3. Minulé časy

Detektivní příběh jednoho irského děvčete, které se musí vypořádat s pokusy o její vraždu. Dlouho však netuší, kdo a proč ji ve skutečnosti chtěli zabít…

Elaine stráví noc ve svém rodném Irsku, ne však tam, kde čekala. Ráno přichází hrozná zpráva a ona letí zpět do Česka za svou matkou. Nečeká je shovívavý osud…

Pole se míhala. Stožáry už dávno zmizely za nimi. Kolem jen tráva, tráva, stromy a tráva. Elaine usínala s čelem přitisknutým na sklo.

„Unavená?“ ozval se vedle ní tiše hlas inspektora O’Reillyho. Zvedla hlavu.

„Jo,“ zamumlala.

„Už budeme brzy tam.“

„Fajn.“

Odmlčel se.

„Těšíš se?“

„Hm.“

Elaine klesala víčka. O’Reilly si povzdechl. Pak se naklonil dopředu k řídícímu Williamovi.

„Kdeže přesně to je?“

„Jen kousek od bývalého domu Grianových. Víte, jak říkali…?“

„Ano, vím. To město se jmenuje Tullamore?“

„Jo. Jako whisky.“

„Všiml jsem si. Říkal jsi, že měli zámek?“

„No, takovej menší, ale starej, po celý generace jejich.“

„Kdo to má teď?“

„No, ve vlastnictví nikdo, když ‚zmizela‘ Elaine, neměli to komu odkázat, ale stará se tam o to nějakej Owen Lynch.“

„Vzala si Elaine doklady?“

„Má je ve svý kabelce.“

„Dobrá. Přijdeme tam jen jako zájemci, kteří si chtějí vyzkoušet, jak se tam dá bydlet. Hned zítra zajedu na stanici a seženu všechny papíry kolem její adopce a taky závěť nebo něco. Ten zámek je právem její a měla by ho také oficiálně vlastnit.“

„Pravda. Mě by taky zrovna nenadchlo, kdyby mě adoptovali, já pak zjistil, že mám zámek, a pak mi ho nedali jen proto, že moje příjmení se neshoduje s příjmením rodičů. Když už může dědit, ať dědí.“

„Přesně tak jsem si to myslel taky.“ Hluboký povzdech. „Doufám jen, že jí ta pravda nepřivodí příliš velký šok.“

„Měli bychom jí to říkat my?“

„Rodiče jí to asi neřeknou…“

„Rodiče…? Aha tak, jo, rodiče.“

„Které jsi myslel?“

„Já nevím. Oboje.“

„Tak tos myslel dobře. Ani ti praví, poněvadž jsou mrtví, ani ti adoptivní, kteří se očividně bojí, že na ně bude pohlížet jako na zrádce.“

„Takový dilema bych nechtěl řešit.“

„Já také ne.“

Jeli mlčky dál.

Po půlhodině O’Reilly jemně zatřásl s Elaininým ramenem. Trhla sebou a otevřela oči.

„Už jsme tady?“

„Ano, vystupuje se.“

Vylezli z auta. Elaine se nedůvěřivě rozhlédla.

„Ale to není náš dům.“

„Ne, je to tvůj zámek.“

„Cože?“

„Teď pojď, pak ti to vysvětlíme.“

Zámek byl starobylý a krásný. Udržovaná zahrada svědčila o tom, že její zahradník je pečlivý. Vydrhnutá příjezdová cesta také.

Otevřel jim jakýsi drobný mladík ve velmi domáckém oblečení.

„Co chcete?“

„Dobrý den,“ začal mile O’Reilly. „Přijeli jsme z daleka, jen abychom si prohlédli tento malebný zámeček. Někde jsme zaslechli, že je na prodej.“

„Není. Ale zavolám otce, třeba ten o tom něco ví. Počkejte v hale.“

Uvedl je do obrovské místnosti vykládané dřevem, kde byl snad každý kousek zdí pokryt nádhernými obrazy, zelenými sametovými závěsy a petrolejovými lampami. Uprostřed protější stěny se tyčilo monumentální dvouproudové schodiště, dveře mezi dvěma sloupci schodů zdobily sošky lvů a několik metrů před nimi byly dvě ohromné, zeleným suknem potažené sedačky na štíhlých zakroucených nohách. Kousek u nich stál černý oválný konferenční stůl podobného slohu.

„Fíha,“ vydechli Elaine i Will současně.

„Krása,“ pochválil O’Reilly. „Já bych se toho vzdát nechtěl, kdybych tu už přes deset let oprašoval sochy…“

„Kdo tady oprašuje sochy?“ zajímala se Elaine.

„No, momentálně to tu má na starost pan Lynch.“

„Má to tady na starost? To jako že to není jeho?“

„Ne, není. Je to tvoje.“

„Prosím? Tak už mi vy dva řeknete, o co tady jde?“

Vtom vešly do haly dvě osoby. Ten mladík, který otvíral, a s ním postarší a velmi hubený pán. Vlasy mu prořídly a vypadal otlučený životem, mnohem starší než byl. Oči mu jakoby vyhasly a vyzařoval z nich jen jakýsi zvláštní klid. Klid člověka, který ví, že hůř už být nemůže…

„Kdo jste?“ zeptal se. Pohled mu padl na Elaine. Vydechl.

„Elaine? Jste to vy?“

„Vy… vy mě znáte?“

„Ale samozřejmě, děvče!“ Muž jakoby náhle ožil a rozeběhl se k ní. „Tak dlouho jste tu nebyla! Nevěděl jsem, co se s vámi stalo! Myslel jsem, že vás dají do opatrovnictví mně, když vám ten grázl zabil rodiče, ale koukám, že to štěstí měl někdo jiný… Jak se vám vede?“

„Ale… moji rodiče… nejsou mrtví,“ namítla Elaine a rostla v ní nejistota. Náhle chtěla z tohoto zámku být co nejrychleji pryč. Otočila se ke dveřím.

„Elaine,“ ozval se O’Reillyho jemný tenor. Přimrazilo ji to. Inspektor měl někdy zvláštní účinky.

„Co?“

„Posaď se, potřebuješ se dozvědět pravdu.“

Rozhlédla se po všech přítomných. Lynch zíral na ni i na detektivy poněkud zaraženě, jeho syn v koutě bez zájmu sledoval děj, Will se tvářil jako boží umučení a byl rudý i na krku a O’Reilly pozoroval ji, pohledem plným lítosti, pochopení a soucitu.

Pomalu došla k jedné z pohovek a opatrně si sedla na kraj.

„Správně.“ O’Reilly se lehce usmál a posadil se kus vedle ní.

„Co se to tady děje?“ vyrazila ze sebe Elaine.

„Podívej se,“ začal ze široka inspektor a pohlédl k vysokým oknům, přes které se rýsovaly vzdálené kopečky jejího krásného Irska. Vylíčil jí vše, co se dozvěděli, zabalil to do uklidňující měkkosti svého hlasu a přitom neviditelnými signály vyslal Williama, aby jí poskytl rameno, na kterém by se mohla vyplakat. Když domluvil, i mladý Lynch vypadal, že ho to zaujalo.

Ovšem Elaine byla silná. Nerada vystavovala své slabosti na obdiv. Pravda, také jí to plně nedošlo, ale takové zprávy jsou těžko stravitelné.

„Proboha,“ vydechla. „Proč by je ale zabíjel?“

„Domníváme se, že to bylo ze vzájemné nenávisti dvou starých spolu soupeřících rodů a také nejspíš proto, že tví rodiče výrazně přispěli k jeho uvěznění.“

Elaine upírala pohled do neznáma. V očích se jí pomaličku začínaly třpytit slzy. Vyskočila.

„Půjdu se ven projít, dlouhatánskou dobu jsem tu už nebyla,“ prohlásila rádoby vesele, popadla bundu, a než kdo stačil něco říct, s menšími obtížemi otevřela obrovské dubové dveře a vyběhla ven.

O’Reilly si povzdechl. Will chtěl jít za ní, ale inspektor ho zastavil.

„Potřebuje být chvilku sama. Chvilku počkej, a až pak za ní zajdi…“

„Dobrá.“

Elaine byla v šoku. To bylo nejhorší zjištění od dob, kdy jí kluk, do kterého se zamilovala, řekl, že je moc tlustá. Pokoušela se držet diety, ale nakonec si díkybohu uvědomila, že on jí za to nestojí. Věřila, že až potká pravou lásku, rozhodně jí nebude říkat tlustoprdko.

Do očí se jí neustále draly slzy. Co bude dělat? Rodiče má jen adoptivní, jde po ní vrah i jeho nájemný vrah (zajímavá kombinace, mimochodem), je teď stovky kilometrů daleko od nejlepších kamarádek, které by ji snad dokázaly trochu utěšit, a ještě ke všemu tu narazila na někoho, kdo ji takovou dobu znal a ona o tom vůbec nevěděla. Přišlo jí to jako zlý sen, ale byla si až bolestivě vědoma toho, že se z něj neprobudí…

Ucítila na ramenou čísi ruce. Zavřela oči a nechala se obejmout.

„Wille?“

„Jo?“

„Můžu si vyčítat to, co se tady teď děje?“

„Ne.“

„Dobrá. To je fajn, protože jinak bych asi urychleně našla nějakou skálu a vrhla se z ní. I když… Sakra, já bych si musela na nohu něco přivázat a pak se sama omráčit, protože se ve vodě cítím jako doma. Až na to, že žádné doma nemám…“

„To neříkej. I adoptivní rodiče jsou rodiče. Mají tě přece rádi… A to je mnohem víc než rodiče živí a nemilující.“

„Jak jsi se vlastně dostal k týhle práci?“

„Otec.“

„Říkal jsi, že vás opustil.“

„Nežije s námi, ale matka je pořád Collinsová, a aby jako tatíček působil dobrým příkladem,“ Willův tón se momentálně pohyboval na hranici mrazu, ale i přesto dokázal vyloudit zvuky, které by v jiné situaci byly k popukání, „domluvil mi dobrý místo na policii, jelikož on je sám vysloužilej a strašně mocnej kapitán. Kdybych byl tak hrdej, tak mu na to místo zvysoka kašlu, ale peníze na stromech nerostou…“

„Myslela jsem si to. Pravda, nerostou. Ale zámky asi jo…“

Will se zasmál, i když to příliš veselé nebylo.

„To se vyřeší. Ten váš Lynch je skvělej komoří, budeš to mít bez starosti.“

„Jak, váš? Prosím tě, co to meleš? Pan Lynch není žádnej komoří, vždyť se o to tady jen staral, kde by moji rodiče vzali… komorníka…“ Elaine se opatrně vymanila z Willova objetí a ohlédla se na zámek.

„Hm. Tak asi ne, no. A on byl fakt komoří?“

„Jo, váš. Teď už bohužel jen tvůj…“

„Jo.“

Elaine se hluboce zamyslela.

„Co bude dál?“ řekla po chvíli. Will mlčel a pozoroval hvězdy.

„Jestli se tomu parchantkovi podaří tě zabít, tak asi už nic,“ prohlásil po chvíli. „Teda jo, chytíme ho, zavřeme ho a kdoví, možná dostane trest takovej, ze kterýho už nezdrhne. Ale mám dojem, že můj život bude existovat jen po ten moment…“

„Wille?“

„Jo?“

„Myslíš to vážně?“

Chytil ji za ruce, sklonil se a políbil ji.

„Jakože se William jmenuju.“

A Elaine se téměř nepochopitelně cítila šťastnější, než kdy v životě byla…

Všude kolem bylo ticho. Žádný budík nedrnčel. Elaine měla ohromnou radost z toho, že je zase víkend. Chystala se vstát z postele a pokusila se shodit nohy z matrace. V tom jí však překážela další matrace. Když si to uvědomila, bezděky si s úsměvem šťastně vydechla.

Byl to nádherný pokoj. Velký asi jako jejich obývák v Čechách. Vymalován byl jemně béžově, ale větší část stěn překrývaly lesklé zdobené závěsy v syté svěží jarní zeleni. V jednom rohu stál starobylý psací stůl a v druhém obrovská šatní skříň. Naproti nim stála v čele monumentální postel s nebesy, vedle které stála na nočním stolku fotka.

Elaine pořád nedokázala uvěřit, že ten malý baculatý andílek s hřívou oranžových vln je ona. Nemohla se na ten obrázek vynadívat. Byla tam jako skoro dvouletá holčička na klíně své obdobně buclaté, ale velmi hezké matky se stejnými vlasy. Elaine si dlouho prohlížela Sínead Ríordanovou. Šaty nosila nejraději keltské a v zelené barvě a měla krásnou postavu. Bylo na ní prostě vidět, že neseděla u krbu s knihou a zákuskem jako její dcera, ale snažila se všechny své nedostatky proměnit v přednosti. Vlasy nosila rozpuštěné a s dvěma vzadu sepnutými prameny. A to malé na jejím klíně si hrálo s řetízkem s drobným stříbrným přívěškem irského trojlístku.

Elaine jej teď nahmatala na svém krku. Večer za ní zašel starý Lynch a téměř slavnostně jí předal zaprášenou zašlou kovovou šperkovnici, kam si matka ukládala všechny zdobné cennosti, které jí otec čas od času kupoval. Zvláště pak tenhle amulet. Prý jej měla všude, na svatbě i při porodu a často říkala, že jí přináší štěstí. Lynch ho dal její dceři, aby i té přinesl trochu toho štěstíčka. Elaine přívěšek prosebně sevřela v dlani.

„Elaine?“ Do pokoje bez klepání vtrhl William. Ve tváři byl pobledlý a namáhavě dýchal.

„Tvoje matka!“ vyrazil ze sebe a mával ve vzduchu mobilem. „Peterson ji bodl, když se z nich snažil dostat, kde jsi. Je na tom zle!“

„Proboha,“ zakvílela Elaine, vytryskly jí slzy bezmoci, když se nadzvukovou rychlostí vrhla ven z pokoje ke schodišti a pak po schodech dolů za inspektorem, který už měl pro všechny případy připraveno pár slov. Elaine ho však nenechala nic říct.

„Musíme tam okamžitě jet! Prosím! Já – já – to prostě není myslitelný, abychom tady seděli a nic nedělali! Stejně ti dva už vědí, že jsem tady, tak proč je třeba nezmást tím, že se zase hned objevíme tam?“

„Může to být past,“ domlouval jí argumenty O’Reilly.

„K čertu s pastmi!“ zaječela hystericky dívka a vzápětí se rozbrečela naplno. Zhroutila se k patě schodiště a zabořila obličej do dlaní. Inspektor si povzdechl, zatímco Will si sedl k ní a konejšivě ji obejmul.

„Avarice je sice brutální vrah, ale ne blbec. Šílenci se ve svých oborech vyznají nejlíp… Vsadím se, že sedí někde za keřem u vašeho domu a čeká, až přijdeš.“

„To je mi jedno,“ zahuhňala Elaine tlumeně. „Stejně nikoho zvlášť nevytrhne, jestli mě zabije!“ Zarazila se a podívala se na Williama. „Teda…“ a do očí jí vyhrkly další slzy.

„Co se tu stalo?“ ozval se drsný hlas z vršku schodiště. Komorný Lynch byl zřejmě vytažen z ložnice vším tím povykem v hale. Znepokojeně přeletěl očima oba detektivy a schoulenou Elaine v noční košili. Sešel dolů a O’Reilly se jal vysvětlování.

Lynch byl očividně v rozpacích.

„Ehm… Mám se k tomu vyjadřovat?“ zeptal se opatrně.

„Nemusíte,“ vzhlédla konečně Elaine a vstala. „Jedeme za mojí matkou!“

Rozhlédla se po přítomných a v očích jí blýskaly hněv a bolest.

„Sbal si to nejnutnější a za půl hodiny vyrážíme, dobrá?“ prohlásil po chvíli O’Reilly. Elaine se okamžitě rozeběhla nahoru a Will ji trochu opožděně následoval.

„Tak to jsem tedy ohromně zvědav,“ vzdychl inspektor ironicky a otřel si čelo, „jak to dopadne… Jestli bude mrtvá hned po příjezdu, tak tedy nevím, jak to sdělíme její matce, která pro ni položila málem život…“

Krajina ubíhala jako vteřiny, když se blížili k letišti. Zvolili ten nejjednodušší a nejrychlejší, ač nejdražší způsob dopravy. Jelikož však potřebovali být u paní Grianové co nejdříve a ona byla převezena do nemocnice v Praze, bylo to nejlepší, co mohli udělat.

Elaine zmizel její rodný Tullamore z očí… Přemýšlela, co bude dál…

„V životě už nechci cestovat letadlem!“ funěl William, když vypadl schůdky opět na pevnou zem.

„Taky asi už nepoletíš,“ opáčil O’Reilly, když vykročili směrem k letištní hale. „Víš, jak je to drahé?“

„Zaplatím vám to,“ skuhrala Elaine, zoufale pátrajíc očima po nějakém taxi. „Vážně jo, něco jsem si našetřila, ale teď se musíme co nejrychleji dostat k mámě!“

O’Reilly dělal, jakože ji neslyšel. „Tak kde je nějaký pitomý taxík? To u vás vážně žádné nejezdí?“

„Ale jo, jenže ne tak hojně…“

„Á, fajn, už jede!“ vzkřikl najednou inspektor, zahákl Elaine pod rukou a táhl ji směrem k jednomu ošuntělému Fordu, který právě vyhodil z auta párek turistů. Když nastoupili, oba detektivové se na ni významně podívali a Elaine si odkašlala.

„Ehm, Thomayerova fakultní, prosím.“

Oplácaný řidič s cigárem se na ni podíval.

„Tam někoho máte, nebo se vám něco stalo?“

„Kdyby se mi stalo něco, abych musela do fakultní nemocnice, nevolala bych si taxík, ale sanitku,“ opáčila Elaine. „Jeďte, prosím vás, a co nejrychlejc. Ale zase opatrně!“

„Máte požadavků, slečno,“ ušklíbl se, obrátil se zpět k volantu a ‚šlápl na plyn‘.

Nemocnice byla obrovská a plná lidí. Trojice se skoro prodírala záplavou doktorů, sestřiček a návštěvníků. Uběhlo bezmála deset minut, než našli pokoj paní Grianové.

„Kdo jste?“ vyjel na ně ošetřující doktor.

„Její dcera, pusťte mě dovnitř!“

„Máte na to průkaz?“ oponoval podezíravě lékař.

„Elaine?“ ozvalo se z pokoje slabě.

„Vidíte to, už mě dokonce poznala i po hlase a vy potřebujete průkaz!“

„Co je to tady?“ vykoukl zpoza dveří rozrušený otec. Spatřil svou dceru a popadl ji do náruče. „Zlatíčko! Tys přijela!“

„To si piš! Jak je mámě?“ Elaine se protáhla kolem nabručeného, ač umlčeného doktora a vrazila do pokoje.

Její adoptivní matka byla na samotce. Ležela na velké kovové posteli, hlavu měla lehce zvednutou a dychtivě se dívala jejím směrem. Dívka se k ní vrhla.

„Mami!“

Paní Grianová se ztěžka usmívala. Byla změtí hadiček a trubiček napojená na řadu přístrojů. Když zvedla ruce, aby objala dceru, trochu se jí odhrnula deka a odkryla tím silnou vrstvu obvazů, přes které byla lehce růžově znát rána pod žebry.

Elaine se s očima plnýma slz podívala na matčinu hruď.

„Co ti to udělal…?“ zašeptala.

„To nic, miláčku,“ zachroptěla a zakryla dekou obvazy. „Jen ti s otcem musíme něco říct… Holčičko, ani nevíš, jak mě mrzí, že ses to musela dozvědět takhle! Sedni si tady vedle mě a dobře poslouchej. Neříká se mi to lehko.“

„Já… to vím… Nejspíš. Jestli jsi mi chtěla říct… no, že nejste moji praví rodiče, tak já to už vím. Řekl mi to inspektor.“

Zaslechla za sebou zašustění. Když se ohlédla, viděla, že tam oba stojí a že O’Reilly se poněkud rozpačitě poškrábal na hlavě, čímž jeho plášť o sobě dal vědět.

„Ach…“ vydechla matka a sklopila oči. Elaine ji opatrně obejmula, aby jí nezpůsobila bolest.

„Ale mami,“ polykala slzy. „Vychovala jsi mě a dala jsi mi spoustu lásky. Jsi pořád moje máma a já tě mám hrozně ráda. Nechci, abys mě opustila.“

Když vzhlédla, viděla, že i paní Grianové stékají slzy po tváři.

„Doktor ti to řekl?“

„Ne…“ Elaine se zděsila. „Co mi měl říct?“ zeptala se opatrně.

„Víš, miláčku… Já už tu dlouho nebudu. Mám nanejvýš pár hodin. Zůstaň tady u mě, chci, abys mě držela za ruku, až budu umírat…“

„Mami…“ Elaine byla silně otřesená. Zůstala sedět s pootevřenými ústa a nevidoucím pohledem zírala na matku. V očích se jí zračila hrůza z té bezmoci.

Z druhé strany si k matce na postel přisedl i otec.

„Mami!“ opakovala Elaine třesoucím se hlasem. Otec jí sevřel rameno. Za nimi si v koutku někdo nervózně hrál s cípem pláště.

„Neboj se, dítě, zůstanu s tebou,“ slibovala paní Grianová a pokusila se stisknout dceři ruku, ale neměla dost sil. Elaine ji místo toho chytila za tu její. Matka se vyčerpaně usmála.

„Byli jsme s tvými rodiči nejlepší přátelé,“ řekla tiše. „My dvě se znaly už od školy, naši manželé našli společnou zálibu v kriketu. Na každé akci jsme byli spolu a byli šťastní. S tvou matkou jsme se skoro nehádaly, bylo to všechno až ideální. Sínead otěhotněla a měla tebe. Občas jsem ti dělala chůvu, když se o tebe nemohla starat ona, ale častěji jsme tě vychovávaly spolu. Já děti mít nemohla, tak jsem měla aspoň tebe. Věděla jsem, že je někde nějaký rod, se kterými se vaši nenáviděli už odpradávna, ale netušila jsem, že až tolik. Avarice mi připadal jako šílenec. Tví rodiče se postarali o to, aby šel do vězení, ale on utekl a pomstil se jim. Ty jsi byla ve školce, vyzvedla jsem tě, když se Sínead neobjevila. Jejich těla jsem viděla jako první a dodnes to nenesu lehko.

Pak nastal problém, co s tebou, když jsi neměla nikoho. Pan Lynch, váš komorník, se vyjádřil, že by se o tebe postaral, ale úřadům se to nelíbilo. Hlídali jsme tě Cianem celé dva roky, než se jim podařilo dát dohromady vše potřebné k adopci. Pak se ale zase objevil ten řezník a chtěl tě zabít, prý ,aby jejich krev dál neotravovala svět‘. Museli jsme se uchýlit k Programu pro ochranu svědků a ti nás poslali do Zapadákova, kde jsme tě vychovali a kde nás také Avarice celé ty roky nedokázal najít. Zpanikařila jsem, když se objevil ten Peterson, protože jsem si nedovedla jeho útok vysvětlit jinak, než že ho poslal on. Začala jsem po dlouhé době o tebe mít opravdu strach. A bohužel se mi to potvrdilo…“

Když domluvila, z posledních sil stiskla dceřinu ruku. A zavřela oči.

„Mami?“ zpozorněla Elaine. Paní Grianové zůstal na tváři tentýž výraz, jako když vyprávěla. Elaine s ní lehce zatřásla. „Mami!“

„Evo!“ vykřikl otec a vyskočil. I detektivové se zvedli ze svých křesel a popošli k posteli.

Paní Grianová zemřela. Téměř klidně a vyrovnaně, s čistým svědomím, že udělala vše, co mohla. Její manžel zůstal jako opařený a její dcera ji se srdceryvným pláčem pevně objala.