Ďábel lesů

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi se skrývalo mnoho lidských příběhů, prostých
a krásných ve své jednoduchosti, ale také sváry a neštěstí, jenž
nedaly klidu ani na věčném odpočinku.

Bylo to podivné místo zahalené tajemstvím neodbytně vnikajícím
do citlivé mysli. Ač prostá chaloupka vzbuzovala majestátnost velkolepých
sídel královských. Šlechetnost sálající z jejích zdí šlechetností
srdce obyvatel zdala by se býti kdyby posledním nájemníkem nebyl
starý podivín, vyhoštěnec společnosti, člověk nevábného vzhledu
a celkově odpudivého vzezření. Říkávali mu pán Kočičák po
jeho ubohých znetvořených kočkách, kterým denně neléval mléko
a vařil poloshnilé brambory, poněvadž byl chudý a nikdo se tomu nedivil,
protože nepraoval, by bylo tajemstvím kde své finance bere, protože
ona zlá doba nového technického věku nenabízela mnoho příležitostí.
O pana Kočičáka se nikdo příliš nezajímal, vždyť nebylo v módě
tahat se s pobudy takového typu pro všechny však znamenal tajemství
zahalené do ošunťelé o několik čísel větší šedé bundy a starých
podivně čistých monterek. Děti častokrát chodívaly do blízkosti
domku hrát dobrodružné hry a podívat se na sterého tuláka, podivínského
světoběžníka, jak říkala jeho pověst.
Přesto nevěděl o něm nikdo nic, proč nechodí do města kupovat
jídlo ani šaty a jaktože se občas úzké lesní pěšinky záhadně
propletou kdykoli se blíží nezvaná návštěva a proč jej jen málokdo
slyšel promlovit a přesto se nikdo vlídného slova nedočkal.

Člověk jest tvor nejzáhadnější a nejtajemnější a nikdy nikomu
se nepodaří jemu porozumět. Proto za chvíli děti opustily zvyku
hrávat si v přírodě kolem domu pana Kočičáka, ačkoliv pěšinky,
které pro ně nikdy neztratily svůj směr znaly důvěrněji než
některé kouty města a přesto postupně zarůstaly trním a šlehajícími
větvemi divokých rostlin a na pana Kočičáka by se snad úplně zapomělo
nebýt několika záhadných zmizení dětí. Ač všichni, kteří
mohli usilovně pátrali nenalezli ani stopu, sebemenší indicii, kam
see mohly podít.
Tu si kdosi vzpomněl, že některé z dětí nebo spíšee většina
dříve velice často navštěvovala pana Kočičáka a místním nezvdělaným
mudlům bylo vše okamžitě jasné.
Dlouho nevváhali a smluvili se, že dají tomu starému podivínovi
poořádně za vyučenout. Tak vytáhli kosy i srpy, lopaty i sekyry,
každý co měl a vydali se přes pole a mnoho klikatých pěšin k domu
pana Kočičáka. Šli dlouho, velice dlouho a pěšiny se chtěly plést,
jeenže mezi vesničany byli i lesníci a vynikající stopařři, kteří
jasně a obezřetně vedli ostatní. Přesto ale nebe potemnělo a les
začal vydávat temné hrůzu nahánějící zvuky a snad právě odtud
pochází pradávná povvěst o ďáblovi, který obývá zdejší lesy,
trestá hříšníníky a poctivým rozdává své poklady. Ty nejčastěji
přinášeli ozbrojení lesní muži nevábného vzhledu, jeho praví
pomocníci. Právě oni vyyprávěli, jak strašlivý ďábel přepadává
osamělé i ve skupině jdoucí hříšníky a poklady rozdává jim,
spravedlivým. Každý racionální člověk měl na toto svůj vlastní
názor, ale chudýým sedlákům nezbývalo než uvěřit, vždyť i kněz
jue podporoval aby utužil víru ve spasení.
Proto se nyní začali všichni horlivě křižovat a v marných slibech
oplakávali své hříchy a přestože jim tuhlakrev v žilách a mnoho
jich uteklo aby zemřelo hladem či žízní ztracen v pustém lese ti
nejodvážnější hnááni mateřskou láskou statečně pokračovali
dále až došli jak se jim zdálo na samý kraj světa k prosté chaloupce
pana Kočičáka. Hrůza je ovšem vyčerpala a odsála z nich veškeré
nadšení, už neměli sebemenší chuti ničit a začali rozpačitě
pohlížet jeden na druhého. Tu se jakási prostá matka oosmělila
a zaklepala. Ač to napůl neočekávala dveře se otevřely a v nichh
nestál muž, ale vysoká postava od hlavy až k patě zahalená do lesklého
černého pláště.
Žena se zděsila, vždyť toto nemohl být ten shrbbený stařec o němž
slýchávala vyprávět svvou malou dcerku, přesto se však zeptala:
,,K-kde je moje dítě."
Postava udělala jakési gesto, snad to mohlo být znamení smutku a čímsi
skrytým v rukávě se dotkla svého hrdla.
,,Nevím, ženo, copak se ztratilo."

,,Ztratilo a mnohé další"
,,Ach…" to je mi skutečně líto, ale věř, nevěříš – li
nikomu jinému, že tvé i ostatní děti žijí, věř a modli se, víc
ti říct nemohu" a plnen zármutku zavřel dveře, přeměnil se
do své pravé podoby a uždíbl kousek pečeného měkkého dětského
masa.

A tak se v prostých lidech usídlila představa o bájném ďáblovi
lesů.