Kapitola IV. – Tichá hrůza –

Black Chrysanthemum

Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

Dvě bytosti s jednou tváří

se ve dne v noci sváří…

Jedna je NADÚJE

a druhá BEZNADÚJ…

A jedna stále rozplétá

a druhá splétá děj.

Naděje stokrát umírá

a Beznaděj jen kvete.

Má cenu býti člověkem,

tady, na tomto světě?

 

~
Yorikee ~

 

 

        
Bledý měsíční svit odhalil siluetu, která byla až doposud skryta
za neprostupným závojem noci. Přesně uprostřed místnosti, na vzácném
perském koberci, se pokoušelo plazit něco, co se jen vzdáleně podobalo člověku.
Tiše to sténalo, chrčelo a nakonec rázem utichlo.

        
Nastalo skličující ticho a k smrti vystrašená dívka naslouchala už
jen hlasitému tlukotu svého srdce.

        
Nevěděla, co má dělat, proto ustoupila o krok zpět. V tu chvíli jí
něco zakřupalo pod nohama. Lekla se. Byly to jakési malé a kulaté předměty.
Bleskově se tedy ohnula pro jednu z těch bělostných věcí, načež ji přeměřila
očima. Ihned poznala, o co se jedná. Byly to tabletky. Někdo je tady musel
rozsypat, neboť jejich tuba ležela kousek opodál.

        
Sonia zadržela dech. Její pohled utkvěl na láhvi Absinthu. To, co ji
teď napadlo… Ach ne… Doufala, že to není pravda.

        
Když se váhavě a s největší opatrností blížila k tělu, všechen
děs ihned vystřídaly obavy. Zlehýnka našlapovala a byla potichu jako myška.
Téměř neviděla, kam šlape, poněvadž mlhavá zář měsíce každým okamžikem
slábla kvůli neprostupným černým mračnům. Stačila udělat ještě pár
kroků, než ji zcela pohltila neprostupná černočerná tma.

        
Zpanikařila.

        
Hrobové ticho narušovalo kvílení divokého větru, který venku kymácel
stromy. Přes vesnici se hnala hrozivá smršť. Sonia se bála. Neviděla ani
na krok.

        
Znenadání místnost naplnil zvuk tříštícího se porcelánu, doprovázený
hrůzným chroptěním. Zablýsklo se. Bílé světlo blesku na okamžik ozářilo
celou místnost a s ní i neznámé tělo, které se ke vší té hrůze dalo opět
do pohybu.

        
Sonia bezděčně vykřikla.

        
Znovu ji obklopila temnota. Mráz jí běhal po zádech, když se
mermomocí snažila nahmatat vypínač na zdi. Zmáčkla jej přesně v okamžiku,
kdy zaslechla tiché dávivé zvuky – ty všechno vysvětlovaly.

        
Oslnilo ji jasné světlo.

        
Pohledem okamžitě utkvěla na koberci, na němž se v křečích svíjela
její matka.

        
„Mami!“ vykřikla Sonia a klekla si vedle ní. „Cos to proboha udělala?“
Třásla s ní. „Zbláznila ses?“

        
Paní Deaverová otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale
nemohla vydat jedinou hlásku. Opět se začala dávit. Byla na tom hodně špatně,
skoro se ani nehýbala. Pleť měla nezvykle bledou, ústa namodralá a kulaté
rudé oči překrývala clona slz. Začala zvracet a přitom kašlat. Sonia ji
musela trochu nadzvednout – kdyby tak neučinila, matka by se dříve nebo
později zadusila vlastními zvratky.

         
„Je ti hodně špatně?“ pokračovala docela zbytečnou otázkou.
„Slyšíš mě?“

        
Odpovědi se již nedočkala. Matka upadla do bezvědomí. Dívka na ni
vytřeštila oči plné strachu. Netušila, co má dělat. Vír myšlenek jí
zaplavil hlavu.

        
Bezmocně koukala na matčino tělo.

        
„Mami, prosím, probuď se!“

        
Žádná odpověď nepřišla.

        
Vytáhla tedy svůj mobil a vytočila číslo záchranné služby.

 

~

 

        
Nacházela se v dlouhé bílé chodbě lemované pěknými modrými
liniemi.

        
Hlavu měla složenou v dlaních a snažila se pozastavit kolotoč myšlenek,
který ji trápil už cestou v sanitce. Nyní seděla v pohodlném křesle v
nemocnici a čekala, než jí někdo přijde říct, jak je na tom její matka.

        
Náhle se rozezvonil její mobil.

        
Nechápala, co po ní kdo může chtít, teď, o půl třetí ráno. Podívala
se na display. Stálo na něm jméno její spolužačky Gladys. Naštvaně hovor
přijala:

         
„Můžeš mi laskavě říct, co po mně chceš?“ spustila poněkud
nepřívětivě. „Teď, o půl třetí ráno?“

        
Gladys byla její méně oblíbená spolužačka, ale vlastně jediná
holka, se kterou se ve třídě vůbec bavila. Byla tak trochu údajná
satanistka a vášnivá vampýristka. Soniu zahlcovala snad každičkou
prkotinou, která měla něco společného s okultismem, ji to ale nijak
nezajímalo. Měla své starosti a takovým pitomostem ani sama nevěřila.

         
„No, ahoj,“ pozdravila ji nadšeně, „to bys nevěřila, kde právě
jsem…“

         
„V nějaké hrobce?“ skočila jí Sonia nezaujatě do řeči.

         
„Jo, jak to víš?“ divila se.

         
„Nevím to. Jen se ptám,“ ušklíbla se. „A co je v ní tak zajímavého?“

         
„Jsou tady takové krásné javorové rakve. Ještě jsem se ale nedívala
dovnitř,“

         
„Tak to bych fakt nečekala, že tam nějaké budou,“ pronesla
ironicky. „A nejsou v nich náhodou upíři?“

         
„No, právě to se chystám zjistit. Mám seznam několika hrobek, kde
by se mohli skrývat. Jedna z nich je i u nás v Roxville. Zítra se tam chystám
podívat. Půjdeš se mnou?“

         
„Nevím, spíš ne,“ odmítla ji. „Musím už končit, tak se
nezlob a měj se…“ položila jí hovor.

        
Oddychla si.

        
„Vy jste slečna Deaverová?“ optal se jí pán v bílém plášti.

        
„Ano, jsem.“ Bleskově vyskočila z křesla. „Stalo se něco
mojí matce?“

 

~

 

        
Sonia stála v koupelně před zrcadlem a kosmetickou tužtičkou si
pomalu kreslila černé linky pod očima. Načervenalé rty pak přejela bezbarvým
balzámem a hřebenem prohrábla vlasy.

        
Byl večer. Za chvíli mělo být osm hodin.

        
Chystala se na oslavu Marcusových narozenin. Neměla ale dobrou náladu.
Celý den přemýšlela nad slovy, které jí ráno řekl doktor.

        
Její matka na tom byla velmi špatně. Málem se otrávila alkoholem a k
tomu ještě předávkovala tabletami. Smrtelná kombinace. V nemocnici si poleží
ještě několik dní, a potom by měla následovat jakási terapie, kterou jí
doporučil doktor.

        
Sonia spěšně opustila koupelnu a vešla do tmavé spíže, kde si
klekla a zahleděla se na pečlivě seřazenou řadu láhví s alkoholem.
Rozepnula batoh a naskládala do něj pár lahví piva. Poté se chvíli rozmýšlela,
co má Marcus asi nejraději, až nakonec ještě přibalila láhev alpského
rumu. Ze stolu v kuchyni sebrala krabičku cigaret a tmavě modrý zapalovač.
Vzala klíče, zavřela za sebou dveře a zamkla.

        
Vydala se na cestu…