Měl jsi šanci

Kalendář ukazuje, jak čas plyne. Tvá tvář, jak si s ním naložil

Podívej se na sebe. Celý svůj život jsi zahodil. A pro co? Pro pitomovou vášeň. A ona tě tak milovala. Byla ochotná to s tebou zkusit a změnit tě. Ale ne, ty jsi musel mít jako obvykle pravdu. Teď se podívej, jak si dopadl. Jsi troska, která tu pomalu umírá. Všechno se na tobě znovu projevuje. Nikdy se nevrátí doba, kdy jsi byl „normální“.


-*-

„Prosím. Já tě miluji. Jestli mě i ty máš rád, tak to pro mě uděláš. Je to jen na pár měsíců. Budeš pak v pořádku. Budeme moci být spolu. Nezahazuj svůj život prosím,“ šeptala krásná brunetka. Její oči byly plné slz. Tvář měla opuchlou, make-up už dávno zmizel. Vlasy, které dříve byly krásně zdravé a plné lesku, byly dnes zplihlé a mastné. Přirozená krása, kterou dívka oplývala, nenávratně zmizela. Vrásky se prohlubovaly a ukazovaly, kolik utrpění musela tak mladá dívka prožít. Víc už ale snést nemohla. To byla poslední šance, poslední možnost na spokojený život. Dívka s napětím očekávala odpověď. V duchu se modlila, ale prosby k Bohu byly neplodné.

„Mně nic není. Do ničeho mě nutit nebudeš. Táhni k čertu,“ ječel muž na celé kolo.

„Olivere, to ne. Neříkej to. To nejsi ty,“ dokázala ze sebe dívka dostat přes příval slz.

„Vypadni a už se nikdy nevracej. Mezi náma je konec, Beth.“

Slova měla účinnost meče. Rozpárala srdce na milion malých dílků. Mary-Beth utíkala pryč. Daleko od bolesti, kterou cítila. Co nejdále od člověka, kterého si přála vzít a prožít s ním zbytek svého života.

-*-

Pitomče jeden. Teď jsi mohl být otcem tak krásné dívky. Stačilo by jen jít do léčebny a přestat pít. Kdybys měl vůli, tak by vše bylo jinak. Jak dlouho sis představoval, že uteče a skočí ti do náruče. Ty naivko. Hlupáku jeden. Stejné příjmení ti nezaručí lásku nadosmrti.


-*-

„Mary-Beth Hanleyová, berete si zde přítomného Paula Cardona?“

„NE! Nedělej to!“ ječel Oliver v kostele. Mary-Beth se na něj otočila. Jeho oblečení bylo potrhané, plné špíny a bláta. V srdci ucítila, že jej stále miluje, ale věděla, že se k němu nesmí vrátit. To by byla ta největší chyba jejího života. Otočila se zpět k oltáři, poté pohlédla na svého budoucího manžela a hlasitě pronesla: „Ano.“

Oliver zůstal jako poslední v kostele. Jakmile všichni svatebčané odešli, vydal se ke šťastnému páru.

„Byli jsme si souzeni. To já měl být tvůj muž.“

„Měl jsi šanci a propásl si ji. Už nepatříš do mého života Olivere Hanleyi,“ odsekla mu Mary-Beth a políbila svého muže.

-*-

Co teď chceš dělat? Ji už nikdy nedostaneš. Do léčebny taky nechceš. Kdo si myslíš, že se ujme takové trosky? Jsi už na nic. Nikdo tě nepostrádá. Nikomu nechybíš. Jsi tu navíc. Uvědom si to!


-*-

Oliver se pohyboval kolem nemocnice. Věděl, že jeho Beth rodí. To on teď mohl být tím mužem, který ji drží za ruku. To on měl být tím otcem. Slzy smáčely jeho strhaný obličej, který byl plný jizev. Památek z pouličních rvaček o zbytek alkoholu.

Na ulici vyběhl Paul Cardon. U ucha držel telefon a radostným hlasem sděloval svým rodičům tu šťastnou zprávu.

„Je to holčička. Kate, jako babička. Měří padesát dva centimetrů a váží tři a čtvrt kila.“

-*-

Ta slova tě tenkrát tak ranila Měl jsi radost, když sis uvědomil, že tvá láska má dceru, ale zároveň vztek. Vždyť ona spala a stále spí s jiným mužem. Ty jsi minulost. Vzpomínka, která dávno vybledla a už nikdy nebude otravovat spokojený život. Jsi nula, která by tu už neměla být. Proč už neskoncuješ se svým životem? Podívej se do zrcadla. Co tam vidíš? Já jen trosku, která nedokázala žít svůj život. Každý ti vyčte tvůj příběh z tváře. Jsi jak otevřená kniha. Je čas ji zavřít.


-*-

Oliver se naposledy podíval na fotku Beth, kterou neustále nosil u sebe.

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ zašeptal a udělal poslední krok…