Christine

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi …

Christine stála před těmi dveřmi.
Svýma jasně zelenýma očima si je prohlížela a několikrát musela
odhrnout prameny svých dlouhých hnědých vlasů, které ji spadaly
do obličeje. Svými tenkými rty neslyšně pohybovala jako by vždy
chtěla promluvit a poté si to rozmyslela. Jemnou rukou se dotkla dveří,
které se zdály být chatrné, nicméně byly vcelku bytelné. Byly
zřejmě z dubového dřeva, na některých místech však byly už zchátralé.
Klika byla z nějakého zrezlého kovu, na ní se stáří poznamenalo
taky. Christine zaslechla za dveřmi hlasy, proto uchopila za kliku
a pootevřela. Tím malým kouskem však nic nezahlédla, proto se odhodlala
otevřít víc. Hlasy už neslyšela, proto si pomyslela, že snad si
to jen představila. Otevřela tedy dokořán a vstoupila.
Na dětskou říkanku "v tom domečku stoleček, na stolečku mistička,
v té mističce vodička…" zde můžeme vážně hodně rychle
zapomenout. Místnost, v níž před tím bylo zřejmě šero, osvítilo
denní světlo dveřmi, které Christine otevřela. Udělala krok a s
hrůzou se podívala na zem, která byla pokryta velmi silnou vrstvou
špíny. Christine zvedla hlavu a pohled ji padl na stůl se třemi židlemi,
čtvrtá ležela opodál. Všechny židle měly polstrování vyžrané
moly a dřevo, z něhož byly udělány bylo již ztrouchnivělé. Na
stole byla hromada nádobí, které už téměř nebylo vidět pod velkou
vrstvou prachu. Okna byly zatlučeny dřevěnými trámy, takže zde
pronikalo jen velmi málo světla. Christine pozvedla svůj zrak ještě
trochu výš, aby si prohlédla střechu. Ta byla na spadnutí, ale
neprosvítala ani kouskem své plochy. Přesto však působila značně
chatrně. Zdálo se, že tu nic víc není, krom stolu s židlemi a zatlučenými
okny. Když v tom…
"Ehm…" ozvalo se zachraplání. Christine se příšerně
lekla, a s vyděšeným křikem se otočila.

Všimla si, že je v tomto domku vestavěná ještě jedna malinkatá
místnost, kde byla postel, která se tam jen tak tak vešla. Postel
vypadala velmi nechutně, Christine by si do ní nelehla ani za nic,
ale na posteli seděla žena. Žena měla dlouhé černé vlasy, o které
příliš nepečovala, takže byly na několika místech slepené a zacuchané.
Pleť měla čistou, ale tak bílou, že to Christine ještě neviděla.
Pod tmavým obočím ji sídlily dvě velké tmavé oči, které na
Christine shlížely s velkým překvapením, ale také vypovídaly něco
o tom, že před chvíli brečela. Oblečená byla v černém, jakoby
snad někoho oplakávala.
"AMANDO!" křikla osoba stojící vedle postele, které si
Christine vůbec nevšimla. Měla razantní hlas, který nevěstil nic
dobrého. Byla to žena s ostrými rysy, krátkými hnědými vlasy a modrýma
očima. Byla to zřejmě ta žena, která prvně v místnosti promluvila.
Christine se na ní dívala s obavami, nevěděla, co od ní může čekat.
Té slečně v černém alespoň trochu věřila, ale jí..jí moc ne.
"Omlouvám se, drahá slečno," Řekla medovým hláskem žena
s ostrými rysy, hlásek byl však tak falešný, že to Christine trhalo
uši, "musela jsem ji okřiknout. Někdy mě velmi zlobí. Mé
jméno je Vanessa, slečno…"
"Christine. Já..nechtěla jsem tady tak vpadnout, jen…"

"To nic. Jen se tady Amandě nedívejte do očí." Usmála
se falešně Vanessa.
"A to proč?" zeptala se opatrně Christine, za sebou uslyšela
tiché vzlyky.
"Má v nich jed." mrkla zvesela Vanessa. Christine tuto poznámku
nepochopila, ale už se dál nevyptávala. Bála se té ženy, nevěřila
jí. A v okamžiku, kdy myslela, že se nedívá, obrátila hlavu v domnění,
že zahlédne Amandinu tvář. Na okamžik ji vážně viděla, Amanda
se na ní dívala, jakoby věděla, že hlavou otočí, jenže v ten
samý okamžik Christinina hlava se pod nátlakem otočila zpátky.
Rudé nehty Vanessy se zarývaly Christine do kůže.
"Řekla jsem, nedívej se na ni!" zasyčela vztekle, už ani
nepoužila svůj falešný hlásek. Téměř odhodila hlavu Christine
a vztekle se odvrátila na Amandu.
"A tobě jsem snad něco taky řekla, nemýlím-li se!" syčela
dál vztekle směrem k Amandě. Christine využila chvilkovou nepozornost
Vanessy a odhodila do rohu malou flaštičku benzínu a hned za ní zapálenou
sirku. Roztříštěné sklo vzbudilo pozornost Vanessy, otočila se
po jeho zvuku, Christine však nebyla hloupá a otočila se také. Vanessa
vztekle křikla a přiběhla ke stoupajícímu ohni. Christine přiběhla
k Amandě, která na ni stále upírala svůj pohled. Christine ji popadla
za ruku a odtáhla Amandu ke dveřím. Amanda se nebránila, proto byly
rychle venku. Oheň i vzteklý řev Vanessy byl stále větší. Christine
i Amanda běžely do malého lesíku poblíž domku. Za celou tu dobu
se Christine nestihla podívat Amandě do očí. Zastavily se celé
udýchané někde uprostřed lesa. Christine se pořád bála pohlédnout
jí do očí, i když věděla, že jí Amanda neublíží, tedy, alespoň
v to doufala.

"Ty se bojíš? Bojíš se mi podívat do očí?" zeptá se
tichounkým hláskem Amanda. Christine zavrtí hlavou a zvedne se do
vzpřímené polohy. Upřeně se podívá Amandě do očí.
"Nebojím!" řekne rozhodně. V tu chvíli se Amanda podívá
upřeně do očí Christine a Christine se stalo něco, co ještě nezažila.
Zamotala se jí hlava a upadala do věčné propasti. Najednou stála
na nějakém zaprášeném dvoře a viděla Amandu, která stála vedle
ní. Tvářila se vyděšeně a zřejmě vůbec nevěděla, že tam nějaká
Christine je. A poté viděla Vanessu, jak bodala do nějakého muže
a ještě se u toho smála. Bodala do něj dýkou, která už teď byla
jako potopena do krve. Krev stříkala a do vší té hrůzy bylo slyšet
jen vzlykání Amandy a příšerný smích Vanessy. A pak ten smích
ustal a Vanessa se podívala do křoví, v němž byla schovaná Amanda.
Odporný smích se rázem změnil na vzteklý výkřik a už se zvedla,
aby Amandě zabránila mluvit. Po chvíli napjatého běhu Vanessa Amandu
dostihla. Dala jí nejednu facku, ale Amanda ani nehlesla. Na zem však
dopadaly její slzy.
"Tak pojď ty šmíračko, něco s tebou už uděláme…"
řekla udýchaně, i přesto však vítězoslavně Vanessa. A tehdy se
vše rozplynulo a Christine se vrátila na zem. Přesun ze snu do reality
byl tak rychlý, že se Christine zapotácela a chytila se stromu, aby
neupadla. Amanda stála pevně jako vždy. Christine stěží popadala
dech a s hrůzou se podívala na Amandu.
"A čeho se bojíš teď?" zeptala se tiše Amanda, která
jakoby četla v očích Christine.
"Vanessa…Vanessa je vražedkyně?" ptala se zmateně Christine.

"To si snad viděla sama. Jistěže je to vražedkyně." Štěkla
podrážděně Amanda, přesto však její hlas zůstal tichý.
"A ten muž? Kdo byl ten muž?"
"Můj bratr…Adam." odvrátila pomalu hlavu. Christine začala
přemýšlet. Amanda jako by jí viděla do hlavy, promluvila.
"Ano, naše jména začínají na stejné písmeno. Máme ještě
mladší sestru, která se však stačila ukrýt. Náš rod patřil
ke starobylým kouzelnickým rodům vůbec. A ze tří dětí, kteří
se jim narodily, vyrostli tři skvělí kouzelníci, kteří spolu byli
spojeni nějakým poutem. Věděli jsme, co naši sourozenci dělají,
aniž by nám to řekli. Každý z nás měl nějakou tu schopnost, kterou
jsme mohli využívat. Můj bratr měl schopnost zabít, ale tu nepoužíval,
nechtěl být zlý. Uměl útočit, ale nikdy tyhle schopnosti nepoužíval.
Jediné co používal, byla přeměna věcí. Mohl pozměnit text v knize,
nebo změnit obraz v galerii. Má sestra má schopnost strachu. Dokáže
vycítit, když má někdo strach, když ho má ona, dokáže ho využít
tak, aby z toho měla užitek. Dokáže strach brát, může strach rozdávat,
když má pocit, že je někdo příliš lehkomyslný. Její další
schopnost je láska. Může určovat milenecké páry, vždy vycítí
lidi, kteří se k sobě hodí." Rozpovídala se Amanda. Přitom
měla pohled pořád jenom na Christine.
"A…a ty?" zeptala se vystrašeným hlasem Christine, která
se stále opírala o strom.

"Já mám schopnost telepatie a to, co vidím, mohu někdy někomu
ukázat, tak jako tobě. Nebo umím číst myšlenky. Proto vycítím,
když mi někdo chce ublížit nebo, když se mě na něco chce někdo
zeptat." Usměje se Amanda. Christine posbírá odvahu a taky se
mírně usměje. Najednou se kousek v roští ozve děsivý zvuk. Obě
se ohlédnou a….
Z křoví vyleze Vanessa, rozcuchaná, otrhaná, začouzená a hlavně
hodně naštvaná. V ruce držela dýku, tu dýku, kterou zabila Adama.
Vanessa se podívala na Christine a hodila po ní nůž, Christine se
však v rychlosti ohnula, proto nůž nenarazil na Christine, ale zasekl
se do stromu. To však už bylo Vanesse jedno. Nyní ji zajímalo, jak
zabít Amandu. Christine vzala nůž a běžela tak rychle, jak to jen
šlo. Přikradla se k ní zezadu a zabodla ji. Vanessa se ještě chvíli
trápila, ale potom zahynula. Christine se slzami v očích odhodila
dýku. Amanda smutně přikývla.
"Jedné věci nerozumím…," zašeptala plačtivě Christine,
"proč ho vlastně zabila?"
"Milovala ho…"

"Tomu nerozumím."
"To bych ani nečekala. Vysvětlím ti to," řekla Amanda,
"Chodila s ním přes rok. Milovala ho, byla to skvělá žena,
se sestrou jsme ji měly moc rády. Jenže, vadilo jí, že se o Adama
musela s námi dělit. Adam byl správný brácha, chtěl s námi pořád
být, měl nás rád, tak jako my milovaly jeho. To ona nepochopila.
A časem se s ní Adam rozešel, protože se mu nelíbilo, jak na nás
žárlí. To ji rozzuřilo. Vzala svou stříbrnou dýku a chtěla nás
zabít. Adam vycítil nebezpečí a řekl nám ať nechodíme domů.
Sestra se běžela schovat do hor, ale já zůstala poblíž domu. Vanessa
tam přišla, ale my tam nebyly. To ji rozzuřilo, hlavně to, že tam
byl bratr, který na ní shlížel s jistým opovržením. A jakmile
se otočil, dostal dýkou do zad. Nečekal to, od ní ne. A i přesto,
že už byl při první ráně mrtvý, Vanessa ho bodala ještě dlouho.
A pak si mně všimla a dál už to víš…"
"To je příšerné." Špitla Christine.
"Je…" odpověděla rovněž šeptem Amanda.

A to je konec příběhu. Stály tam ještě dlouho, o dost dlouho než
bylo třeba. Christine se pak vydal na pouť a když se jí někdo zeptal
na jméno, odpovídala : "Chris, poutnice." S nikým se už
neskamarádila a ani rodinu už nikdy nevyhledala. Oproti tomu Amanda
odešla do hor, vyhledat svou sestru. Těžko říct, zda ji našla.
Je jisté jen to, že ty dvě už nikdy nikdo nezahlédl, a pokud ano,
neuvědomil si, o koho se jedná….