Zloděj

Jedná se o slash odehrávající se v Anglii 19. století. Obsahuje prvky fantasy, hlavními hrdiny je pár upírů. Tohle dílko jsem stvořila na námět soutěže na jednom povídkovém serveru.

Tehdy londýnské ulice křižovaly drožky tažené párem koní, nechávajíc za sebou stopy v rozbředlém sněhu, kapsáři a lapkové se nerušeně scházeli v opuštěných domech. Chudina mrzla v roztrhaných hadrech, zatímco páni se halili do drahocenných plášťů ze soboliny.

Zahlédli jsme je, byli dva, dobře oblečení páni vyšších vrstev, procházeli zrovna lehkomyslně temným průchodem. Ani jednomu z mých kumpánů v tu chvíli nepřišlo na mysl, proč se někdo takový prochází v tuto hodinu zrovna touto částí města.
Byli to pro nás jen zbohatlíci či venkovští šlechtici – snadná kořist.

Plížili jsme se za nimi jako stíny. Plán byl jednoduchý: okrást a zmizet. Spánek, který na mě ještě před chvílí dotíral se teď pod vidinou zisku stáhl hluboko do podvědomí. Srdce se mi rozbušilo o něco hlasitěji tak jako už tisíckrát. Zazdálo se mi, že jeden z nich se za tím zvukem otočil. Hloupost, říkal jsem si a nadával si do bláznů.

Správná chvíle, ta, na kterou jsme čekali celý večer přišla až o drahnou dobu později. V té uličce nesvítila jediná lampa, okna byla poctivě zacpaná a přes záclony z těžkého plátna proniklo pramálo světla.
Teď, nebo nikdy!
Jednoslovný povel, rychlý běh, celá naše skupina se vydala za kořistí, lovili jsme. Ne, to ne my, to oni lovili. Stačil mi jediný pohled do očí a na bílé tesáky, které nechali ti dva přejet přes rty.. Z hrdla se mi vydral jen tichý sten. Moc dobře jsem věděl, proti čemu stojím. Tohle byl upír a já jeho kořist. Napálili nás. Byla to léčka.

Zuby jak dvě jehličky se mi lehce prodraly kůží, upír zachrčel slastí, víc už jsem nebyl schopný vnímat…
Druhý den jsem se probudil časně, byl bych se podivil, že jsem se vůbec vzbudil, ale neměl jsem k tomu příležitost. První sluneční paprsky mi dopadly na tváře, nezašimraly mě na nich, jak jsem byl zvyklý, ba zanechávaly za sebou rudé brázdy a neskutečnou bolest na každičkém zasaženém kousku těla.
Pod stíny, které město hojně poskytovalo jsem se proplížil do jednoho z prázdných bytů využívaných zloději. Okna byla poctivě zatemněna. Šero v místnosti bylo potřebným balzámem na mé rány, zhojily se rychle.
Opět jsem mohl myslet. Byl jsem jedním z nich, byl jsem Prokletý. Vědomí, že jsem také mohl být dost dobře mrtvý, mi dovolilo přijmout tento fakt s lehkým srdcem a snad i radostí.

Bylo zvláštní pozorovat, jaké změny se uvnitř mě dály s příchodem noci. Pocítil jsem hlad, který mi spaloval útroby. Uvnitř jsem cítil, co jediné může ten hlad utišit, snad jsem to nechtěl akceptovat, ale pud byl silnější. Nasál jsem vzduch. Cítil jsem to – potravu -, stačilo jen jít tím směrem.
Byla to mladá tulačka, nenechal jsem ji dlouho trpět, odbil jsem to rychle. Připadlo mi, že jsem se právě narodil a tohle je moje první jídlo. Vychutnával jsem tu slast, kterou vyvolávala krev, pozvolna tekoucí hrdlem. Ještě jednou jsem si převalil v ústech a polkl. Znovu jsem se přisál na ránu a vše opakoval, dokud jsem se nezasytil.
„Podívej, Mihaile!“ ozvalo se za mnou posměšně, „to je ten zloděj.“ Teď se hlas ozval přímo nade mnou.
Byli to Ti dva! Jako jsem byl před chvílí pánem situace, teď jsem si před nimi připadal jako nízký tvor, nesahající jim ani po kotníky. Takový pocit ve mně vyvolával pohled Mikhailových očí. Prozatím nepromluvil, jen na mě shlížel, jako by si prohlížel právě dokončenou práci.
„Chlemtá krev z mrtvého těla jako nějaký mrchožrout,“ vysmíval se stále ten první. Na výsměch jsem nebyl zvyklý, ale na jeho poznámku jsem nijak nezareagoval.
„Mlč, Nathanieli,“ promluvil Mikhail. „Ty vstaň a otři si tu krev!“ poznamenal a hodil mi bílý kapesník s vyšitým emblémem.
Poslechl jsem jej. Když jsem dokončil nutnou očistu tváře, přestal Nathaniel netrpělivě poklepávat nohou a zeptal se: „Vstaneš, nebo takto strávíš zbytek noci!?“
Opět jsem mu neodpověděl, jen jsem se narovnal, při kradmém pohledu jsem zjistil, že mě každý z nich převyšuje o dobrých pět centimetrů.
Se slovy díků jsem podal kapesník zpět Mikhailovi. Naše ruce setrvaly v zájemném kontaktu o chvilku déle, než bylo nutno.
Zaregistroval jsem, že se třesu a nebylo divu, byla polovina prosince.
„Nepředstavil jsem se, jmenuji se Sebastian.“
„Těší mě, já jsem Mikhail a tohle můj bratr Nathaniel,“ odpověděl mi tiše.
„Včera jsme se setkali Sebastiene, chtěl jsi nás oloupit.“ Při těch slovech jsem sklopil a hlavu, uvědomil jsem si, že v tuto chvíli už jsem tu jen já a Mikhail.
„Pil jsem tvoji krev,“ pokračoval, „pak jsem si uvědomil, že tě nechci zabít. Chtěl jsem, abys žil,“ znělo to, jako by se omlouval za to, co udělal. Prsty mi přejel po dvou bodných rankách na krku a smutně se mi zadíval do očí. Snad byl utopený ve vzpomínkách, nevím. Ještě chvíli jsme tam stáli. Prohlédl jsem si konečky prstů, byly mrazem značně promodralé. Mikhail si toho všiml, rozepjal si plášť a přehodil mi jej přes ramena. Pohledem jsem mu poděkoval, v tu chvíli mi nepřišlo nic divného na tom, že jsem jej následoval až do jeho bytu.
Patřilo mu celé patro v jedné z honosnějších čtvrtí.

Vzhlížel jsem k Mikhailovi, k jeho vybranému chování, pomalé, výrazné mluvě a krásné tváři, na které se nepříliš často mihl paprsek emocí.
Když jsme společně vešli do velké místnosti s krbem, nabídl mi sklenku brandy, vděčně jsem ji přijal a posadil se do jednoho z křesel u krbu.
Po chvilce mlčení jsem si všiml, že mě Mikhail po očku pozoruje, myslel jsem si, že je to nesmysl, vždyť jsem mu byl naprosto lhostejný.
„Proč jste mě nechal na živu?“ zeptal jsem se znenadání.

„Proč jsi přijal moje pozvání sem?“ odpověděl otázkou. Hrklo ve mně…
„Způsob, jakým ses za námi plížil, vyděšený pohled tvých očí a tvá ústa pohybující se v rychlé modlitbě,“ promluvil po chvíli, „ta tvoje zatraceně pěkná ústa,“ zašeptal spíš už jen pro sebe.
Omámeně jsem jej sledoval. Mikhail zmlkl, upřel svůj pohled do plamenů, snažil se zachovat si netečný výraz. Přejel mě rychlým pohledem.
„Měl bys jít,“ řekl úsečně. To mi mohl rovnou vrazit do srdce kůl, víc než co jiného jsem si přál zůstat. Jeho pohled byl však nekompromisní. Zvedl jsem se tedy, přešel ke dveřím a uchopil kliku.
„Nemám kam jít,“ zašeptal jsem, při pohledu do jeho očí jsem zpozoroval, že se něco změnilo, jeho pohled změkl.
„Zůstaň tedy, přeješ-li si,“ řekl po chvilce, znělo mi to jako blažená rajská hudba, dovolil mi zůstat!
Přešel ke mně, rukou se opřel o rám dveří, u kterých jsem stále ještě stál. Naklonil se ke mně a daroval mi jediný Krátký polibek na rty. Nechápal jsem, jaký vnitřní boj se v něm odehrává, když se otočil a zamířil k protějším dveřím, zarděl jsem se. Uslyšel jsem jen ránu prudce zavřených veřejích.
Cítil jsem se smutný a odstrčený. Veškerou svou nesmělost jsem odložil stranou, vyrazil jsem ke dveřím, ve kterých před chvíli zmizel, byla to moje poslední šance.
Ležel na posteli s nebesy, kabátec nechal pohozený na křesle, rozhalená košile odhalovala část jeho hrudi.
„Já věděl, že přijde,“ zašeptal, ale oči nechával zavřené. Usmál jsem se. Posadil se na kraj postele a vyčkával. Po chvilce mlčení otevřel oči. Lehce mě uchopil za rameno a zatlačil do přikrývek.
„Už víš, proč jsem tě nezabil,“ řekl. Neodpověděl jsem, nebylo třeba plýtvat slovy. Schoulil jsem se mu do náručí, konečně jsem byl v bezpečí.