Babička

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak
stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi …

…. za nimi bylo království jedné staré dámy. Tam bydlela babička.
Nebyla to jen tak obyčejná babička. (O tom nemůže být ani řeč,
když už
vám vyprávím kouzelnickou pohádku, tak je naprosto jasné, že tam
na
samotě u lesa, nežila obyčejná babička. Natož mudla.) Tahle babička
vážně nebyla jen tak ledajaká, byla to totiž babička mozkomoří…
no
ano, mozkomor, čtete správně.
(Jistě i takový tvorové mají své babičky. Což nějaké námitky?
VždyŤ
vy také máte babičku… babičkování je docela běžná záležitost.A
snad
byste to těch chudákům mozkomorů nechtěli upřít? Každý má
právo na

babičku. Aspoň na jednu. I takový mozkomor. A proto mají jednu
dohromady… právě tuhletu dámu. Upřímně řečeno, je to jediná
mozkomoří babička, na kterou se všeobecné ví, že babičkuje právě
pro
mozkomory, všichni spolu příbuzní být nemůžou.. nebo ano? )
A co o ní vůbec víme?
Ona dáma žila na samotě u lesa, vedla poklidný život a přátelila
se
myslivci, potulnými žebráky i lesní zvěří, rozhodně více by
než jim-
ve více četných případech mezidruhového nedorozumění ohledně
– bývalo
bylo milé. Rozhodně bylo mnoho myslivců /a že se jich v onom revíru

vystřídalo opravdu hodně) zaskočeno, že ta elegantní dáma v plášti
z
bruselských krajek ani tak nedbá na kosmetiku (a považte: prý o
francouzské manikúře neví vůbec nic!) jejím chováním v pánské
společnosti.
Jenže kdo by ze všech těch zelených kamizol byl býval řekl, že
se s
nimi ta ženština bude chtít líbat už na prvním dostaveníčku
při
úplňku… Koneckonců nesmíme zapomínat, že ona byla mozkomor a měla
patřičné móresy, to je jasná věc, že se geneticky dané chování
vždycky
projeví. Na to má příroda právo.

A každá babička má zase právo na to, aby ji čas od času přišla
navštívit i její vnučka. A že na to mají právo i babičky mozkomorů,
to
je taky jasná věc. A vnučky téhož druhu přímo za povinnost. To
je
takové nepsané babičkovské právo.
I stalo se, že k té naší babičce, ano, k té v bruselských krajkách,
se
vypravila její milovaná vnučka, Zelená Kápička. Nesla jí nějaký
ten
proviant, mezi jinými domácí uzený bůček, Rohypnol a třikrát
pálenou
domácí kořalku a podobné pochutiny.
(Mozkomoři mají vůbec zvláštní chutě – třeba neradi čokoládu…
poté

dostanou osypky. A marcipán a nebo karamel? Tomu se vyhýbají jako
čert
kříži… prý jim to zalepí ústa a je znám i několik vzácných
případů,
kdy požití sladkostí způsobilo trvalejší půst a dokonce i v jednom
extrémním případě úhyn v důsledku podvýživy)
A tak se Zelená Kápička vydala za babičkou, jak ostatně káže
prastará
tradice, a táhla se s docela těžkým košíkem přes temný les. Temné
lesy měla ohromě ráda, protože táhla s sebou ony dobrůtky pro babičku,
a mohla nenápadně upíjet pálenku a ozobávat ten bůček, protože
to v
tom šeru nikdo neviděl – a tudíž hrozilo téměř minimální nebezpečí,
že

by ji někdo načapal.
No ale nemohla si ho užít naplno. Pořád chtěla vidět vlka. A nic.
V
každém pořádném temném lese se vždycky najde ošklivý, zlý
vlk, který k
smrti rád žere malé holčičky. Potkala jen takového velkého pejska.
Byl
šedivý a koukal docela hladově, ale spíš po tom bůčku než po
Kápičce.
Ten pejsek jí řekl, že utekl z útulku a že chce k cirkusu. Tak ho
vzala s sebou k babičce. ( A ten bůček už k ní nedonesla, jak jinak…
)
Šli, šli, šli…. až došli k babiičně domku na samotě u lesa.
Kápička

neklepala, prostě vplula dovnitř (mozkomoři na klepání při vstupu
do
místnosti moc nejsou, všimli jste si? A co teprve rohožka a zouvání
bot.. to vážně nemají ani ve slovníku.)
Babička ležela v posteli, nebylo jí dobře. Zabloudila k ní výprava
speleologů a byli už pěkně rozdepčení a plní chmur týkajících
se konce
výpravy natolik, že se madam Mozkomor docela přecpala.

Zelená Kápička (a jí v patách, ř