Stoslovné výpovědi devíti pacientů

Něco do školy k mudlům na téma – média. Ze dne jednoho psychologa.

„Víte, nebylo to moc příjemné. Když víte, že vaši přátelé si přes celé prázdniny telefonují, mailují a píší zprávy, připadáte si se svým dopisováním trochu… staromódně. Nechápejte mne špatně, – svých dopisů se nevzdám. Dopisy mají vlastní život, i samotné dopisní papíry; vnímám vůně a dotyky. A písmo, vždyť písmo stvořené vaší rukou vypráví příběhy našeho světa a lidí kolem nás. Říkají: Je ti teprve šestnáct, užívej života. Pokud užívání si znamená ničit tradici a stát se součástí masového průmyslu elektroniky, můžou všichni jít do,“ váhá, ,,do háje. Řekněte, mohla bych něco takového napsat do dopisu? Ne, úcta mi ještě zbyla. Věříte?“

„Uf, stihla jsem to jen tak tak. Zrovna před chvílí, než jsem sem letěla, jsem si nainstalovala novou verzi ‚áj-sí-kjů‘ a tenhle týden mi má přijít mikrofon, abych si už konečně mohla připojit na ‚skájp‘. Je to děs, když vám chodí denně dvacet mailů, pak se připojíte na ‚ajsko‘ a chce s vámi hned mluvit deset lidí najednou. Nejmíň deset lidí. Ale hodí se to. Můžete si s kýmkoli povídat hned, nemusíte dlouho čekat na odpověď. A je to zadarmo. ‚Esemesky‘ ujdou. Jdou ale poslat i z netu! Nemohli bychom mít taky sezení ‚on-lájn‘? Je to lepší,“ pokračuje nadšeně.

„Sice nevím, co vám tu mám povídat, ale fajn, můžu vám předně říct něco o sobě. Z dětství si toho moc nepamatuju, do asi patnácti let. Pak jsem chodil jako normální člověk na střední, pak na vejšku a tam jsem začal vydávat svůj první časopis.“ Sympaťák. „A to mi asi nějak ovlivnilo život, protože je to to, co dneska dělám. Prostě mi přijde, že časopisy mají svoje kouzlo. Jsou otevřenější než noviny a levnější než knihy. Hodně lidí si myslí, že pade za měsíc není málo, ale nevědí a nechápou, že z jednoho čísla časopisu se naučí víc, než z jakýkoli knihy.“

Zamyslí se. „Obraz Doriana Graye. Vyhoďme ho z kola ven. Ženy. Farma zvířat. Malý princ. Otec prasátek. Sbohem, armádo. Bílý tesák. Tajemný hrad v Karpatech. Húrinovy děti. Veronika se rozhodla zemřít. Ideální manžel. Jak je důležité míti Filipa. Tři mušketýři. Vánoce Hercula Poirota. Kytice. Rok vdovou. Romeo a Julie. Strašidlo cantervillské. Nezbytné věci. Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Šťastný princ a jiné pohádky. Velký testament. Oliver Twist. Zkrocení zlé ženy. Alchymista. U řeky Piedra jsem usedla a plakala. Opilý koráb. Květy zla. Ilustrovaná máma. Sloni mají paměť. Obsluhoval jsem anglického krále. Nedokončené příběhy. To je vše. To jsem minulý měsíc četla.“

„Na opuštěný ostrov bych si vzal rádio. Pár neděl ho už mám a pořád slouží. Sice už nehrajou to, co před lety, ale pořád lepší, než to, co přišlo po něm. Televizi myslím, samozřejmě. Člověk tam nikdy nenajde, co hledá. A nevěřím tomu. No a z novin mě bolí oči. I s brýlema. Ona je to stejně otrava. Když si už člověk najde někoho na čtení, usne, jak ho to nebaví.“ Vzdychne. „Víte že to byl před léty můj sen, pracovat v rádiu? Ještě tenkrát… Dneska už nikoho nevemou. Ne v tomhle věku a… Možná se i na to potřebuje diplom.“

„Mám povídat? Vy se nebudete ptát? Proč ne, já s tím problém nemám. Vlastně je to docela jednoduchý. Člověk jako já nemá moc na výběr mezi internetem a… ničím. Jo, je vůbec jiná možnost? Vím, že je, ale musíte nejdřív pochopit, co jsem za člověka… Že takhle to nechci. Víte, internet vidím jako komunikaci a informace. Ne? Pomocí seznamky jsem našel prvního přítele… A pak druhýho. A třetího, čtvrtýho, pátýho… Chápete? Nemůžu být sám. A internet mi to umožňuje, nebýt sám. Jasně, tohle vy neznáte, vy nejste… Víte, inzerce v novinách je ta horší varianta. Nemůžu vybírat…,“ kroutí hlavou. „Poraďte, nebo nesuďte.“

„Jak vypadá můj den? Nejdřív udělám to, co musím. Jako uvařím, uklidím a tak. A pak… Já vím, že to zní hloupě,“ červená se, ,,ale ráda se po práci dívám na televizi. Je to pro mě odpočinek a odměna. Večer běží spoustu dobrých seriálů. Ze života… Necítím se sama… Nejsem sama. Petr, – můj manžel, – říká,… že jsou to… že je to ztráta času. Možná si to myslí i děti. Že jsem hloupá, když na to koukám. A to je jediné, co mi za celý den řeknou. Už si nepamatuju, jestli to někdy bylo jinak. Asi ne. Lidé se nemění. To se říká.“

„Já vždycky říkám, že časopisy jsou pro ženský a noviny pro chlapy. A je vám snad jasný, že já jsem chlap, no ne? A tohle nejsou jenom prázdný řeči. Jak říkám, fakt mě nezajímají drby ze zákulisí. Chápu, že to čte moje žena, ale já jsem tu od toho, abych to trochu krotil, no ne? Tak beru noviny, přečtu si sportovní rubriku, pak jí řeknu nějakej šťavnatej případ a ona kouká jak sůva,“ směje se. „Takhle to je. Novinám věřím, ty nikdy nezklamou. Ale jakmile tam jednou strčí rubriku pro ženy, – tak to píšou, – dám od toho ruce pryč. Jsem chlap, ne?“

„Dobrý den. Jsem ráda, že jste svolil k tomuto sezení. Chcete-li, abych vám vypověděla svůj životní příběh, řekněte. Máte-li nějaké otázky, zeptejte se. V případě jiné možnosti se také ozvěte. Pokud budete chtít kdykoli během sezení přeskočit k jinému tématu, dokončím ho a budeme pokračovat zvoleným směrem. Věřím, že si z mých možností vyberete. Pokud ne, stížnosti podejte v příhodnou dobu. Až bude čas skončit, upozorněte mě slovy či drobným gestem. Teď je řada na vás a vaší volbě. “ Ticho. „Mimochodem, zmínila jsem, že pracuji jako telefonní operátorka pro jednu z největší firem v České republice? V případě zájmu…“

„Slečno…

Slečno…

Pane…

Slečno…

Pane…

Pane…

Paní…

Pane…

Paní…

Jste dnes můj x-tý pacient. Na dnešek jich bylo objednáno celkem devět. Po vás jich ještě x přijde. Víte, jaké je mé oblíbené zvíře? Kočka. A s oblibou tvrdívám, že kočky mají devět životů. Devět. Představte si sami sebe jako jeden z kočičích životů nebo jako jednu součást devítihlavé saně. Každý z vás uvažuje samostatně, po svém a správně. Nevěříte? Své zájmy promítáte do své povahy a svou povahu do zájmů a tím dosahujete rovnováhy. Devítinásobně. Gratuluji, za zdárné zvládnutí všech obtíží! A nyní, přejděme k vyúčtování… Ano. Devět set.“