Z paláce Šalamounova: To ještě měla křídla

Po namáhavých restaurátorských pracích se konečně zadařilo a s radostí vám oznamuji, že první příběh Z paláce Šalamounova je již v naší čítárně. Za jeho obnovu chci poděkovat slečně Janel Weil.

Stáli před jedním z obrazů. Maličký chlapec se držel maminky za ruku a táhl ji blíž.

„Maminko, maminko, pročpak ta paní pláče?“ Žena se na něj s úsměvem podívala.

„Jakpak víš, že pláče? Vždyť není vidět, jak jí tečou slzičky.“ Chlapeček pokrčil ramínky a uličnicky pohodil hlavou.

„Prostě to vím. Ale nevím proč. Proč pláče, mami?“ Žena otvírala pusu, aby zvědavému synkovi obraz objasnila, ovšem co chtěla říct, to se už nikdy nedozvíme. Najednou se totiž za nimi objevila mladá dívka, sklonila se k hošíkovi a zašeptala mu do ouška.

„Pláče, protože její křídla už jí neunesou. Už nemůže létat.“ Maličký překvapivě vážně přikývl, na nic dalšího se nevyptával a dívka zmizela dříve, než ji udivená matka stihla oslovit.

Nad setmělou plání se vznášel mlhavý opar. Ticho všude kolem nenarušoval absolutně žádný zvuk. Ani se nikde v okolí nic nepohnula. Čas jakoby se zastavil. O ticha se však najednou přece jen něco ozvalo. Tichoučké, zoufalé vzlykání posazené skoro na hranici slyšitelnosti. Uprostřed pláně seděla osamělá, temná postava, objímala si kolena a po tvářích se jí koulely slzy jako kousky křišťálu.

„Proč pláčeš?“ Dívka vylekaně pozvedla uslzené oči. Hlas který se jí rozezvučel v těle jí rozhodně nepatřil, nikdo jiný tu však nebyl.

„Kdo jsi?“ Slova jí sama slétla ze rtů a zavířila v prázdnotě.

„Jsem Hlas. Strážce tajemství, Noční poutník, Osamělý cestovatel. Mám mnoho jmen. Na tom však nezáleží. Ptal jsem se, proč pláčeš?!“ Dívka se zachvěla.

„Něco jsem provedla. Něco hrozného, co zničilo nejen mě, ale i tohle všecko tady.“ Vzlykla. „Víš, jak to tady vypadalo?“ Měla pocit, jakoby Hlas zavrtěl hlavou.

„Ne, vyprávěj mi o tom.“ Dívka se usmála skrz závoj slz a ponořila se do vzpomínek.

„Bývalo to tu nádherné, jedna obrovská rozkvetlá zahrada. Žádná z květin tu nikdy neuvadala, stromy ševelily v lehkém vánku, hejna motýlů poletovala v teplém vzduchu, který by prosycen vůní květin a písněmi ptáků. Byl to ráj, který mi přidělili, který byl mým životem. A já jsem ho tolik milovala. Od úsvitu do soumraku jsem tancovala a poletovala mezi květy, zpívala s ptáky a hodovala se včelami. Moje šaty byly barevné a jiskřící, já celá jsem zářila barvami i radostí a štěstím. A pak přišel on.“ Povzdychla si a její tvář potemněla. Z očí jí vyhrkl nový proud slz.

„Pokračuj,“ pobídl jí Hlas. Dívka vstala a promnula si hubené paže.

„Byl tak krásný, tak mladý, tak citlivý. A tolik mě miloval. Od prvního okamžiku, kdy jsme se spatřili, jsem věděla, že patříme k sobě. Zůstal tu se mnou a můj ráj ještě zkrásněl. Navzájem jsme se obdarovávali láskou a věřili, že takhle budeme žít navěky, že se to nikdy nezmění. Bohužel, bylo to příliš krásné, než aby to mohlo vyjít. Měla jsem vědět, že chci příliš.“

„Co se stalo?“ Hlas zně konejšivě a chladil její otevřené rány. Jakoby z jeho podpory načerpala sílu, dívka namáhavě polkla a pokračovala.

„Řekli mi, že takhle to nemá být. Že pro dva je tenhle ráj moc malý. Že v něm musím žít buď sama nebo vůbec. Že je jen pro jednoho člověka. Přemlouvala jsem je, ať své rozhodnutí zváží, prosila jsem, přímo žebrala, aby neničili naše štěstí. Nic nepomohlo, byli pevně rozhodnutí. Když jsem mu to řekla, nechtěl tomu, stejně jako já, uvěřit. Nemohl pochopit, že to musí skončit. Řekl, že tu zůstane. Že mě nemůže opustit, nemůže odsud odejít. Prosil mě, ať jdu ním, že odejdeme oba, ale já nemohla svůj ráj opustit, příliš jsem ho milovala. Zůstali jsme tedy a náš život pokračoval jako osud, ale já věděla, že se něco stane. Hluboko v srdci jsem cítila, že oni to tak nenechají. Také že ne. Po nějakém čase si mě znovu zavolali.“ Dívka zmlkla a s děsivě prázdným výrazem pohlížela na vyprahlou pustinu. Hlas jí nechal chvíli na rozmyšlenou. Pak jí však pobídl, aby pokračovala.

„Když jsem před ně přestoupila, zlobili se. Byli velmi rozzuření, že jsme neuposlechli jejich příkaz. Proto se rozhodli, že se pomstí. Dali…ach, proč…dali mi nůž.“ Dívka polkla slzy, které se jí teď valily po tvářích a roztřeseným hlasem pokračovala. „Dali mi stříbrný nůž. A řekli, že si musím vybrat. Buď usmrtím jeho a sama budu moci žít ve svém ráji jako do té doby, než přišel. Nebo se zabiju sama, pak bude moci zůstat on v mé rozkvetlé zahrádce a užívat si život, sice beze mě, ale spokojený. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jen mohli být tak krutí? Srdce jsem měla bolavé a rozpolcené, uvnitř jsem hořela plamenem zármutku. Milovala jsem ho, opravdu silně, ale svůj život a hlavně svůj ráj víc. Nemoha jsem opustit místo, které pro mě bylo vším. Musela jsem tedy zabít jeho.“ Dívka zaskučela, a schoulila se do klubíčka jako raněné zvíře.

„Ten večer, ano, nikdy na něj nezapomenu. Seděli jme pod hvězdnatou oblohou, objímali se a já mu tiše plakala na rameni. On nevěděl, jaká muka právě zažívám. Věděla jsem však, že již není cesty zpět. Když usnul naposledy jsem ho políbila a pak mu vsunula nůž pod žebra. Otevřel oči a já v těch krásných, hlubokých očích četla otázku. Proč?! Zlomilo mě to. Šílená stekem a zármutkem, plná viny a bolesti jsem jen nehybně ležela a chtěla umřít. Už jsem pochopila, že jsem udělala chybu. Nemohla jsem žít bez něj. Moje srdce, to zjizvené bolavé srdce ztěžklo. Zčernalo a vážilo víc než kdykoli předtím. Zemřelo.

Když jsem se konečně po dlouhých měsících zvedla, zasáhla mě další rána. Za tu dobu, co jsem ztratila, celý můj ráj uvadal. Květiny usychaly a vady, ze stromů opadalo listí a jejich větve se smutně skláněly k zemi. Hejna motýlů zmizela a s nimi i moje radost a záře. Byla jsem jen šedý přízrak z šedé, umírající zahrady.

Chtěla jsem ji zachránit, chtěla jsem vzlétnout k nebesům a přinést trochu vláhy…ale nešlo to. Moje mrtvé srdce bylo na má křídla příliš těžké. Už mě neunesla. Nemohla jsem létat.“ Dívka definitivně zmlkla. Znovu sklonila hlavu a rozvzlykala se. Hlas mlčel. Nechal ji, ať ji její zármutek pohltí.

Po několika temných dnech se znovu ozval. Pohladil dívku po hlavě a pravil: „Moje malá, šedivá vílo. Tvůj osud je těžký a příběh velice smutný. Nemohu z tebe sejmout tvoji bolest, nemohu odplavit tvoje starosti, takovou moc má jen čas. Ale mohu ti alespoň trochu ulevit. Chtěla bys?“ Bezbarvá dívka přikývla, ale nevěřila tomu, že by jí mohlo cokoliv spasit. Přišla o svého prince, o svůj ráj i svoje křídla. Hlas pokračoval.

„Dám ti moc. Moc cokoliv vyjádřit štětcem neb tužkou, přenést cokoli na papír. Můžeš tak dát podobu svému zármutku. Tak se s ním lépe vyrovnáš. Pojď, pohleď do své nové budoucnosti.“

„Maminko, podívej, co jsem nakreslil.“ Matka vzala hošíkův obrázek do dlaní a zblízka se na něj zadívala.

„Copak to je? Pověz mi, co jsi to nakreslil?“

„To je ta paní ta, co plakala.“

„Ale maličký, vždyť tahle paní je veselá a barevná.“

„Ano maminko. Protože to ještě měla lehké srdce. To ještě mohla létat.“