Světla svítí!

Přichází únor a sezóna karnevalů a maškarních je v plném proudu. Jaké převleky si přichystali obyvatelé jednoho sousedství a jak si poradí, až plesová světla zhasnou?

Konal se maškarní ples. Zváni byli všichni lidé z okolního sousedství domu číslo 21. Pro všechny, co se ho účastnili to byla příležitost. Příležitost odložit masky všedního dne, které nasazovali při každém setkání s ostatními, a nasadit si masky nové, zhotovené pro tuto speciální příležitost. Kouzlo této akce spočívalo v tom, že pod opravdu důmyslnými maskami vás nikdo nepoznal.

Dům číslo 21 byl vyzdoben opravdu honosně. Dospělí, kteří se při této příležitosti stávali dětmi, odhazovali všechny zábrany. Přispělo k tomu všechno, dostatek jídla a pití, pohádkové světlo a hudba, v níž každý nalezne svůj šálek kávy.

Bylo kolem osmé hodiny večerní a zábava již byla v plném proudu. Převleky všech přítomných byly vskutku různorodé.

Pravda, ne každý v místnosti se bavil. V rohu postávala žena či dívka, pod bílou maskou s prázdným výrazem zakrývající obličej to nebylo poznat, a v ruce držela již třetí skleničku šampaňského. Černé vlasy měla stočené do nějakého složitého účesu a na sobě měla princeznovské nabírané šaty. S trpkým výrazem, jenž nikdo neměl spatřit, pozorovala okolí a snažila se nemyslet na včerejší příhodu. Vlastně se nic vážného nestalo, tak proč ji to tolik sebralo?

‚Ale, zlato, nemůžeš čekat, že budeme celý ples trávit spolu. Jdu za Spidermana. Ty jdeš za princeznu. Musíme se vžít do svých rolí. Kdybys šla za třeba za Mary Jane, tak prosím, ale takhle…‘

‚Jsme manželé, musíme být spolu. Víš, jak jsem ve společnosti vždycky nervózní.‘

‚Už jsem ti to říkal. Konec diskuse.‘

Ano, vžít do svých rolí. Jen kdyby si tu teď nepřipadala jako kůl v plotě. I nyní cítila, jak jí hoří tváře, když si vzpomněla, co řekla potom.

‚Ještě uvidíš, třeba mě tam osvobodí nějaký princ.‘

‚Třeba,‘ odpověděl jí pobaveně, ale v jeho hlase poznala i něco jako pohrdání.

Chtěla si jít dolít sklenici, ale cestu jí zahradil nějaký stín. Zvedla hlavu a před sebou spatřila krále. Na to, že to měl být král, byl poměrně malé a hubené postavy, avšak ten den to nevadilo. Nepoznala v něm žádného ze svých sousedů, neboť tvář měl skrytou pod jakousi kuklou, na níž mu spočívala koruna.

„Král má právo na jeden tanec s krásnou princeznou,“ poznamenal.

Princezna nejdřív pohledem přelétla místností. Její Pavoučí muž zrovna dotančil s jakousi ladnou Kočičí ženou. Neznatelně vzdychla a svolila. Koneckonců, jak vidno, dnes bylo všechno povoleno.

Když se za zvuků pomalých rytmů mlčky přesunuli na parket, zahryzla se do rtu. Ona nebyla krásná. Věděla to ona, věděl to její manžel a věděl to zcela určitě i onen tajemný král, pokud ji někdy viděl v jejím běžném oblečení a ne skrytou bledou maskou. Přesto jí bylo bezděčně příjemně, že o ni někdo projevil zájem.

Ale ne, nezajímal se o ni, zajímal se o princeznu.

…

Mladá žena v upnutých černých šatech se zastavila a váhavým pohledem se rozhlédla kolem sebe. Stála před dvěma dveřmi od toalet. Ty nalevo byly označeny panenkou a ty druhé panáčkem. A ona nevěděla, jak dál.

Náhle za sebou zaslechla dvojí kroky. Byl to nějaký pár. Mladík z dvojice zamířil ke dveřím napravo a dívka se obrátila se obrátila k ženě v šatech. ,,Tak jdete?“

V tu chvíli se rozhodla. Kývla na znamení souhlasu a vešla. Záchod zářil čistotou. No jistě, nebyly to přece žádné veřejné toalety, s výjimkou dneška. Posadila se na sklopenou mísu a zabořila hlavu do dlaní.

Bože, jsem na maškarním převlečený za ženskou a myslím na čistotu záchodů.

Pamatoval si na časy dospívání, kdy se jeho přátelé na různých akcích z legrace převlékli jako ženy. Ale stejně se cítil divně. Především proto, že u jeho kamarádů to bylo jasné. Vypadali prostě jako muži s hrudí vycpanou pomeranči, v ženských šatech a se silnou vrstvou make-upu. A jejich chlapácká těla v tom oblečení taky nevypadala zrovna vzhledně.

Jenže tady to bylo jiné. Nikdo ani na okamžik o něm jako o ženě nezapochyboval. Brali to jako samozřejmost. A to byl tři roky jejich soused. Někteří si dokonce mysleli, že je bez masky. Nevyvracel jim to. Navíc si trochu vyděšeně všiml, že ho někteří muži ho tak trochu… balí.

„Tak budete už?“ Zaklepání na dveře ho vytrhlo z přemýšlení. Nazdařbůh spláchl a omluvně se usmál na dívku, se kterou se míjel. Šel si umýt ruce do umyvadla a oči mu zabloudily do zrcadla nad ním. No tohle, vážně nevypadal špatně.

Odebral se opět do centru dění. S vědomím, že je to jen pro dnešek, se přidal k davu na tanečním parketě.

…

,,Je bezva, žes přišla, Jasmine, fakt bezva.“

Asi pětadvacetiletá žena se silnou vrstvou bílého pudru na obličeji, na rukou i na všech ostatních viditelných částech těla, se prudce otočila.

,,Tys mě poznal?“ zašeptala rozpačitě ke svému bývalému šedesátiletému příteli.

„Tebe vždycky.“ Natáhl ruku a z té její setřel prstem část make-upu, až se pod ním objevil kus tmavé kůže.

Odtáhla se od něj. ,,Nech toho.“

,,Ale proč?“

Neodpověděla mu. Věděla proč. Za těch pět let, co zde bydlela, nikdy nepocítila ani náznak rasismu. Naproti tomu vždycky cítila, že je jiná. Musela využít tohoto jediného dne, kdy mohla být taková, jaká chtěla.

,,Před měsícem,“ začal pomalu, ,,jsem byl na dětským karnevalu s dcerou svojí sestry. Na hlavě si vytvořila ty… rasta copánky a na tělo si napatlala nějakej hnědej blivajz. Co na to říkáš?“

Neřekla nic. Tohle samozřejmě věděla. Černí chtěli být bílí a naopak. Změnili téma.

,,Chodila jsi od našeho rozchodu s někým?“

Ne, celou tu dobu, celý ten rok jsem sama, tak moc mě náš rozchod rozhodil. „No jasně, myslíš, že zůstanu rok sama jenom kvůli tobě? Nebo, že o mě nikdo nemá zájem?“ odsekla podrážděně. Tohle téma se jí líbilo možná ještě míň, než to předchozí.

,,Ty víš, že sem to tak nemyslel. Jenom jsem tak trochu doufal, žes s nikým nechodila.“

,,Musím si odskočit,“ zamumlala na vysvětlenou, když se její nohy daly samy do pohybu. Kdyby zůstala stát na místě, asi by se jí podlomily. Došla před dům, posadila se na vchodové schody a zapálila si.

Tak dnešek se nevyvedl, napadlo ji pesimisticky a současně se rozhodla, že dovnitř se už nevrátí.

Po chvíli za ní klaply dveře a ji to ani nepřekvapilo. Byl to on a taky si zapálil.

„Mám tě doprovodit domů?“ ozval se do nočního ticha.

Jak moc mě zná, pomyslela si s bolestným uvědoměním. „Není třeba. Mám to domů dvacet metrů.“