Smrťákův těžký život

Smrťákův těžký život 3. – Bloumání

Trvalo celou věčnost, než mě konečně propustili z té proklaté nemocnice. V sádře je sice stále obalena naprostá většina mého těla a téměř se nemohu pohnout, aniž by to ve mně bolestně nezacukalo, ale alespoň jsem doma. Ano, můžu to nic dělat doma. Jsem raněná. Vím naprosto spolehlivě, že rány na těle nejsou to jediné, co mě stahuje ke dnu. Ztráta, kterou jsem pociťovala každou minutu každého mizerného dne, byla nevyčíslitelná. Ale život plynul dál, Země se točila i beze mě. Najednou tomu byly dva roky. Dva roky, během kterých jsem s nikým o ničem nepromluvila. Zkrátka už nebylo, co říct. „Tak a dost, Lauro, mám toho tak akorát,“ to mě najednou vyrušil z nekonečného rozjímání tatínkův rozzlobený hlas. „To tvoje mlčení už trvá příliš dlouho. Teď hned půjdeš ven...

Autor : Ellrines Alyavarno dne 07/17/2018 | Smrťákův těžký život | 0 komentářů

Smrťákův těžký život 2. – Probuzení

Celou noc mě pronásledoval takový zvláštní sen. Když jsme se dnes s mamkou vracely ze společných nákupů, měly jsme nehodu. Na křižovatce do nás plnou rychlostí naboural kamion a prudký náraz nás smetl až do vedlejšího příkopu. Ta bouračka byla strašlivá. Zdálo se mi o tom, jak se s námi auto několikrát přetočilo. Také si živě vybavuji kvílení brzd, děsivé skřípání, když se naše stará škodovka mačkala do kulaté krychle. Bolelo mě celé tělo. „Ještě, že to byl jen špatný sen,“ pomyslela jsem si, když jsem se probudila. Oči jsem nechávala zavřené, ale jak jsem procitala, něco se mi nezdálo. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se rozeznat vůně kolem sebe. To, co jsem cítila, bylo silně znepokojující. Desinfekce. Jak jsem si spojila svou noční můru a ten pach...

Autor : Ellrines Alyavarno dne 07/07/2018 | Smrťákův těžký život | 0 komentářů

Smrťákův těžký život 1. – Nový smysl

Být smrťákem není žádná legrace. Váže vás temná přísaha, jejíž porušení s sebou nese mnohé následky. I přes to se ale někdy stane něco, co vaše rozhodnutí náhle změní… Odpočíval jsem, znaven, ve své temné jeskyni, když mě z rozjímání náhle vyrušil hlasitý, bzučivý zvuk. Ten odporně známý tón mohl patřit jedinému předmětu – totiž mému budíku – a znamená jediné. Volají mne do práce. Se smířlivým povzdechnutím jsem vstal, přehodil přes sebe svůj černočerný plášť a tvář jsem zahalil do hluboké kápě. Má tisová hůl, která se mi za ta léta služby stala věrnou společnicí, už na mě čekala opřená u dveří. Když jsem ji vzal do své chladné kostnaté ruky, cítil jsem, jak se zřetelně chvěje a vede mě k cíli. Před námi je další úkol. Moc dobře jsem věděl, co se děje....