Kapitola V. – Předzvěst smrti –

Black Chrysanthemum
Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Zavřeš
oči

a
zvedneš ukazovák

ke
světelným bodům nad tebou

a
vybereš si svou hvězdu,

co
bude tvým osudem.

 

Šeptáš

modlitbu
prastarou,

rty
se pohybují beze zvuku

a
tvé srdce se chvěje,

když
věříš.

 

Dotkneš
se

nastavené
dlaně,

kterou
ti podává přítel tvůj

a
uděláš první krok

do
snění.

 

~
Shaal Mayan ~

 

 

        
Kráčela nocí a nedoufala v den.

        
Bezcitnost se jí pomalu vkrádala do raněného srdce, zatímco přemítala
o smyslu svého života. Ani se nesnažila zabránit smutku, který na její
sametové tváři vykouzlil útrpný výraz. Na chvíli ztratila pojem o čase a
vůbec o celém okolí. Nebylo proto divu, když si nevšimla dlouhého černého
stínu, který ji začal pronásledovat. Vyřítil se za ní z jedné z tmavých
postranních ulic a brzo jí dosáhl až na paty. Sonia však naprosto nic nevnímala,
a právě kvůli tomu pro ni bylo překvapením, když jí majitel onoho stínu
znenadání spočinul rukou na rameni.

        
Zděšeně sebou trhla a bezděčně vyjekla. Mráz jí přejel po zádech,
když se otáčela, aby spatřila útočníka. Nicméně, nebyl to nikdo, kdo by
jí chtěl jakkoli ublížit. Šklebil se na ni vysoký mladík s blonďatými
dredy a čerstvým monoklem pod pravým okem. Už od prvního pohledu bylo znát,
jak moc je vychrtlý. Potrhané hnědé kalhoty na něm skoro visely, ale na
druhou stranu dobře ladily s tmavě šedou mikinou.

        
Byl to Seth, Viktorův nejlepší kamarád.

        
„No zdar, ne?“ Zlomyslně se zašklebil. Velice ho potěšilo, když
se mu ji podařilo tak lehce vylekat.

        
Ale Sonia se nesmála, ba naopak – byla na nejvyšší míru rozzuřená.
Černočerné zornice měla zúžené zlobou.

        
„Kurva, jdi do hajzlu,“ vyjela po něm vztekle a přidala do kroku.

        
Na okamžik ho zarazila, ale nenechal se odbýt. V tak mizerné náladě
ji neviděl už hodně dlouho. Rozhodl se jí proto náladu lehce zpravit a nabídl
jí láhev vodky, kterou držel v levé ruce. To však byla chyba.

        
„Neslyšel jsi?“ Střelila po něm pohledem. „Strč si tu flašku někam
a táhni!“

        
„Kurva co je?“ Naštval se. „Udělal jsem ti snad něco, že mě
vyhazuješ?“

        
„Co je?“ zopakovala nevěřícně jeho slova. „Co by bylo? Vůbec
nic se nestalo, tak laskavě vypadni!“ Vytáhla krabičku cigaret a zapalovač
s průhledným, tmavě modrým obalem.

        
Stále se nevzdával.

      
  Sledoval, jak z krabičky vytahuje jednu cigaretu a
pokouší se ji zapálit. Nemohl si nevšimnout toho, jak se jí klepala ruka. Ona
snad vážně není normální! Pomyslel si.

        
„Máš snad klepavku nebo co?“

        
Pomalu se otočila a probodla ho pohledem tak chladným, až jej
zamrazilo.

        
Uvědomil si, že tohle už není sranda. Takhle se totiž nikdy
nechovala. Rozhodl se proto, že se jí raději teď hned omluví, protože pak
už by mohlo být příliš pozdě.

        
„Tak promiň no, ale…“

        
„Drž hubu a raděj mi podej tu vodku.“ Nečekaně ho přerušila.
„Rozmyslela jsem si to.“

        
Překvapeně zamrkal. Tohle snad nemohla být pravda.

        
„Nečum tak blbě a dělej, vole.“

        
S ještě více nevěřícným výrazem ve tváři jí láhev podal.
Vzala si ji a napila se z ní několika velikými hlty, jako by to byla pouhá
minerálka.

        
„Hej!“ Vzal si láhev zpátky k sobě. „Brzdi trochu, jo? Jsi nějaká
divná. Stalo se ti snad něco, o čem nevím?“

        
Hypnoticky se dívala kdesi k nohám, na deštěm smáčenou cestu. O něj
ani okem nezavadila.

        
„Všechno je úplně v klidu,“ ujišťovala ho, „jen se mi přiotrávila
matka, ale jinak nic zvláštního,“ protáhla ironicky.

        
„Cože? Si děláš prdel, že?

        
„Ne, nedělám,“ pronesla smířeně.

        
Na chvíli se zamyslel.

        
„A proč to tak hrotíš? Vždyť ji přece nenávidíš, ne?“

        
„To sice fakt nenávidím, ale je to přece moje matka!“

        
„Matka sem, matka tam, ser na ni. Podívej se na mě, jak mě dneska zřídil
otec.“ Dotkl se nepěkného monoklu, který zdobil jeho oko, a sykl bolestí.
„Zase přišel domů ožralý jak doga. Taky by se mohl přiotrávit, pak
bychom ho s máti šoupli do léčebny a byl by aspoň na chvíli klid.“

        
„Jenomže představ si, co bych pak jako dělala, kdyby tady nebyla.“
Donutila jej k zamyšlení. „Bych musela jít do děcáku, vole. To raděj
fakt snášet ji než tohle.“

        
„To já bych si vybral ten děcák.“

        
„Ty bys tak možná šel do polepšovny, magore,“ uvedla to na pravou
míru.

        
Raděj to ani nekomentoval. Právě ho totiž něco napadlo.

        
„Víš co?“

        
„Vážně netuším.“ Zadívala se na něho jako na debila. Takhle
inteligentní otázku nemohl vymyslet nikdo jiný než on.

        
„Nechceme přece ostatní nakazit blbou náladou a tím zpackat
Marcusovi oslavu, že ne?“

        
„Jak to myslíš?“

        
„Prostě pro celý dnešní večer zapomeneme na všechny problémy a
pořádně si to užijeme. Souhlasíš?“

        
Zamyslela se, pak se dokonce i usmála.

        
„Jak myslíš…“

 

~

 

        
Dvoupatrovou budovou s opadávající bílou omítkou se rozezněl zvuk
domovního zvonku. Seth a Sonia postávali před vchodovými dveřmi a vyčkávali,
než jim někdo přijde otevřít.

        
Nemuseli čekat dlouho.

        
Téměř vzápětí se dveře otevřely a zpoza nich vykoukl teď již
osmnáctiletý mladík s piercingem v levém obočí a dlouhými černými
dredy, jejichž konce zdobily kovové spony. Oblečením se hodně podobal
Sethovi. Byl to Marcus, dnešní oslavenec. Oči se mu rozzářily radostí,
jakmile je spatřil.

        
„Zdár,“ dlouze protáhl, když Setha asi dvakrát přátelsky poplácal
po zádech, „už jsem si začal říkat, kde brzdíte.“ Otočil se na Soniu.
„Jsem mrtě rád, že jste přišli…“ Místo přátelského poplácání jí
vlepil pořádnou pusu.

        
Sonia překvapením nebyla schopná cokoliv říct. Jen se rozhlížela
kolem, jestli to nedejbože někdo neviděl. Naštěstí nikdo, ani Seth, ježto
ten už vešel dovnitř. Kdyby to tak viděl Viktor… pomyslela si.

        
„Všechno nejlepší!“ Podala mu láhev alpského rumu, kterou až
doteď schovávala za zády. Dobře se bavila při pohledu na jeho rozjařenou
tvář.

        
„Díky moc.“ Překvapeně zamrkal. „A pojď, prosím tě, dál…“

        
Provázel ji dlouhou chodbou lemovanou dveřmi se skleněnou výplní.
Nebylo jich mnoho – celkem pouze čtyři. V těch otevřených, jež
vedly do kuchyně, zahlédla Sonia někoho, koho tady vůbec nečekala. Gladys.

        
Tázavým pohledem střelila po Marcusovi, který se okamžitě zatvářil
jako největší neviňátko na světě.

        
„Řekni, že tohle je jen zlý sen…“ šeptla.

        
„Je to krutá realita,“ zahnal všechny plané naděje, „ale abych
řekl pravdu, taky z ní nejsem moc nadšený. Úplně mi stačí snášet ji ve
škole, a ne ještě na mojí oslavě. Já ji sem nepozval…“

        
„A kdo teda?“

        
„Přišla s Curtisem. Poprosil mě.“

        
„Hošánek to přehnal…“ Vykročila rázným krokem k obývacímu
pokoji, kde se nacházeli ostatní členové party – Marcus ji ale okamžitě
zadržel. Málem se neudržela a jednu mu vrazila; tomu však stačil předejít
tím, že ji pevně přitlačil ke zdi a zápěstí jí sevřel jednou ze svých
dlaní.

        
Alkohol mu rychle stoupal do hlavy, takže mu to ani nepřišlo nijak
divné. Navíc… dotýkat se Soni mu působilo opravdové potěšení. Sice patřila
Viktorovi, ale on sám ji prostě zbožňoval.

        
„Kurva, co děláš?“ vyjela po něm.

        
„Snažím se tě uklidnit.“ Téměř šeptal. „Nemůžeš tam přece
jen tak vtrhnout a začít nadávat. Jak by ta oslava potom dopadla? Prostě si
Gladys nevšímej, rozumíš? Stejně tam bude s Curtisem.“

        
„Oni spolu chodí?“

        
„Zatím jen paří.“

   
     „To nám ještě scházelo,“
povzdechla si. „A co mám teda podle tebe dělat?“

        
„Prostě si jich nevšímej, jasné?“

        
„Pokud si oni nebudou všímat mě…“

        
„Uvidíš, že nebudou.“ Uvolnil její zápěstí, načež se společně
vydali do pokoje.

        
V něm, jak bylo vidno, zábava neotálela.

        
Mírně přiopilý Seth se rozvaloval na gauči u okna a s klidným výrazem
kouřil jointa. Společnost mu dělali tři pankáči, které Sonia znala jen od
vidění. Očividně měl o zábavu postaráno na celý večer.

        
Na druhém konci místnosti, před televizí, seděli na koberci neurčité
žluté barvy Viktor a Curtis. Očividně byli oba zaujati videohrou, v níž
proti sobě bojovali. Přesněji řečeno právě dobojovali a stočili své
pohledy k příchozím.

        
„Zdár, ne?“ pozdravil Soniu Curtis.

        
Byl to téměř dvacetiletý mladík s černým čírem na hlavě.
Sice se hodně podobal ostatním členům party, ale popravdě byl od všech
nepatrně odlišný. Byl totiž spolu se Soniou nejrozumnější z nich. Nekouřil,
nejel na drogách, jen to občas trochu přehnal s chlastem. Třeba jako právě
dnešní večer. I přesto všechno mu ale Sonia nedokázala odpustit jeho dnešní
„velký omyl“ a proto na něj okamžitě ukázala gesto se vztyčeným prostředníčkem.

        
„Nemluv na mě, jasný?“ sykla varovně a usadila se na pohodlném
divanu, který obklopoval malý dřevěný stůl s občerstvením. Viktor se
vydal jejím směrem, zatímco Curtis s nechápavým výrazem ve tváři pořád
seděl na zemi.

        
„Co jí je?“ optal nechápavě.

        
„Víš, brácho, to je asi takhle…“ přisedl si k němu Marcus a všechno
mu začal tiše vysvětlovat. Viktor se mezitím usadil vedle Soni, která naštvaně
sledovala láhev vodky a rukou ji opatrně objal kolem ramen.

        
„Nazdar lásko.“ Daroval jí sladký polibek. „Snad nejsi naštvaná
i na mě?“

        
„Na tebe nikdy…“ Usmála se a taktéž ho sladce políbila.

        
Když se od něj oddálila, nemohla si nevšimnout zkoumavého pohledu,
kterým si je Marcus prohlížel.

        
V ten moment vešla do místnosti Gladys. V rukou nesla dvě veliké
misky. Jedna byla plná bramborových lupínků a druhá barevných gumových
medvídků. Zatímco se k ní všichni nahrnuli, povšimla si Sonii, která seděla
kousek opodál. Zsinalou tvář jí rozzářil úsměv a Sonia měla v tu chvíli
chuť se někde zahrabat.

    
    „Nazdár,“ pozdravila ji tak nahlas, až
se několik přítomných otočilo. „Vůbec jsem tě tady nečekala…“

        
„Hm, já tebe taky ne.“ Usmála se na ni ironicky. „A jak bylo na výletě?“

        
Viktor se pobaveně uchichtl.

        
„Úplně v pohodě. Jen škoda, že jste tam s Marcusem nebyli. Mohla být
prdel, ale to nevadí.“

        
„Tak třeba někdy příště,“ pronesla Sonia s menším úšklebkem
na rtech a natočila se k Viktorovi. „A ty mi teď, prosím, dej moc velkou a
slaďoučkou pusu, klidně mě i udus…“ pošeptala tak, že to slyšel jen
on, a spiklenecky na něj mrkla. Ihned pochopil, spokojeně se usmál a přitáhl
si ji co možná nejtěsněji k sobě. Potom se začali dlouze a vášnivě líbat.

        
Gladys při pohledu na ně pochopila, že tohle bude asi na dlouho.
Vydala se tedy dělat společnost Sethovi a Marcusovi.

 

~

 

        
O dvě hodiny později se nálada vyhoupla o pár stupínků výš. Dalo
se říci, že se všichni dobře bavili. Společnost Marcusovi přišli dělat
i spolužáci ze školy. Vlastně to také byli spolužáci Sonii a Gladys –
tento měsíc uzavírali třetí ročník na střední škole. Shodou okolností
spolu chodili do stejné třídy.

        
Gladys právě Viktorovi vykládala z karet budoucnost a ostatní je
pozorovali.

        
Sonia seděla pořád na tom samém místě a chystala se vypít panáka,
který vznikl smícháním vodky s pomerančovým džusem.

        
Když ho do sebe nalila, znenadání se vedle ní objevil Viktor a táhl
ji ke stolu za Gladys s nadšeným ujištěním, že jí vyloží budoucnost.
Sonia nejprve razantně odmítala, nakonec ale podlehla přemlouvání ostatních
a posadila se naproti Gladys. Nechápavě zamrkala, jelikož se jí svět okolo
zdál stále více zmatenější. Viděla mlhavě a pokyny Gladys slyšela ve
zvláštní ozvěně. Snažila se proto soustředit na jediný bod. Nejprve
pozorovala její tmavě hnědé vlasy a potom stříbrný kroužek v nose, který
se jí z neznámého důvodu začal docela líbit.

        
Gladys obrátila první kartu, na kterou Sonia ukázala a soustředěně
se na ni zadívala. Potom svůj poněkud znepokojený pohled upřela zpátky na
Soniu a pronesla:

        
„Utrpení,“ oznámila jí název karty a prstem s dlouhým pěstěným
nehtem ukázala na obrázek. Sonia se na něj snažila zaostřit, a když se jí
to potom povedlo, zasmála se mu. Gladys si toho nevšímala a pokračovala.
„Karty mi říkají, že budeš hodně trpět. Navíc, když je karta takhle
obrácená, znamená to, že to bude již velmi brzy,“

        
„Blbost,“ šeptla Sonia, ale to už Gladys obrátila další kartu.

        
„Netvor,“ opět ji probodla zneklidněným pohledem. Sonia se
však jen pobaveně usmívala nad tím, jaké věci jí tady povídá. „Vážně
nechápu, co tohle může znamenat. Opravdu nevím, promiň. Raděj přejdeme dál.“

        
Obrátila další kartu a pohlédla na Soniu, jako kdyby před sebou viděla
posedávat nějaký přízrak.

        
„Smrt,“ pronesla trpce.

       
Všichni se zahleděli na děsivý obraz smrtky s kosou šklebící
se z karty. To už však Sonie došla trpělivost. Jedním pohybem ruky karty
smetla ze stolu a prudce vstala.

        
„Jsou to jen blbosti,“ pronesla pobaveně. „Snad byste tomu nevěřili…“