Černé pas de deux

Francouzská státní opera. Právě tam se koná večerní představení jednoho z nejkrásnějších a nejnáročnějších baletů – Labutího jezera. Z pohledu diváka jedno úchvatné a velkolepé dobrodružství doplněné o vynikající výkony umělců z baletních škol. Jak ale vnímají představení ti, kteří stojí na prknech divadla a tanci se věnují již odmalička? Vnímají balet jen jako svou práci? A tréma? … Večerní představení očima primabaleríny vám jistě mnohé napoví.

„Jen běž fantasie.“ Pobízím ji a odhazuji otěže,
ještě máme chvilku pro sebe,
než zavolají nás zpátky a přinutí zastavit.

„Patnáct minut! Zbývá patnáct minut do začátku!“

Já vím, fajn. Moc dobře to vím. Chce se mi křičet, ale místo toho raději odložím černou mascaru na stolek a otevřu víčka, jež pod jejím náporem notně ztěžkla. Krátce na sebe zamrkám do zrcadla, aby mi vrátilo poněkud vyplašený pohled s přehnaně nalíčenýma očima, silnou vrstvou make-upu a vlasy staženými do pevného uzle. Nic víc už se sebou bohužel nesvedu a tak se s povzdechem skloním k chodidlům. Světle růžový satén se i v šeru chabé elektrické lampy nádherně třpytí. Tenhle pohled miluji! Pomalu ohnu v nártu jednu nohu a co nejvíce propnu špičky, tak aby se stuha, pevně omotaná kolem mých kotníků, povážlivě napnula. Zjištění, že drží přesně na svém místě, mi dodá alespoň trochu ztraceného optimismu.

Nesmíš si to tak brát. Napomenu se přísně a s hlubokým nádechem se postavím, abych svůj obraz shlédla naposledy. Úžasem vydechnu. Přede mnou není Naomi Ryenoldsová, obyčejná třiadvacetiletá umělkyně , která přes malou holčičku plnou snů a zlobivého teenagera vyrostla do podoby mladé ženy. Stojí tu plachá a sličná dívka, křehké stvoření s mandlovýma očima, jež má ve tváři vepsánu hrdost a odhodlání svého rodu. Dojem čisté nevinnosti umocňují světle růžové šaty poseté drobnými třpytkami, vzpřímená postava i baletní špičky obepnuté kolem tenkých kotníků.
Ač jsem již tenhle pocit zažila několikrát, stejně mě pokaždé překvapí a dojme. Neznám nic krásnějšího! S mírným úsměvem a nově získaným odhodláním seběhnu těch pár schodů, jež dělí maskérnu od zákulisí jeviště, abych na vlastní oči shlédla umělecký chaos, jak jej vtipně pokřtil můj otec. Vře to tu jak ve včelím úle. Každý se snaží na poslední chvíli doladit detaily, na které doteď prostě nenašel čas a na kterých bohužel velmi záleží. Kloužu pohledem od Agnes stojící v retiré a zlehka ohýbající paže, přes Julia napínajícího tětivu stoletého luku, naší posvátné relikvie, až po pana Fairyho, prošedivělého staříka, který se naší uměleckou sebranku snaží halasným povykem svolat. Všechno tohle mi dodává odvahu a naději, že to dnes večer dobře dopadne.

„Pět minut!“ Všichni na svá místa, za pět minut začínáme!“ Hlas pana Fairyho a první zvonění mě vytrhne z lehké agónie a donutí, abych se propletla chaosem zákulisí až ke stěně, jež jej odděluje od prken, která znamenají svět. Ani se mi nechce přemýšlet, kolik lidí se přišlo podívat a zda se hlediště zaplnilo. Zbytečná tréma, říkávala maminka se smíchem, když jsem jako malá vykukovala zpoza opony. Časem jsem pochopila.

„V pořádku?“ Tenký hlas baletky v bílém kostýmu, nařasené sukénce a čelence, krotící záplavu plavých vlasů, mi zazní tak blízko u ucha, až sebou mírně trhnu. Lis, ta dobrá duše a věrná kamarádka, se usmívá, jako by už bylo po všem.

„Jistě,“ odvětím co nejdůstojněji, ale jejímu pohledu se raději vyhnu. Tréma, která mi svazuje nohy a třepe žaludkem, se stejně nedá popsat. Naučila jsem se ji držet pod kontrolou, přesto nikdy zcela nevymizela. Patří ke mně stejně jako má ctižádost a láska pro tanec. Jsem prostě taková!
„Ty to zvládneš Naomi, jsi pro tu roli jako stvořená,“ dodá Lis povzbudivě a s mrknutím oka odpeláší. Než stačím zareagovat, zaujme její místo Julio. Právě včas, druhé zvonění. Teď už jen Tom zhasne světla a… nemusíme si s Juliem nic říkat, pohled mluví za vše. Náš čas přišel. Jdeme tančit.

Zavřu oči a poslouchám tiché šustění látky, jak opona stoupá nahoru. První potlesk, úklona dirigenta. Sálem se rozezní tesklivé tóny, znělka jež provází balet od začátku do konce. Publikum ani nedýchá a napjatě sleduje jeviště, jako by soutěžilo, kdo první zachytí pohyb. Ještě ne! Poslouchám tóny hudby a pomalu přenáším váhu na špičky. Napínám ruce, zvolna nakláním hlavu na stranu. Naposledy se zhluboka nadechnu a pak po špičkách, lehká jako pírko, opouštím přítmí zákulisí. První krůčky jsou vždycky těžké, ale to nesmí být znát. Jakápak dřina! Balet je hra a příběh. Divák si nesmí všimnou tvého úsilí a námahy. Ne, Naomi. Princezna se prochází na louce nedaleko lesa a sbírá do drobných dlaní květy růže. Odetta.

Développé – s lehkostí zvednu pravou nohu tahem do výšky a zcela napnu. Prsty se zlehka dotknu špičky. Jen pár minut jsem dostala k tomu, abych publikum přesvědčila o své roli. Právě během prologu je třeba, aby si zamilovali Odettin půvab a poté sdíleli její nesnáze, radovali se s ní a litovali ji. Jakmile totiž prostřídám několik figur, objeví se na jevišti můj kolega, nyní nebezpečný a krutý král Rudovous. Skryji si tvář do dlaní a couvnu. Jak krásně lze vše vyjádřit tancem. Strach, napětí. Po několika společných pózách a otočkách se drobnými krůčky vzdálím, aby mě vzápětí utopila černá plachta, představující rozbouřené moře jezera. Teď rychle! Mám jen chviličku. Opatrně si rozepnu šaty a odhodím je za sebe do rozvlněné látky. Na hlavu si nasadím čelenku a rukou nadlehčím sukýnku, která byla obratně uhlazená pod šaty. Má proměna v bílou labuť.
Ještě zatáhnu za látku, čímž dám znamení, že jsem v pořádku. Pak jezero začne pomalu ustupovat, několik párů šikovných rukou ji zklidní a látka dosedne na podlahu. Publikum áchne. Z mladé princezny v éterickou bytost, jež zvolna mává pažemi jako křídly a po špičkách odlétá. Teprve v zákulisí mohu vydechnout. Nyní začíná první jednání, ve kterém Odetta nevystupuje. Pro svou slávu si jde Julio, princ Siegfried.

„Výborná práce!“ Pochvala pana Fairyho mě zahřeje. Už abych mohla znovu tančit. S pocitem dobrého začátku se postavím ke svým kolegyním, budoucím družkám, labutím. Ze sálu zní radostná hudba, na své si přijdou všichni členové orchestru. Oslava princových narozenin je v plném proudu. Během své přestávky toho příliš nenamluvím, ale to mě zrovna netrápí. Nikdy jsem nepatřila mezi výřečné osoby. Trpělivá, tichá a plachá, nejraději ve svém vlastním pohádkovém světě, tak bych se popsala. Právě proto možná tolik miluji balet. Každý den mohu být někým jiným a své pocity vyjádřit beze slov. Ještě chvíli poslouchám hudbu a šum sálu, než dostaneme pokyn, abychom se připravily. Druhé jednání, odehrávající se v černém lese, právě začíná.

Nádhera! Ještě arabesque a opatrně na port de bras. Náš part s princem na okamžik končí, teď dostanou prostor ty nejmenší z nás v pas de quatre, neboli sólu pro čtyři. Po celou dobu se drží za ruce a tančí úplně stejné kroky. Diváci nadšeně tleskají, strhnutí atmosférou a dějem nás odměňují za každou složitější či krásně vypadající pózu. Pomáhají nám a probouzí v nás stále novou a novou energii. Chuť tančit. Jakmile naše jednání skončí, Tom opatrně spustí oponu. Přestávka. Čas především pro nás, abychom si odpočinuli a osvěžili se. Po rozsvícení světel zazní šálem šum. Jistě si povídají o baletu!

Během těch patnácti minut se napiji, zkontroluji nalíčení a hlavně změním kostým. Z čisté bílé do svůdné a zlověstné černé. Zálibně se prohlédnu v zrcadle. Role Odilie patří mezi mé nejoblíbenější. Taková smyslnost a energie není v žádné jiné postavě. Ještě se společně s ostatními ubezpečím o tom, že nám to zatím jde báječně a už pádím zpět připravit se na zvednutí opony.

Role Odilie je jednou z nejkrásnějších, ale díky tomu také nejnáročnějších. Jedno sólo střídá druhé, skoky se prudce mění v otočky. Jeviště se zdá pojednou malé. Divertissement neboli „odbočka“, která označuje rozmanité tance, které přímo nesouvisí s dějem, nám poskytne možnost si krátce odpočinout. Hosté plesu z různých krajů předvedou publiku ruský, polský a španělský tanec, za něž si vyslouží úctyhodný potlesk. Pak ale přichází náš part a noční můra primabalerín. Dravá Odilie, snažící se odlákat prince od milované Odetty a Siegfried, žijící v představě, že svírá v náručí svou milou. Pas de deux. Sólo pro dva.

Na chvilku se zastavím a umožním tělu vydechnout. Tři čtvrtě partu máme úspěšně za sebou, ale to nejtěžší teprve přijde. Čeká mě třicet dva fouetté, otoček na jedné noze. Naposledy se k sobě s princem přiblížíme a pak již dostanu volnost. Veškeré pohledy se upírají ke mně. Jeviště teď patří jen Odilii.

Jedna, dvě… otáčím se na špičce nohy, hlavu držím vzpřímenou … šestnáct, sedmnáct… dvacet dva, tři… nevnímám nic jiného než vlastní tělo a hudbu, která nyní změnila rytmus. Ještě vydrž, přikazuji si… dvacet devět, třicet, třicet jedna, třicet dva…! Konečně se mohu postavit na obě špičky a zlehka poklonit. Jako ve snu vnímám potlesk a výkřiky bravo. Odbíhám do zákulisí a přenechávám jeviště princi, dostala jsem pár vteřin na otřepání se, pak je třeba pokračovat dále. Jednání stále běží.
Přála bych si, aby to nikdy neskončilo. Abych mohla tančit stále dál. Ale bohužel. Třetí jednání skončilo a vystřídalo jej čtvrté. Opět jsem bílou labutí a po boku prince bojuji o vysvobození z kletby Rudovouse. Balet vrcholí. Zbývá nám vše pár figur, než se rozejdeme domů. Užívám si každou vteřinu, každý pohyb. A najednou to končí. Siegfried utrhl Rudovousovi křídlo a jeho zlá moc zmizela, umírá. Kletba se ruší a zakleté princezny jsou vysvobozeny. Nebe se rozjasňuje – láska vítězí nad zlem. Poslední záchvěv, kdy se princi položím do náruče. Dirigent naposledy mávne svým svěřencům. Opona padá.

S úlevou se zvedneme ze závěrečné pózi. Teď už jen poděkovat. Postavím se vedle Julia a společně s ním kráčím vstříc publiku. Zlehka se ukloním a elegantně stočím paži pod sebe. Ani si neuvědomuji úsměvy, které rozdávám na všechny strany. Kytice, věnované mé maličkosti, naskládám do náruče a opět se jdeme klanět. Diváci vydrží tleskat neskutečně dlouho. A ten zvuk zní jako rajská hudba. Jak říkával otec – po výplatě nejkrásnější odměna. Ještě naposledy se ukloním a se zavřenýma očima poslouchám šustění opony. Vím, že pozítří tu budu stát znovu. Tentokrát jako Giselle.