Nevětsa

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byla docela obyčejná místnost. Možná až na to,
že byla neobyčejně zařízena. Neobyčejně chudě. Uprostřed stůl
s vyspravovanýma nohama, kolem tři židle s odřeným světle zeleným
lakem, v koutě kamna a nad nimi police s pár otlučenými hrnci. A přesně
tady, lépe řečeno mezi policí a kamny právě spala mladá dívka.

"Nevětso?" Otevřenými dveřmi do místnosti proudil studený
ranní vzduch. "Pojďte dál, pane. Určitě se tu najde kousek
chleba a možná i sýr. Doufám, že vám nevadí plíseň," usmálo
se drobné zrzavé děvče v chlapeckém oblečení na potulného filozofa.
Pak se s krajně nepříčetným výrazem otočila ke kamnům. "Nevětso
vstávej, nebo po tobě hodím tohle sukovaté poleno!" "Promiňte,
ale neměla byste nechat sestru spát? Víte, nechci obtěžovat,"
ozval se nesměle filozof. Zrzavé děvče se na něj podívalo s okouzlujícím
úsměvem. "Nedělejte si starosti, vona už nespí." "To
máš pravdu, ty veverko jedna," ozvalo se chraptění zpod deky
na kamnech. "Sláva," zvolala zrzka a začala štrachat ve
špajzu. Filozof tiše seděl a prohlížel si místnost. Jeho poklidné
pozorování přerušila dutá rána, řinčení hrnců a nesrozumitelné
nadávky. Nevětsa seskočila z kamen držíc se za hlavu a hned zmizela
venku. Filozof se za ní zmateně díval, ale zrzka, která před něj
položila dva krajíce chleba a poněkud olezlý kousek sýra, jen zavrtěla
hlavou. "Nevšímejte si jí. Bude s ní řeč až tak za hodinku."

Venku bylo nádherně. Když si rozepínala košili, shlížela na lesnaté
kopce pod sebou a na stříbřitou řeku oddělující největší dva
kopce. Pak nechala košili spadnout do trávy a u sudu pod okapem se
pořádně umyla. Její dlouhé černé vlasy slepila voda, takže zezadu
vypadala, jakoby se jí po zádech plazila zmije. Nakonec to nebylo
zas tak špatné ráno, jak to zpočátku vypadalo.
"A proč jí říkáte Nevětsa? To je dost divné jméno."
Zrzka se rozesmála. Uřízla si kousek sýra a podle spokojeného výrazu,
který pomalu ale jistě zachvacoval její tvář, se dalo s velkou jistotou
odtušit, že na tuhle otázku vždy ráda odpovídala. "Víte,
pane filozof, my sme děsně divná rodina. Když se narodila Nevětsa,
vona je nejstarší, víte? No, a když se narodila, sudička se trochu
zpumprlíkovala…" zachytivši filozofův nechápavý pohled,
jala se nezvyklý výraz vysvětlit. "Totiž, jako že se vopila
do tvrda, abyste rozuměl. No a vyvěštila tohle!" Veverka si odkašlala
a pak začala rádoby mystickým hlasem předvádět sudičku i se všemi
náležitostmi souvisejícími s opilostí. "Holčiška bude poradkyní
samotnýho Lucifera a za muže dostane Smrt smrťoucí! Budiž tedy řečená
Nevětsa!" Chvíli panovalo ve světnici ticho ačkoliv filozof
měl co dělat, aby se nerozesmál nad podivnou historií. "No
než si ta baba uvědomila, že se přeřekla, bylo po věštění.
A mojí sestře už zůstalo méno Nevětsa," zakončila vyprávění
Veverka. "To je opravdu zajímavý příběh," pokýval hlavou
filozof a vložil si do úst poslední kousek chleba se sýrem. "Donesu
vám něco na spláchnutí," mrkla na něj Veverka. Odběhla do
předsíně a pak přinesla láhev jakési ostře rudé tekutiny. "Skleničky
nevedem, beztak se stejně všechny rozflákají… Tak pijem z flašky,
líp padne do ruky," zazubila se Veverka, přihla si z láhve jako
první a pak nabídla filozofovi. "Když já nevím, takhle po ránu,"

ostýchal se, ale hned na to strčila Nevětsa hlavu do dveří a silným
hlasem k němu promluvila: "Už jsi dojed?!" Filozofovi div
nevypadla láhev z ruky, jak se lekl. "Jen si cvakni filozůfku,"
povzbudila o Nevětsa, "půjdem spolu do města. Sám bys netrefil
a já tam teď mám cestu." Hned zase zmizela kdesi venku. Filozof
si párkrát štědře lokl a s chraptivými díky vrátil nápoj Veverce.

"Slyšel jsem o vaší sudbě i o tom, jak vzniklo vaše jméno,"
pokoušel se filozof zavést hovor, jenže Nevětsa dál kráčela vedle
svého koně s pohledem upřeným dopředu bez jakékoliv známky zájmu.
Ztěžka polkl a přidal do kroku. "Slyšel jsem…" "Jo,
taky jsem slyšela, jenom jsem doufala, že už se nebudete snažit
navázat hovor. Jenže vy jste vytrvalej." Filozof se začal těšit
na chvíli, kdy se zase ocitne mezi normálními lidmi.

Nevětsa procházela lesem s obdivuhodnou jistotou. Vybírala z množství
pěšin vždy bez rozmyslu a vždy správně. Dalo se to poznat už podle
toho, že některé pěšiny opodál končily v bažině nebo mířily
do podivně tmavé části lesů. Na jednom větším rozcestí se zastavili.
Kůň začal frkat a přešlapovat z nohy na nohu. Nevětsa se otočila
k filozofovi čelem a začala mluvit o poznání tišeji než nahoře v domě.
"Takže ti Veverka řekla, co bylo potřeba. To je moc dobře.
Budeš potřebovat hodně odvahy a sebeovládání, jasan?" Filozofova
kolena počala konat nekontrolovatelný kmitavý pohyb. "Ccožeto?"
"Potřebuju od tebe maličkost. Jsi filozof, takže se na to přesně
hodíš." Filozof začal nekontrolovatelně couvat, ale Nevětsina
dlouhá a silná ruka ho bleskurychle přitáhla zpět. "Neblbni,
tenhle les by tě zabil než by ses stačil rozmyslet, kterou cestou
se dát. Cestou ti vysvětlím, o co půjde, teď ale stůj a ani nedutej,
protože…" Kůň se začal stavět na zadní, takže musela Nevětsa
využít všechnu sílu obou svých paží, aby ho udržela. Pak se
z ničeho nic naproti nim objevil podivný chlap. Měl krátké, ale
nadmíru rozcuchané vlasy, dlouhý temně modrý plášť, jenž se
ve svitu páru paprsků, které se prodraly skrz husté koruny stromů,
stával neviditelným a ve stínu se zase objevoval, ale co bylo nejpodivnější,
to byly jeho oči. Jedno bylo ostře modré, druhé rudo hnědé. "Zdravím
tě, má drahá!" Nevětsa se taky usmála stále uklidňujíc
neklidného koně. "Pořád tě pozná na míle daleko," odpověděla
tomu divnému chlapovi. Ten přišel ke koni a pohladil ho. Zvíře se
okamžitě uklidnilo. "Ale proto tady nejsme, že," řekl
náhle a zalovil kdesi pod svým pláštěm. "Tady to máš,"

podal Nevětse krajně podezřelý chumel hadrů. "Moc ti děkuju,
jsem tvůj dlužník," usmála se na něj překvapivě něžně,
až musel filozof násilím stisknout čelisti, aby údivem neotevřel
pusu. Jenže pak se ti dva políbili a filozof poprvé v životě zažil,
jak chutná objetí paní Mdloby.
"Vstávej, musíme jít!" třásla s ním Nevětsa. Všechno
se mu před očima mlžilo. Dvojice silných rukou ho vytáhla na nohy.
"Říkal jsme mu, ať to nedělá, ale on není zvyklý, aby nás
někdo spolu viděl se… no… prostě při intimních chvílích.
Tak si to obleč a jdeme," vrazila mu do náruče ty podivné hadry.
"To si mám jako obléknout?" Nevětsa se na něj úkosem
podívala. "Ne, to máš rozvěsit na okolní stromy, troubo! Jasně,
že si to máš obléknout! A pohni se!"

Jakmile byl filozof náležitě ustrojen, nasedli oba na koně a vyrazili
rychle k vesnici. Za jízdy se filozof naklonil k Nevětsině uchu a nahlas
se zeptal: "Ten muž…. To byl…. To byla…." "Smrt?
Jo, to byl Smrt. A teď se pevně drž, velká voda strhla most, budeme
skákat…" Filozof zavřel oči a lovil z paměti slova nějakých
modliteb.
Těsně před tím, než vyjeli z lesa, Nevětsa zastavila a otočila
se k filozofovi s vážnou tváří. "Potřebuju, abys zahrál vyslance
pekelných sil." "Cože?" optal se filozof pobaveně.
"Mlč a poslouchej! Jedné mladé slečně se přihodila nemilá
věc. Zasnoubila se se statkářovic Hynkem, ale jen co se tak stalo,
začaly statkářovi umírat jehňata a nedávno už dokonce i dospělé
kusy. Samozřejmě to statkářka svedla na nastávající snachu, že
prý je to znamení, že je to čarodějnice a že s ní jde ďáblovo
znamení a takovýdlety, chápeš už?" Filozof přikývl, avšak
značně nejistě. "Tohle chápu, ale nevím, co potřebujete ode
mě." Nevětsa se ušklíbla. "Přivedu tě takhle nahastrošenýho
do statkářova domu a ty se jim představíš jako vyslanec samotného
ďábla a řekneš jim, že nad mladou Terezkou nemáš žádnou moc,
že je čistá jako slovo boží a tak podobně a můžeš k tomu přidat
zmínku o tom, že lakota staré statkářky a šizení statkáře na
výplatách jsou věci v pekle dobře známé a že nezůstanou bez odezvy…"

Filozof na ni hleděl jako na skutečné zjevení. "Jsem filozof…"
vykoktal. "No a? Tím líp, filozof by si měl umět dobře vymýšlet
a ještě k tomu ty výmysly zabalit do tak složitých vět, že tomu
nikdo neporozumí. Ideální pro naši věc. Je ale důležité, aby
pochopili, že Terka je nevinná, jasan?" V odpověď přišlo
přikývnutí, což Nevětsu neobyčejně potěšilo. "A co budete
dělat vy?" "Já mezitím skočím mezi ovce a dám jim séru
proti té nemoci, kterou se nakazily. To mi připomíná, že nejprve
půjdeme do apatyky. Hoď si přes sebe tenhle plášť, aby lidi zbytečně
nečuměli. I když, stejně pojedeme zadem, takže by nás neměl nikdo
vidět."
Nevětsina domněnka byla správná, nikdo je neviděl, protože jet
zadem znamenalo jet tou nejpostrannější pěšinou kolem hnojišť
a žump. Kromě much tam nebylo ani živáčka. Vlezli do apatyky zadním
vchodem. Apatykář zrovna drtil jakési kořeny a mumlal nad nimi podivná
slova zapáchající Araby. Dlouhými bledými prsty hbitě a obratně
zacházel s pár nástroji, o jejichž funkci by se dalo dlouze polemizovat.
Jakmile uslyšel kroky, vzhlédl. Jeho oči byly blyštivě zelené
a jakoby vůbec neměly zorničky. Zato řasy měl tmavé a dlouhé, nejedna
dívka by mu mohla závidět. Jinak vypadal docela obyčejně, světle
hnědé husté vlasy se mu vlnily zpod obyčejného tmavě zeleného
čepce. "Zdravím, Nevětso," usmál se potěšeně. "Právě
to pro tebe dodělávám." "Ahoj, Lufe! Dneska to tu nádherně
voní. Oproti tomu puchu podél zadní cesty.." "No jo, to
víš, ale zajišťuje mi to soukromí. Nikdo sem neleze, pokud to opravdu
není nutné. Jen vdova Mandarková nemá čich, takže je tu každou
chvíli s nějakou děsně důležitou prkotinou." Shrnul výslednou
směs do papírového pytlíku a podal to Nevětse. "Moc ti děkuju,
Lufe. Máš to u mě." "Jasně, není problém. Ještě mám
pořád v živé paměti, jak jsi mi pomohla s tím lektvarem proti lhaní.
Ještě teď je to můj nejprodávanější artikl. "Dole"

se po tom můžou utlouct," usmíval se ďábelsky. "Ještě
jednou dík a brzo se stavím. Musíme spolu vymyslet mast na rány po
kousnutí vlkodraky." "Jistě, počítám s tebou," mrkl
na ni apatykář a rozloučili se.

Statek nebyl daleko od apatyky, proto už nebyl čas na nějaké velké
domlouvání se. Nevětsa vysadila filozofa ve dvoře přede dveřmi
a sama vešla do stodoly. Ještě však stačila zaslechnout statkářčino
zaječení.

Filozof se v lese vysvlékl z půjčeného oblečení a spokojeně se usmíval.
"Jste měla vidět, jak se oba tvářili, když jsem jim vyjmenoval
jejich hříchy!" "To si dovedu představit," zasmála
se spokojeně ukusujíc z mazance, který štípla (s ještě pár dobrotami)
na statku. "Ale tak mě napadá," mluvil filozof uvolněně,

"když máte Smrt skutečně za milého, jak je to tedy s Luciferem?"
Nevětsa se usmála. "Ale vždyť jsi ho sám poznal! Luf z apatyky
je onen slavný, mýty opředený Lucifer." Filozof ztuhl uprostřed
převlékání kalhot. Nevětsa se zasmála. "Jen si ty kalhoty
dooblíkni. Luf je nejlepší přítel, jakýho sem kdy poznala."
"Ale co peklo? To je všechno jenom výmysl?" "Kdepak,
peklo existuje. Vládne tam samospráva a Luf jen schvaluje a zamítá."
Když Nevětsa viděla filozofův výraz, vytáhla si z brašny připjaté
k sedlu placatku a hodila mu ji. "Cvakni si, ať se nesesypeš s gatěma
na půl žerdi. A pohni sebou, za chvíli je oběd!"

Nasedli na koně a vyrazili směrem do kopců. Filozof se přidržoval
Nevětsy a mocně si přihýbal z placatky. Ještě trvalo dlouho než
se dostali do domu, protože Nevětsa musela filozofa tahat z Dračí
propasti, kam se skutálel po skoku přes nepřemostěnou Velkou strž,
ale kradené kuřátko bylo výtečně, stejně jako zelí a knedlíky
a koneckonců ani ten malý soudek piva nebyl nejhorší…