Chodba výčitek

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi… za nimi bylo něco, co ji volalo.

Stála před domem a nechápala, co tu dělá. Ten dům ji volal, cítila naléhavou touhu vejít dovnitř. Ale tušila, že pokud tam vejde, stane se něco, co změní její život.

Jen vejdi. Nečekej. Poznej tajemství. Volaly na ní dveře.

Rebeca se rozhodla poslechnout. Opatrně se přiblížila ke klice a pomalu na ní položila dlaň. Nic se nestalo. Čekala nějaký výboj energie, ale nepřišlo nic. Začínáš být paranoidní Reb, to chce klid, říkala si v duchu. Po otevření dveří zůstala chvíli překvapeně stát. Něco nebylo v pořádku. Neviděla chodbu, kterou uvnitř tušila. Jen šedo, neprostoupitelnou šeď. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř.

Najednou místností proletěl průvan a zabouchl dveře. Rebeca se k nim otočila a pokusila se je znovu otevřít. Nešlo to. Lomcovala klikou, ale bezvýsledně. Dveře se nepohnuly ani o milimentr. Rebeca do nich začala bušit pěstmi.

„Máš to marný. Tudy cesta nevede,“ ozvalo se po její pravici. Rebeca se vyděšeně otočila. Čekala vedle sebe nějakého muže, ale místo něj spatřila zrcadlo. Překvapeně zamrkala. Otočila se na druhou stranu a opět uviděla zrcadlo. Vlastně. Ne jedno, byla jich tu plná chodba.

„Co to má znamenat? Já chci ven. Pusťe mě odtud!“ zaječela zplna hrdla, doufajíc, že se ten hlas znovu ozve a s ním uvidí i jeho majitele.

„Kdo vejde, nemůže toutéž cestou ven. Musí si projít touto chodbou. Chodbou minulosti. Chodbou výčitek. Těch, které máš v srdci,“ promluvil opět ten hlas. Rebece najednou připadal nějak povědomí. Přemýšlela, kdy ho už slyšela.

„Kdo jsi? Ukaž se!“ rozkázala. Najednou vyděšeně vykřikla. Zrcadlo před ní se začalo měnit. Už v něm nebyl její odraz, ale oblyčej mladého muže.

„Překvapená? Čekala jsi prince?“ pohrdlivě se usmál známý-neznámý.

„Petře?“ zašeptala nevěřícně. „Ty, to nemůže být pravda. Vždyť jsi mrtvý?“

„A to jen kvůli tobě. Odkopla si mě jak prašivého psa. Přestal jsem pro tebe být dobrý. Chtělas jiného a já ti stál v cestě. Musela si se přece stát tou nejlepší dívkou na škole. Co na tom, kolik lidí kvůli tobě trpí? Ty jsi přeci dokonalá, tak proč by si se tahala s klukem, kterýho vykopli z fotbalového týmu. Já tě miloval, ale ty si mé srdce roztrhala na milion kousků. Nenáviděl jsem tě. Nechtěl jsem tě nikdy vidět. Chtěl jsem tě zabít, abych měl klid. Ale věděl jsem, že to by nepomohlo. Raději jsem se zabil sám. A je to jen a jen tvoje vina. Tys mě k tomu dohnala. Ty a tvá dokonalost.“ Rebeca sledovala Petrův obraz a zděšeně couvala. Narazila do dalšího zrcadla.

„Pozor, aby sis neublížila. Kdo by to přežil, kdyby sis zničila tu svoji krásnou tvářičku?“ ozvalo se zpoza jejích zad. Rebeca překvapeně vyjekla. Než se otočila, roztříštilo se zrcadlo s Petrovým obrazem a jeden střep ji zasáhl do tváře.

„Já tě varovala,“ proneslo zrcadlo směsně. Rebece se zadívala do skla a spatřila v něm odraz dívky.

„Ty? Vždyť mrtvá nejsi, tak co tu děláš?“ zaječela nepříčetně.

„Copak, ty víš, co je s tvojí nejlepší kamarádkou Valerií? Tys nezapomněla? Ještě aby jo. Ty zrádkyně.“ Rebece se oči rozšířily hněvem.

„Já tě nikdy nezradila. NIKDY!“

„Ne? A kdo to řekl porotě při soutěži krásy, že jsem těhotná, ačkoliv to nebyla pravda? Komu to tenkrát pomohlo? Kdo se díky tomu dostal do finále, ale jinak by tam nebyl? Ano, naše svatá Rebeca. A když se přišlo na to, že je to lež a porota mi dovolila se vrátit zpět, kdo to byl a poznamenal moji tvář? Ano, opět Rebeca. Já ti věřila. Myslela jsem, že ten čaj byl vážně na uklidnění. Ale nebyl. Ty kapky na uspání se tam určitě dostaly náhodou. Ty bys nikdy nic takového neudělala co? Vlastně to byla nehoda. Ten nůž sem měla pod polštářem a řízla jsem se sama ve spánku. Svatá Rebeca přece nikomu neublíží,“ mluvila Valerie. Zezačátku její hlas zněl útočně, poté přešel k ironii.

„Viky, to nemůžeš myslet vážně? Z čeho mě to obviňuješ?“ pronesla bolestivě Rebeca.

„Ale, herečka se nám opět projevila?“ ozvalo se třetí zrcadlo. Rebeca poučená se rychle sehnula a vyhnula se tak dalšímu střepu z Viktoriina zrcadla. Pomalu se zvedla a otočila se k dalšímu obrazu.

„Moniko?“ pronesla nechápavě. Ze zrcadla se na ni usmívala mladší sestřička.

„Ty mě poznáváš? To jsem ráda. Aspoň vidíš, co se ze mě stalo. Kvůli tobě. To tys mě donutila. Ty si neustále dávala najevo, jak jsem ošklivá a ty jsi ta nádherná. A já se v tobě viděla. Chtěla jsem, aby si mě pochválila. Ale ty si jen kritizovala. Kvůli tobě jsem chtěla zhubnout, abych byla krásná. Ale já byla krásná. Jen tvoje oči to neviděly. Byla jsi tou nejhorší sestrou. Jen si kritizovala, ale poradit si neuměla. Tak jsem pro tvé dobré slovo začala hubnout. Ale nic si neviděla. Zhubla jsem víc a ty si stále neřekla nic dobrého. Jedinou větu jsem chtěla slyšet. Sluší ti to. Víc nic. Ale ne, tys mě stále shazovala. A jak to dopadlo? Nemocnice, kapačky, psychiatrická léčebna. A tam jsem doteď. Nikdy se odtamtud nedostanu. A to proto, že moje milovaná sestřička mě shazovala na každém kroku. Jak se teď cítíš? Sestřičko?“ Poslední slovo vykřikuje Moničin obraz v hněvu a zrcadlo exploduje. Rebeca to nečekala a několik střepů se jí zarylo pod kůži. Rebeca vykřikla bolestí. Největší střep vytáhla z tváře a vyděšeně se podívala na další zrcadlo.

„Tati? Ty mi nemůžeš nic vyčítat. Tobě jsem nic neudělala, prosím. Řekni mi něco,“ vzlykala Rebeca a snažila se zastavit příval slz, deroucích se zpod dlouhých černých řas. Obraz v zrcadle se usmál.

„Květinko. Na tebe se zlobit? Něco ti vyčítat? Copak jsem to někdy dělal? Vždycky jsem tě jenom chránil. Pořád jsem za tebe bojoval. Vyčítat si můžu jenom sobě. Neměl jsem ti vše dovolit, se vším souhlasit. To já z tebe udělat tu ženu, kterou jsi. Bez soucitu, bez smilování, jdoucí přes mrtvoly. Odpusť mi to květinko,“ pronesl obraz naposled. Zrcadlo jen prasklo, ale střepy z něj nevyletěly.

Rebecu jeho slova zasáhla víc, než předchozí. Svého otce milovala a stále miluje. A on si vyčítá její chování. To pro ni byla rána. Chtěla být vždy dokonalá a to jen pro něj.
„Tati, tati, prosím, ukaž se znovu. Nenechávej mě tu. Já nechci být sama. Já se bojím. Prosím,“ žadonila Rebeca, ale nikdo se jí neozýval. Rebeca si klekla na zem a dala se do srdceryvného pláče. Dlouho nebřečela, ale měla pocit, že v sobě tu bolest nesmí zadržovat.

„Krásně ti ty slzy jdou. Jen co je pravda. Kolikrát si to doma cvičila?“ proneslo další zrcadlo naštvaným hlasem.

„Vypadni Josephe, nechci tě slyšet. Táhni z mého života. Zničil si ho, to ti nestačí?“ zaječela nepříčetně Rebeca.

„Já ti ho zničil? Já mám táhnout z tvého života? Tys mě do něj zapletla. Využila si mě, nezapomínej. Sváděla si mě a doufala jsi, že ti pomohu k lepší pozici ve firmě. A že jsi v tom svádění byla dobrá, to nepopírám. Ztratil jsem kvůli tobě hlavu. Žena na naše schůzky přišla. Brala to v klidu, což jsem nečekal. Ale pak si se ty ukázala jako svině a celý můj život šel ke dnu. Jak je to dlouho? Pět let? Šest? Já ti nepodepsal povíšení a tys šla za šefém. Brečela si a sálodlouze si mu líčila, jak jsem tě znásilnil. To byla rána pod pás. Nečekal jsem to a nebyl jsem připravený se hájit. Tak se ti to povedlo. Povíšila jsi, mě vykopli a ještě mi očernili v průvodním dopise. Díky tobě jsem nemohl sehnat žádnou práci. Doteď nic nemám. Svině jedna podrazácká. Přeju ti, aby se k tobě každý obrátil zády. Aby tě tvá rodina zavrhla.“ Zrcadlo bouchlo a střepy se zabodly do zdi. Rebece v očích plál hněv. Chtěla odtud vypadnout. Zvedla se na nohy a dala se do běhu. Proběhla snad kolem sta zrcadel a chodba nevypadala, že by končila. Když už nemohla, zastavila se, aby se vydýchala a další hlas se ozval.

„Před námi není úniku. Můžeš běžet klidně rok. Až se zastavíš, budu na tebe čekat. A ostatní také.“

„Nechte mě být. Prosím,“ zašeptala vyčerpaně Rebeca.

„A ty si nás nechala? Tys nám dala pokoj?“ začala se ozývat všechna zrcadla najednou. Hlasy minulosti ji doháněly k šílenství. Rebeca si zajela rukama do vlasů a začala si drásat kůži, dokud neucítila krev. Ani poté nepřestala. Uklidňovalo ji cítit bolest. Nikdo to nevěděl, ale tohle byla její droga. Ve všem dokonalá, ale ráda si ubližovala.

„Rebeco Veinlová, přestaň s tím!“ zaječel hlas z nejbližšího křesla. Dívka strachy nadskočila. Když byla malá, nesnášela ten hlas. Děsil ji a mučil ji i v noci.

„Paní učitelko?“ zašeptala potichu a doufala, že se plete.

„Copak jsem ti tisíckrát neříkala, že se máš chovat slušně?“

„A-ano, paní učitelko,“ pronesla zahanbeně Rebeca, neuvědomujíc si, že už není malou holčičkou, která by se měla bát.

„Koukám, že se už umíš chovat. To je zázrak. Pamatuji si dny, kdy jsi neustále dělala to, co se po tobě nechtělo. Nechtěla si uznávat autority a dělala si samé naschvály. Pamatuješ, co jsi udělala mně?“ zeptalo se zrcadlo vlídně.

„Ne, prosím. Nepřipomínejte mi to,“ žadonila Rebeca.

„Věděla jsi, že mám strach z pavouků. Každý to věděl. Ale ty sis musela udělat legraci. Začalo to jedním pavoukem na židli. To se dalo přejít smíchem. Jenže ty si nepřestala. Neustále jsem se ohlížela, kde na mě bude číhat jiný pavouk. Díky strachu jsem přestala chodit ven. Uzavřela jsem se před světem. Já vím, že jsi byla dítě. Ale tvé chování mě dostalo do léčebny. Dodnes chodím k psychiatrovi. Tušíš vůbec kolik stojí léky na uklidnění?“

„Proč mi to říkáte?“ zeptala se klidně Rebeca. Věděla, co provedla. Byla dítě a myslela si, že je to jen žert.

„Aby sis uvědomila, že jednáš bez rozmyslu. Myslíš jen na sebe, výhody pro tebe, ostatní tě netrápí. Taková jsi byla už v dětství a taková jsi stále. Musíš si to jen uvědomit.“

„Nechte mě být!“ zaječela Rebeca a pěstí roztříštila zrcadlo. V návalu vzteku se dala do rozbíjení ostatních. „Nenávidím vás, nechte mě být! Vypadněte!“ ječela přitom. Najednou se zastavila. Nevěděla proč, ale tohle zrcadlo nedokázala rozbít. Mlha v zrcadle se začala rozplývat a Rebeca uviděla usměvavou tvář.

„Babičko,“ zašeptala nevěřícně. Málem by ženu nepoznala. Byla ještě dítě, když umřela.

„Rebeco. Ráda tě vidím. Konečně se spolu budeme moci rozloučit.“

„Rozloučit? Nechápu, babi,“ divila se Rebeca.

„Když jsem umírala, chtěla jsem tě naposledy vidět. Přála jsem si, abys přišla, ale ty jsi raději šla s kamarády ven. Vybrala sis hraní přede mnou.“

„Babičko, promiň. Byla jsem malá. Já nechápala, že umíráš,“ snažila se vymluvit Rebeca.

„Zas tak malá si nebyla. Rozum už jsi měla. Ale to už je teď jedno,“ odpověděl obraz v zrcadle a znovu jej zahalila tma.

„Prosím, pusťte mě odtud. Prosím. Je mi líto, co jsem provedla,“ rozbrečela se najednou Rebeca. Přes slzy si všimla, že všechna zrcadla zmizela. Až na poslední, které bylo zároveň dveřmi. Rebeca k nim pomalým znaveným krokem došla, položila ruku na kliku, ale najednou se zarazila. Zadívala se pořádně do zrcadla a to co tam spatřila, ji vyrazilo dech.

Ona sama seděla uprostřed obývacího pokoje. Kolem ní pohýbahal malý chlapec a dožadoval se pozornosti. Najednou přišel Petr a políbil ji. Všude panovala pohoda. Dívka v zrcadle si všimla, že ji někdo pozoruje. Vzala chlapce do náručí a přišla blíž.

„Ach, to jsi ty. Čekala jsem tě trochu dýl.“

„Kdo jsi?“ zeptala se Rebeca a začala se třást.

„Já jsem ty. Tedy, byla bych ty, kdybys byla jiná. Takle bychom obě skončily. S mužem, který nás miluje. S malým chlapcem a dalším dítětem na cestě,“ obraz se podíval na své vystupující bříško a Rebeca zalapala po dechu.

„Ale to není možné? Petr je mrtvý?“ pronesla Rebeca nechápavě. V tu samou chvíli obraz Petra začal blednout.

„A to protože si ho odkopla. Nemůžeš si hrát s city jiných,“ vinilo ji její vlastní já. Rebeca se chtěla nějak hájit, ale všimla si, že i chlapeček začíná mizet.

„Viděla jsi, co si mohla mít a nikdy už mít nebudeš, nikdy. Lituji, že mám s tebou něco společného,“ pronesla Rebeca v zrcadle a zmizela. Dveře se najednou otevřely, ale dívka stojící u nich se nedokázala pohnout.