Černá růže

Proč uprostřed ledové planiny vykvetla černá růže? Je možné, aby drak uronil slzu? Malý příběh o dívce, drakovi a hladovém vlkovi toužícím po kousku žrádla do huby. Je to příběh nejen o lovu a pomstě, ale i o jemných citech draka a dívky.

Rozepjal
velká blanovitá křídla. Několikrát s nimi zkusmo zamával a vznesl
se do výšky. Náporem vzduchu rozvířil čerstvě napadanou vrstvu
sněhu.

Neviděla
nic.

Musela
zavřít oči, aby se jí do nich sněhové vločky nedostaly. Když
se vše uklidnilo a mohla je znovu otevřít, nikde ho už neviděla.
Rozhlížela se po obloze a až na pár bílých obláčků a zářícího
rudého slunce na západě, neviděla nic, ani jediný odlesk na jeho
rudých šupinách. Zklamání z jeho odletu ji překvapilo. Nemyslela
si, že to bude tak bolet, když se jejich cesty rozejdou. Povzdechla
si a potlačila slzy. Musela najít způsob přežití a cestu k civilizaci.
Znovu se rozhlédla, ale tentokrát po okolní krajině. Bílá planina
se táhla kam až oko dohlédlo. Tuto jednotvárnost porušovaly jen
malé skupinky keřů. Vydala se k té nejbližší netušíc nebezpečí,
které se tam skrývá .

V této
skupince keřů měl ukryté doupě vlk.

Šílená
inteligence se všemi instinkty jeho rodu z něho dělala nebezpečného
zabijáka. Pozoroval ji rudýma krví podlitýma očima. Zakručelo
mu v břiše. Měl hlad. Už dlouho neměl v tlamě šťavnatý kousek
masa a jedno se právě k němu přibližovalo. Už se viděl, jak zaboří
své tesáky do toho bílého krku. Jak mu rudá krev teče do chřtánu.
Teplé maso mu plní vyhladovělý žaludek. Této své vlastní fantasii
nemohl odolat. Počkal až přijde ještě o kousek blíž a vyrazil
z úkrytu.

Vysoko
na obloze nedaleko od nich se na červených šupinách zatřpytilo
slunce. V poklidu si nad mraky letěl ohnivý drak.

Zarazil
se.

„Co
to bylo?“ zeptal se sám sebe.

Náhlý
pocit nebezpečí ho překvapil. Zastavil se na místě a křídly mával
jen proto, aby se držel ve stejné výškové pozici. Nasál vzduch
do nozder, ale nic, co by ho mohlo ohrozit, neucítil. Zatřepal hlavou,
aby zahnal znepokojivé myšlenky a letěl dál.

Znovu.

Tentokrát
naléhavěji.

Smysly
mu zvonily na poplach. U srdce ho podivně píchalo. Snažil se ty pocity
zahnat, ale čím víc se je snažil ignorovat, tím byly důraznější.
Věděl, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí. Ve vzduchu nic
necítil. Žádný pach tvora, jenž by mu mohl ublížit. Svýma bystrýma
očima prohlížel okolí a také nic nenašel.

Co
se to děje?

Nevěděl.
Nic nedávalo smysl. A pak, když už si myslel, že je to pryč, udeřilo
to znovu. Tak velká síla ho zasáhla, až sebou ve vzduchu zakolísal.
Křídla přestala mávat. Řítil se nezadržitelně k zemi. Vzpamatoval
se právě včas. Máchl křídly a obrovskou silou obsaženou v jeho
svalech se vyhnut srazu se zemí. Vyletěl znovu nad mraky.

V tu
chvíli si to uvědomil.

V západu
slunce, které rudě obarvilo sníh i oblohu. V té krvavé záři si
uvědomil, že nebezpečí nehrozí jemu, ale jí.

Vybavil
si její malou drobnou postavičku stojící ve sněhobílé planině.
Zhrozil se: „Jak jen jsem mohl nechat jí tam, bez ochrany, v takovém
nebezpečí . . .“ Nečekal,že ho toto zjištění bude tak moc
šokovat.

Ihned
se otočil a vracel se zpět. Mohutná křídla zabírala co mohla,
aby zabránit tomu, co jenom tušil. Hnal se vpřed jako o život. Ale
ne jenom jako, ale o opravdový život, který byl ohrožen.

Nestihl
to. Ve vzduchu vysel pach krve…

Rudá
kapka spadla do sněhu. Vytvořila na panenské bělosti krvavou hvězdici.
Další a další kapaly a přidávaly se k té první. Hvězda se rozšiřovala
a roztahovala své krvavé prsty po jemném sněhovém poprašku. Ledové
krystalky se barvily na temně rudou barvu. Závan větru zvedl do vzduchu
krvavý opar a roznášel ho dál do kraje.

Už
nemohla dál. Vlk ji stále pronásledoval. Vidina slabé zraněné
kořisti ho přitahovala. Věděla, že si s ní jen pohrává. Nechtěl
ji na místě roztrhat na kusy a sežrat, ale uštvat, aby potom mohl
s plným žaludkem a uspokojením z lovu usnout. Posměšné štěkavé
zavytí ozývající se za jejími zády, jako by potvrzovalo její
myšlenky.

V rudé
záři zapadajícího slunce se stalo nevyhnutelné. Lovec dostihl svou
kořist. Už nemohl dále snášet svíravý pocit hladu v žaludku.
Mladá dívka podlehla jeho touze po krvi.

Viděl
její zaváhání a také viděl vlka, který ji pronásledoval. Přidal
na rychlosti. „Ještě je naděje, ještě to můžu stihnout.“
Mohl se uklidňovat jak chtěl, ale uvnitř cítil, že nemá šanci
být tam včas a zachránit ji. Se smutkem v očích sledoval, jak vlk
zahájil poslední úder. Teď už nemohl nic udělat, jen pomstít
její smrt.

Zakřičel
bolestí, když uviděl jak se zabijákovy tesáky noří do jejího
trupu.

Vlk
odskočil. Lekl se. Začenichal a ucítil dračí pach. Stáhl ocas
mezi nohy a utíkal do bezpečí. Bylo to marné. Rozzuřenému draku
unikl málokdo. Drak vyplivl na zkoušku malou kouli ohně. Dopadla
těsně před lovce, jenž se nyní stal sám kořistí. Uskočil. Další
ohnivé plameny dopadaly těsně vedle vlka. Málokterá ho zasáhla
a když ano, tak jen zavadila o hustou šedivou kožešinu a spálila
pár chlupů. Měl na sobě už hodně ohořelých míst. Drak se mu
snažil vynahradit všechno utrpení, jež potkalo mladou dívku.

Poslední
paprsky slunce prozářily mezi nebem a zemí. Slunce zapadalo. Líně,
jakoby chtělo vidět konec této scény.

Neměla
dlouhé trvání.

Drak
vyletěl nad maky. Vrhl se střemhlav k zemi. Vytasil drápy. Zarovnal
výšku a chytil vlka do napřažených pařátů. Ten zoufale zavyl.
Jeho počínání bylo však marné. Byl pevně sevřený až se drápy
zarývaly do kůže. Vracely se k mrtvé dívce. Pustil ho. Pád z tak
velké výšky a v tak zuboženém stavu nemohl přežít. Z obávaného
lovce se stala potrava pro ostatní.

Doletěl
k ní. Přistál. Schoulil se kolem jejího studeného těla. Křídly
přikryl ji i sebe. Takto tam ležel do rána. V paprscích jitřního
slunce vyhloubil hrob. Vzal ji jemně do pařátů a položil do studené
hlíny. Nad ní navršil větve a sníh. Nad touto nedokonalou provizorní
mohylou udělal něco, co draci dělají jen vzácně. Uronil slzu.
Temně rudá ohnivá slza dopadla na vrcholek hrobu. Zatřpytila se
jako krvavá perla a vsákla se do sněhu.

Drak
odletěl.

Vlk
byl sežrán mrchožrouty.

A na
místě hrobu …

…o
mnoho dní později…

…vyrostla
květina.

Černá
růže …