Noční můra

Budík zazvonil poprvé. Budík zazvonil podruhé. Jakmile budík zazvonil potřetí, Cassiopeia věděla, že to prostě na osmou nestihne. Proto nepovažovala za nutné nějak spěchat. V posteli polehávala další čtvrt hodinu, než vylezla z postele a vydala se pro svou dávku ranní hygieny.

Dům byl, jako pokaždé touto dobou, až na ni úplně prázdný; koupelna také. Koupelnu milovala. Ze všech stran měla stěny i strop obloženy zrcadly – nebylo před nimi úniku. Cassiopeia s oblibou říkávala, že je to jediné místo, kde se před pravdou neschováte. Ve skutečnosti se ráda dívala na samu sebe. A to ráno pro to bylo jako stvořené.
Tmavé vlasy se jí vlnily v přitažlivých křivkách stejně jako její tělo, ale úplně nejraději na sobě měla oči. Čokoládové oči, přesně vystihující její povahu.
Po krátké přehlídce svých předností následovala obvyklá rutina v podobě čištění zubů. I pastu si Cassiopeia vybírala pečlivě; mentolovou pro svěží dech a běloskvoucí zuby. Právě se skláněla nad umyvadlem, aby vyplivla poslední zbytky svých svěžích slin, smíchaných s vodou, když se z odtoku ozval ten zvuk. K zvukům, které občas odtok samovolně vydával, příliš nepasoval. Zvuk, jenž by si při troše představivosti zasloužil přívlastek lidský.

„Brý den, paní profesorko,“ nahlásila se Cassiopeia, jakmile vešla do plné třídy. Zrovna neměla náladu být slušná a omluvit se, jak se patří, což vyučující „ocenila“ nejpřísnějším pohledem, na jaký se zmohla. Další peskování jí znemožnilo zvonění, ohlašující konec hodiny, a dav studentů, čítající i Cassiopeiu v hloučku svých přátel, kteří se začali hromadně přesouvat do další učebny.
„Zaspala jsi?“ informovala se Cassiopeina spolusedící, Veronica, když se obě rozvalily v lavicích.
„Už to tak vypadá, ne?“ opáčila dívka v odpověď, ve snaze svůj pozdní příchod okořenit nějakou záhadou, nakonec však unaveně usoudila, že ani na tohle nemá náladu.
„Vím, co tě potěší,“ pokračovala Veronica a Cassiopeia se v duchu neubránila ironickému nepovídej. „Vsadím se, že jsi ještě nečetla svůj dnešní horoskop, co?“
Z čirého vzduchu, nebo to tak aspoň Cassiopeie připadalo, vytáhla jeden z dívčích časopisů, které přítelkyně pravidelně odebíraly.
„Ne,“ přisvědčila beze stopy zájmu a pohrávala si s dlouhými pramínky svých vlasů, což ji neuvěřitelně uklidňovalo. „Proč?“
„Dnes,“ Veronica začala předčítat, ,,se do tebe někdo zamiluje a pozve tě na rande. Možná to bude tvá pravá láska, proto buď v pozoru!„
Nestálo jí to ani za úsměv.

Den utekl jako
voda, vzpomněla si Cassiopeia na ranní příhodu u umyvadla. Zvláštní, že na ni nepomyslela dřív…
voda. Cassiopeia ulehala do postele ve stejně protivné náladě, s jakou z ní před několika hodinami vstávala. S myšlenkou, že žádný tajný ctitel na obzoru, se odebrala do říše snů.

jedna ovečka dvě
Cassiopeio…
ovečky tři ovečky
Cassiopeio!
čtyři ovečky pět
Věříš ve splněné sny?
oveček šest oveček
O čem vlastně sníš?
sedm oveček osm
Můžu ti to splnit…
oveček devět oveček
Na cestě u jezírka…
deset oveček jedenáct
…za svítání…
oveček dva-

O ani ne půl hodinu později již přešlapovala na smluveném místě – očima, pečlivě obtaženýma speciální tužkou, nedočkavě pročesávala okolí.
Měla jsi přijít za svítání.
„Měla? Já nikdy nedělám to, co se má,“ zasmála se laškovně, zatímco za jejími zády zhasla první hvězda. Mohl za to vítr, který Cassiopeie již nějakou chvíli neúnavně cuchal vlasy, nebo snad něco jiného?
Tma věci mění.
„Mě ne,“ prohlásila tvrdohlavě. „Kde vůbec jsi? Neschovávej se.“
Šplouch. Noha nechtěně našlápla do hroudy bláta. Ve stejnou chvíli jako hlasité šplouchnutí zazněl nezadržovaný výkřik, následovaný popuzeným sakrováním. Světlo dvou hvězd zmizelo stejně rychle, jako se před pár hodinami objevilo.
Jsem.
„Já vím, že jsi,“ reagovala trochu netrpělivě. „To já taky, stejně jako hromada bahna na mojí noze, která nejde umýt. Myslíš, že kdybych ji namočila do vody, pomohlo by to? Lepší mokrá, než špinavá.“
Vítr obkroužil vzdušnou spirálu s ještě větší vehemencí; Cassiopeia se párkrát nejistě zakymácela, ale rovnováhu nakonec neztratila.
Na rozdíl od celého půl tuctu zářících teček nad její hlavou, které náhle přestaly zářit.
„Je zima,“ podotkla do ticha. Začínalo být značně znepokojující a to ani nemusíte být člověk, co produkuje ticho, jedině když spí. Na obloze zbývalo už jen několik světelných bodů; netušíce, jaký osud je čeká. „Asi půjdu.“
Zaváhala, aniž by zvedla oči k nebi, ze kterého již všechny hvězdy nadobro zmizely. Postupné potemnění však ani dívce, jako byla Cassiopeia, neušlo.
„Nevidím,“ zašeptala s určitou dětskou naivitou a zmateně se rozhlížela po okolních stromech, které při potemnělé scenérií působily nepřátelsky, pokud toho byly stromy vůbec schopny. Obě strany cesty naproti tomu vypadaly naprosto stejně. „Odkud jsem vlastně přišla?“
Situace ji začínala unavovat. Hladina jezírka vedle cesty se svůdně vlnila a větve útlých bříz na druhém břehu jakoby jí mávaly.
„A pak že mi chybí fantazie,“ pronesla nahlas značně nejistě při vzpomínce na hodiny slohu, kdy se marně snažila stvořit práci na požadované téma. „Jsi tu?“
Jsem.
„Bála jsem se, že odejdeš beze mě, tajemný cizinče,“ zasmála se strojeně a s podivem se neubránila myšlence, proč sem vlastně kdy lezla.
„Netrefím domů,“ svěřila se spíš sama sobě. „No, vím, že náš dům je na severu. Stačí když najdu hvězdu Polárku a půjdu přímo podle ní. Ale…“
Konečně zvedla oči k čisté obloze nad sebou.
„Ale…,“ zopakovala Cassiopeia, z trochu jiného důvodu než před okamžikem. Na temném povrchu vody v jezeru se totiž třpytila jediná hvězdička. Udělala jeden krok, dva a posléze s jistotou zamířila na břeh, vzhledem k botě obalené bahnem trochu pomaleji, než si představovala.
Konečně se postavila tak blízko jezírka, jak si jen troufla. Její tajné obavy se nevyplnily; hvězda za tu chvíli nezmizela. Sice na rozvlněné hladině vypadala trochu roztřeseně, ale byla tam.
„Cassiopeia,“ šeptla jmenovkyně hvězdy a vztáhla třesoucí se ruku k nadějnému bodu pod sebou. A pak… hvězda zhasla.
Cassiopeia se neubránila výkřiku.
V odrazu vody se zrcadlila i její vlastí tvář. Za jiných okolností by se v něm s potěšením prohlédla, vlastně přesně to samé měla v úmyslu i tentokrát, když… To, co by před chvílí hrdě nazývala svýma čokoládovýma očima, nyní nabylo obludného charakteru. S tím, co viděla, jí dokonce nepřišlo divné, že tím vůbec vidí.
Kdyby se jí někdy zeptal v tu chvíli, asi by mezi pronikavým ječením vykoktala něco o rybích bulvách. Nakonec jí slova uvízla v hrdle a stejně jako ryba ze sebe nevydala ani hlásku. To bylo chvíli před tím, než zoufale zamávala
ploutvemi
rukama a s dalším hlasitým šplouch spadla do skelné vody.

Budík zazvonil poprvé. Budík zazvonil podruhé. Budík zazvonil potřetí a ona věděla, že nejlepší bude konečně otevřít… mysl a vstát. V pokoji, v němž nikdy neroztahovala závěsy, se usadila tma a Cassiopeia si najednou uvědomila svůj strach z ní.
„Možná je čas na dávku ranní hygieny,“ řekla rádoby humorným hlasem, aby si dodala odvahy. Pak si oddychla. Vše bylo v pořádku. Noční můra odletěla.
Sebevědomě zamířila do koupelny, do svého oblíbeného místa. Otevřela dveře…
A ocitla se pod palbou pravdy.
Ryba!

Buď v pozoru! Buď v pozoru! Buď v…

Alexandrée de Bouleau
Literární seminář 2.B