedle něj vypadala dívka ještě křehčeji, hlavou sotva dosahovala jeho ramen.

„Má drahá, jsem rád, že jste konečně tu. Váš pokoj je již nachystán,“ řekl potichu, potom ji vzal kolem útlých ramen a odváděl do domu.

Od onoho dne se k řinčení okovů přidal nářek, nejprve tichý, téměř neslyšitelný, postupem času však přibýval na síle a než spadl ze stromu poslední list, změnil se v hlasitý pláč plný zoufalství a bolesti, který chřestění zcela přehlušil. Každý spojoval tyto nové zvuky s příjezdem dívky, nikdo si však netroufal přesvědčit se o tom. Křik se však stále stupňoval, zanedlouho byl slyšet až na vzdálenějším konci města, zatímco řinkot nadobro utichl.

Když už to lidé nemohli déle snést, vyslali nejodvážnější muže z města, aby sjednali pořádek. A ti teď stáli před branou domu, čekajíce, až někdo zareaguje na jejich bušení. Po několika minutách se dveře konečně otevřely. Stála v nich rozcuchaná dívka s tmavými kruhy pod očima a v krátkých roztrhaných zkrvavených šatech.

„Máte nějaké přání?“ chraptivě zašeptala.

„Mohli bychom mluvit s majitelem domu, slečno?“ zeptal se jeden muž rozpačitě a snažil se nedívat na dívku, na její smutný obličej, dlouhé bosé nohy plné šrámů a malá ňadra rýsující se pod tenkou látkou.

„Obávám se… Myslím, že to nepůjde. Radši už byste měli jít,“ řekla dívka opět potichu, kousek poodstoupila a začala zavírat dveře.

„Počkej!“ zvolal náhle nejmladší muž skupiny, zahradník bohatého obchodníka s látkami.
Dívka ustala v pohybu. Zahradník ji pevně chytl za zápěstí a táhl
ven z domu. „Ty půjdeš s námi,“ řekl jen.

Dívka se vůbec nevzpírala. Poslušně jako ovečka následovala mladíka, oči upřené do země. Nezvedla je, ani když jí zahradník omýval rány a převlékal do čisté lněné košile. A ani jednou nehlesla.

Když ji ale ukládal do postele, jeho pohled se konečně střetl s jejím. Zděsil se. Její oči byly jako bez života. Tak prázdné. A studené. Jako její ruce. Náhle se mu vrhla kolem krku. Plakala. Nemohl ji od sebe odtrhnout, tak křečovitě ho držela. Když se mu to konečně podařilo a dívka ležela pod teplou duchnou, ještě pořád mu pevně svírala ruku. Když sfoukl svíčku, políbila ho do dlaně.

Strašidelný dům přes noc shořel. Po dívce nebyla ráno ani památky. Jen pod polštářem našli jeden článek železného řetězu.