Vaši navštívenku, prosím

Ze života jedné dívky, aneb dubnové rozjímání.

Sobota – den návštěv. Chodím navštěvovat své známé a příbuzné a známí a příbuzní chodí navštěvovat mě. Nesnáším soboty – dny návštěv a také jsem to řekla Moně Lise, visící u mě v obýváku. Nechápala to. Jak by mohla, stále si visí na stejném obraze a toto utrpení se jí vyhýbá. Stejně to vzala podstatně lépe než má spolužačka Dita. „Nesnáším soboty,“ řekla jsem jí a ta se jen utvrdila ve svém dojmu, že jsem blázen. Řekla to pak naší spolužačce Kláře a ta to řekla Daně a ta to řekla rovnou pěti dalším spolužačkám. Mona Lisa mi vysvětlila proč. Ostatní lidé totiž mají návštěvní dny v neděli. No není to zvláštní? Vždycky jsem myslela, že neděle jsou dny, kdy se chodí do kostela. Mona Lisa na to nic neřekla, protože křesťanství nebylo v šestnáctém století v Itálii populární.

Nesnáším soboty – dny návštěv, proto nechodím sama. Mona Lisa se mnou chodit nemůže, chodím tedy s bílou kočkou Sněhem. Jmenuje se Sníh, protože je bílá. Přijde mi to jasné, ale Mona Lisa mi řekla, že je to hloupost a že Sníh by se měly jmenovat černé kočky, ale že ve skutečnosti by se vlastně všechny měly jmenovat Neve.

Každou první sobotu – den návštěv v měsíci chodíme k tetě. Chodíme k ní rádi, protože má psa jménem Rodrigo Trpasličí a Sníh se s ním vždycky pere. Chodíme k ní rádi. Už ale nemůžeme. Minule jsem totiž řekla tetě: „Sníh je u nás na zahradě nejradši v létě.“ A ona na to: „Ale to jsi se musela splést, drahoušku.“ Od té doby nás už k sobě nezve. Řekla jsem to Moně Lise, neodpověděla, jen se rychle podívala jinam. K nám teta nikdy nechodí.

Poslední sobotu – den návštěv v měsíci k nám chodí známí z šachového kroužku. Nevím proč. Ptala jsem se Mony Lisy a ona si myslí, že jsem je pozvala. Není to pravda, ale nevěří mi. Vždy, když přijdou, řeknu slušně: „Tohle je Simon, Tobiáš, Sandra, Alexandr, Pavla a Helena. Tohle je Sníh a Mona Lisa.“ Oni vždy zvolají „Ach, jak extravagantní. Hotový Louvre!“ a požádají o drink. Všem připravím mošt z domácích jablek a oni zvolají „Och, jak objevné. Nějaký nový druh mojita?“ a tváří se jako opilí. Nevím, co to je Louvre ani mojito. Mona Lisa mi to nechce říct, proto bych řekla, že to taky neví.

Ve volných sobotách – dnech návštěv k nám jezdí bratranci a sestřenice se svými dětmi. Ty Mona Lisa nemá ráda, protože jí jedno z dětí počmáralo obličej křídou. Sníh je taky nemá rád, protože ho s oblibou tahají za ocas, ale vždycky když přijedou, schová se do krabice a má pokoj. Taky mám pokoj, jenže když se do něj chci jít schovat, děti chtějí limonádu. Dávám jim mošt z domácích jablek. Sestřenice a bratranci přicházejí s větou: „Máš takovou rozlehlou a krásnou zahradu, ty máš v životě štěstí.“ Byla jsem hrdá a hned jsem se šla pochlubit Moně Lise, jenže ta tvrdí, že naše zahrada vůbec není krásná, protože ji ti malí caparti každou sobotu – den návštěv ničí. Sice na ně má vztek kvůli té křídě, ale asi má pravdu.

Když jsme jednou se Sněhem chtěli jet navštívit bratrance a sestřenice, postarší paní u vrat nás nepustila dovnitř. Neměli jsme pozvání. Ptala jsem se Mony Lisy, jestli oni mají pozvání k nám. Řekla, že ne, a zbytek dne se mnou nemluvila. Myslím si, že je na mě naštvaná. Mám navrch, protože ji kdykoli můžu sundat ze stěny v obýváku, takže mi ani nevadí, když nevím, proč je naštvaná.

Nesnáším soboty – dny návštěv, proto používám kalendář z roku 2006, piji mošt z domácích jablek, pouštím si pořád dokola White Christmas a záměr každého, kdo by nás chtěl vyrušit, odradí nápis: „Vaši navštívenku, prosím.“