Kapitola III. – Překvapení –

Black Chrysanthemum
Depresivní děj tohoto smutného příběhu se odehrává ve vesničce Roxville, jež skýtá útočiště partě mladých lidí, jejichž styl života se trochu vymyká normálnosti. Mají svůj svět, názory, lásky, ale všechny svazuje jedna věc. Problémy. Každý z nich má svůj svébytný příběh, je něčím odlišný a vidí skutečnosti trochu jinak než ostatní. Jejich příběh však není jen tak ledajaký, postupem času se jim do cesty připlete jeden závažný problém. Problém, s nímž se jde jen těžce vypořádat. Je obtížné říci, jestli to dokážou, nebo se naopak jejich kořeny rozpustí… *Děkuji Bee a Morrigan za beta-read*

        
Byly dvě hodiny ráno. Venku jemně mrholilo.

        
Liduprázdnou ulicí bloudily dvě postavy, které se k sobě jemně
tiskly a povídaly si. V celé vesnici Roxville nebyl nikdo jim podobný, kdo by
se v tak časných hodinách vyplížil ven.

        
„Hej, to je divné,“ podivila se Sonia při pohledu na poškrábaný
display svého mobilu.

        
„Co je divné?“ nechápal Viktor.

        
„No, je divné, že se po mně ještě nesháněla matka.“

        
„Co je na tom divného? Po mně se taky rodiče neshání.“

        
„No, u tebe to ale není žádná novinka,“ protočila oči k obloze,
„jenže mě matka kontroluje pořád, víš?“

        
„Toho jsem si nikdy nevšiml,“ pronesl vážně.

        
„A divíš se?“ rýpla do něho. „Ty? Taková brzda?“

      
  Chvíli přemýšlel, než mu to konečně došlo.
Dloubl ji do žeber se slovy:

        
„Jaká brzda? Ty jsi brzda!“ usmíval se. „A neser mě nebo tě na
místě zlechtám. Chceš?“

        
Začal ji provokativně lechtat. Ona se mu smíchem svíjela v náruči a
nadávala, ať toho okamžitě nechá.

        
Přestal s tím tedy a zapálil si cigaretu.

        
„Víš o tom, že dneska večer bude kalba u Marcuse?“

        
„Vím, má přece narozeniny, ne?“

        
„Jo, osmnácté. Hoch je z nás nejmladší,“ pousmál se.

        
„Takový náš benjamínek, ale je jen o půlroku mladší než já,“

        
„Navíc je to největší brzda z naší bandy,“

        
„A po něm jsi na řadě hned ty,“ dodala poťouchle a se škodolibým
úsměvem na rtech se raději oddálila.

        
„Tak smích, jo?“ zašklebil se. „Přejde…“

        
„Ale, nestraš, prosím tě.“ Opět se k němu přitulila a rukou ho
objala kolem pasu. „Raděj mi dej potáhnout, nebo budu mít absťák.“

        
„A co za to?“ taktéž ji s úsměvem na rtech objal. Přitom však dával
pozor, aby ji nepopálil doutnající cigaretou.

        
„Stačí tohle?“ Jemně, avšak krátce ho políbila.

        
Líbilo se mu to.

        
„Nestačí,“ Objal ji ještě pevněji a ona ho znovu políbila,
dlouze a opět jemně, až se mu trošku zamotala hlava.

        
„Víš co?“ optal se, když se vzpamatoval.

        
„Nevím,“ usmála se, „co?“

        
„Strašně moc tě miluju!“

        
„To já tebe taky…“

 

~

 

        
Když se Sonia před svým domem s Viktorem loučila, spustil se lijavec
tak silný, až měla sto chutí Viktora nechat přespat u sebe v pokoji, jenomže
to nemohla ani náhodou. Docela ji to mrzelo.

        
Chtěla si ještě chvíli pohrát s Rastym, protože déšť naprosto
zbožňoval, ale když zjistila, že spokojeně spinká ve své boudě, nechtěla
jej už rušit. Tiše tedy otevřela domovní dveře a vstoupila dovnitř. Málem
se v té černočerné tmě přerazila, když šla po schodech do prvního
patra. Ve vstupní hale totiž nebyla okna.

        
Jakmile vstoupila do obývacího pokoje, který jasně osvětlovaly měsíční
paprsky, málem omdlela hrůzou…