Starší příspěvky

Sedět. Lhát.
Poklepává nohou o špinavou podlahu. Slyší. Slyší hlasy neznámých tváří.
Sedět. Podvádět.
Cítí naléhavost. Praská ve švech neznalosti a surového pocitu.
Sedět. Smýt. …

Ve skalnatém údolí, ve vesničce, kde bylo jen 5 domků a v níž se všichni znali, žil mladík, kterému neřekl nikdo jinak než podivín. Podivín asi bude, protože lidé tvrdili, že ho vídali posedávat před domkem s podivným předmětem podobným hůlce v ruce a slyšeli ho mumlat podivná slova. Prý jeho podivné chování mělo také účinek. Několikrát se prý stalo, že lidem z domu uletěla střecha či zmizel kus dobytka, který chovali u svých domků…

Krátký smutný příběh, kde se hlavní hrdinka trápí vzpomínkami na svého milovaného, který je po smrti. Stýská se jí po něm tolik, že těžko rozeznává realitu a myslí jen na něj. Procítěný romantický děj plný truchlení za milující bytostí.

Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné.
(Romain Rolland)

Spí, či bdí? Zvednou oči k obloze?

Vnímají vůbec mou práci?

Mou snahu zpříjemnit jim každé ráno?

Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky.

Šílená žena v křesle dřímá,

hodiny potichu tikají.

Posedlá ďáblem bývá …

Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka…

V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování...

Před první oficiální návštěvou Lautuse jsem neskonale trpěla. Každý se mi snažil radit, jak se upravit, aby mi to co nejvíc slušelo. Všechny ženy znaly ten zaručený způsob, jak zakrýt mé pihy a zvýraznit světlou pleť. Myslela jsem jen na jediné - rychle se dostat z jejich dosahu. Utéct od těch…

Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi.